Federace sociálních anarchistů (FSA) v roce 2000 vydala český překlad knihy Přátelé Durrutiho 1937-1939 od Agustina Guillamóna. Je nám ctí, že můžeme po bezmála čtvrt století přinést další vydání, který vydává Historický spolek Zádruha ve spolupráci s nakladatelstvím Subverze.

Přátelé Durrutiho (La Agrupación de los Amigos de Durruti) byli autonomní skupinou, jednou z mnoha existujících v
anarchosyndikalistických kruzích. Jejím cílem bylo zbavit CNT jejích protikladů, udělat z ní soudržnou organizaci, dostat ji zpod nadvlády
několika osobností a navrátit se zpátky k třídním kořenům. Skupina byla vytvořena, aby se postavila ústupnické politice CNT a samozřejmě kolaboraci anarchosyndikalistů v rámci centrální i katalánské vlády. Přátelé Durrutiho byli proti opouštění revolučních cílů a základních principů anarchismu, které předáci CNT-FAI naopak hodili přes palubu ve jménu antifašistické jednoty a údajné potřeby jednat podle konkrétních okolností. Bez revoluční teorie nemůže proběhnout žádná revoluce. Pokud principy nebyly ničím více, nežli jen závažím, kterého se zbavíme, jakmile se objeví první reálná překážka, pak je lépe přiznat, že nemáme principy vůbec žádné.

Publikace bude mít 104. stran a doporučený příspěvek je 90 Kč. Veškeré vybrané prostředky budou použity na další publikační činnost Zádruhy.

Přední severočeský anarchista a především bezvěrecký činovník František Lipmann se narodil 20. srpna 1868. Jeho rodina pocházela z obce Radnice na Rokycansku. Ze západních Čech se ve svých dvaceti letech vydal na hornický sever a v roce 1888 se usadil v Hostomicích nad Bílinou.

Mladý dělník František Lipmann byl osloven socialistickými myšlenkami, na severu se seznámil s hnutím neodvislých socialistů, jak se zpočátku anarchisté sami označovali, aby se distancovali od reformistické a parlamentní taktiky sociální demokracie a zároveň ve snaze vyhnout se represi rakouských úřadů.

V roce 1890 byl v Hostomicích založen proslulý anarchistický spolek, který přečkal většinu represí bez větších úhonu a stal se tak členem Všeodborového hornicko hutnického a vzdělávacího spolku „Mezinárodní jednota“.

Františka Lipmanna přirozeně nadchly myšlenky kooperace, které propagoval před svojí předčasnou smrtí zaviněnou vězněným Vilém Korber, jeden z průkopníků anarchistického hnutí. A tak se František Lipmann na počátku roku 1900 schází na poradě představitelů anarchistického hnutí v Hostomicích, na které padlo rozhodnutí založit anarchistické dělnické družstvo. Novokooperační dělnické spotřební a výrobní družstvo „Svornost“ v Hostomicích je úředně povoleno 6. listopadu 1900. Složí závodní podíl 20 korun a účastní se ustanovující valné hromady 4. listopadu 1900. Po většinu času jeho existence sice nezastává přední funkce, avšak na valné hromadě odbývané 22. ledna 1905 je zvolen za člena správní rady. Družstvo zaniklo v roce 1907.

V té době byl František Lipmann odběratelem anarchistického časopisu „Omladina“ a „Horník“.

Na severu se jak jinak, začal mladý dělník František Lipmann živit jako horník na dolech v okolí Bíliny. Jako anarchisticky smýšlející horník se sdružoval v odborových organizacích horníků, v letech 1903 – 1907 v Severočeské federaci horníků, v roce 1908 v Hornické jednotě a slavné České federaci všech odborů (ČFVO) v letech 1904 – 1908 a posléze v Zemské jednotě horníků v rozmezí let 1909 až 1915.

Nikdy však nepatřil mezi přední členy, byl spíše řadovým odborářem, pracovníkem všedního dne. Naopak výraznější úlohu v anarchistickém hnutí sehrál v bezvěreckém hnutí. Jako anarchista odmítl nadále věřit náboženským bludům a v existenci boha, vystoupil z katolické církve a stal se bezvěrcem. Nejdříve členem místní skupiny anarchistických bezvěrců v Bílině, která byla součástí Spolku volných myslitelů „Svornost“ v Bílině a před vypuknutím první světové války se několik bezvěreckých skupin z mostecka a duchcovska federalizovalo pod stejnojmennou odbočkou v Lomu, kam často vedly jeho cesty na konference a porady bezvěrců. Bezvěrecká skupina fungovala při místní skupině České anarchistické federace až do vypuknutí první světové války.

Ještě před první světovou válkou kvůli zdravotním problémům odchází do penze. Po roce 1918 však jako penzista, přesto opět nastoupil do práce a začal pracovat na dole Maxhute I.

Manželka Josefa Lipmannová se narodila 1. ledna 1862 v malé vesničce Běchčíně u Hořovic. Do Hostomic přicestovala společně se svým chotěm v roce 1888. Také ona se stala následovnicí anarchistických idejí a zarytou bezvěrkyní. Zatímco František chodil fárat na šachtu, ona vedla domácnost a pečovala o dítka. Kolik jich nakonec celkem měli s jistou nevíme, víme však, že se jim v Hostomicích 14. června 1898 narodil syn Jaroslav Lipmann, který šel v otcově šlépějích a po první světové válce ho jako horníka na dole Florentina. Před velkou válkou byl nějaký čas zaměstnán jako sklářský dělník. Dcera Milada Lipmannové se jim narodila 26. září 1900 v Hostomicích a po první světové válce pracovala jako dělnice v porcelánce v Ledvicích.

Po první světové válce František Lipmann navázal na svoji bezvěreckou aktivitou, a stal se předním členem při obnově místní bezvěrecké skupiny. V roce 1920 byla většina bezvěreckých skupin anarchistů federalizována do Svazu socialistických bezvěrců. Ten vydával bezvěrecký list „Socialistický bezvěrec“ a později „Maják“. Skupina anarchistických bezvěrců z Bíliny a okolí se usnesla na jménu Spolek socialistických bezvěrců „Svornost“ v Bílině. A František Lipmann se stal předním funkcionářem spolku a členem výboru, které zastával až do vypuknutí druhé světové války, respektive do obsazení pohraničí nacisty v roce 1938.

Přestože byl František Lipmann nabádán, aby po mnichovské dohodě opustil milovaný podkrušnohorský kraj, neučinil tak, zřejmě nechtěl utíkat před nacisty. To se však politicky činnému dělnickému aktivistovi stalo osudné, navíc se škraloupem „anarchisty a socialisty“. Ani nacistická okupace jej nezastrašila a pracoval dál v antifašistickém odboji. Nakonec však padla klec a do spárů gestapa se dostal nejen František Lipmann, ale i jeho další anarchističtí přátelé a členi Spolku socialistických bezvěrců v Bílině, jmenovitě František Sklenička, Václav Klíma, Josef a Anastázie Strnadovi, Václav a Emilie Štroblovi. Všichni byli nakonec umučeni v koncentračním táboře, přesné datum úmrtí a místo nevíme.

Po válce se Spolek socialistických bezvěrců v Bílině obnovil a na památku umučených kamarádů a kamarádek vystavěl památník, který se nachází v parčíku na rohu Fišrovi a Mostecké ulice v Bílině.

My vedeme boj proti privátnímu majetku, proti státu a církvi — boj, jehož cílem jest úplné zrušení těchto zřízení. My se domáháme komunisticko-anarchistické společnosti, t. j. společenského stavu, který umožňuje neobmezené rozvinutí individuální svobody jednoho každého člověka. Následkem toho reklamujeme právo na požitky života dle individuální potřeby, umožněné tím, že každý dle náklonnosti, síly a schopnosti snaží se státi užitečným, t. j. bere podílu na průmyslu, výrobě, na polním hospodářství, tržbě, na vzdělání, umění nebo vědě a výsledky svého tvoření dává veškerenstvu k použití.

Prostředek, který k tomuto cíli vede, spatřujeme v sociální revoluci, v níž bojovati budou dělníci všech zemí — ve všeobecném povstání lidu, které považujeme za nevyhnutelné a na kteréž slovem, písmem i činem snažíme se proletariát připravovati.

Ohledně organisace odporučujeme volné tvoření skupin, neobmezených nižádnou centralisací, samosprávných v každém ohledu, spolčujících se dle volného uznání a dle toho, jak se tím může posloužiti účelům propagandy.

My zavrhujeme zřízení privátního majetku, protože jeho dějiny jsou dějinami veškerého utrpení lidstva. Tak dlouho, dokud bude stávati soukromého majetku, tak dlouho bude též bohatých a chudých a tak dlouho budou se poslednější oproti prvnějším nacházeti v poměru úplné odvislosti, což na jedné straně vede k ohromnému hromadění majetku, k nesnesitelné zpupnosti, pýše, k šílené lakotě a hrabivosti, panovačnosti a k barbarství; na druhé straně pak k děsnějšímu vždy hromadnému ochuzování se všemi známkami duševní i tělesné sešlosti.

Společnost během tisíciletí prodělala mnohou proměnu — od systému nucené výroby otroků až k soustavě domnělé „svobodné práce“ — jelikož ale vždy a vždy privátní majetek učiněn základem tak zvaného „pořádku“, tu se na postavení národů nic nezměnilo, nic nezlepšilo.

Ano, je docela dokázáno, že postavení to v celku vzato, se tím hrozněji utvářelo, čím více následkem objevů a vynálezů bohatství přírody lidstvu se otvíralo a zpracování jeho umožněno bylo. Ten celý dosavadní kulturní vývin ukázal se lidu jen co krvavý výsměch a dopomohl jen malé menšině k ohromnému bohatství, které sama rozumě upotřebit nedovede. To je kletba soukromného majetku, která bude mít tak dlouho svůj zhoubný účinek, dokud tento stávati bude.

Kdo domáhá se všeobecného lidského štěstí, musí následovně zvolati s námi: Pryč se soukromým majetkem!

Stát, dalek toho, býti pojišťujícím ústavem všeobecného blaha lidu, jak se mnozí domnívají, není ničím více než ochrannou tvrzí, kterou majetní proti nemajetným zřídili, čím menším se stával počet prvnějších, tím velkotovárněji rozvinovala se tato státní tvrz se svým všeobsahujícím protekčním aparátem, až se zvrhla na onoho děsného netvora, který dnes před námi stojí se svýma nespočetnýma rukama v našich kapsách, se svými obrovskými lapadly, savadly, šněrovadly a provazy, jimiž jsme spoutáni, se svými miliony pušek, šavlí a obušků, jež jsou na nás namířeny a nad hlavami se nám točí, se svými žaláři, šibenicemi a popravišti, jež nás zahubiti hrozí.

Kdo chce tedy vésti válku proti soukromému majetku, nemůže jeho ochrance, t. j. stát, žádati za pomoc, jak to mnozí ve svém zaslepení činí. Privátní majetek může býti zbaven své moci a vlády jen tehdy, když jeho strážce, stát, bude zrušen. Obojí toto zřízení: privátní majetek i stát, stojí a padají takřka společně jedno s druhým.

Následovně musí zníti heslo jednoho každého důsledného bojovníka za svobodu: Pryč se státem!

Církev jakéhokoliv druhu je souhrn toho největšího, nejhroznějšího švindlu, jaký kdy lidstvo vidělo. Ona kontroluje miliony těch nejprohnanějších darebáků (kněží), kteří rok co rok ve všech zemích pouštěni a štváni jsou na obyvatelstvo, aby mozky jeho naplňovali tím největším nesmyslem, jaký jen největší nepřítel lidu vymysleti mohl.

Kdo chce přijíti k rozumu, jehož obzvlášť potom zapotřebí má, když se chce vybaviti ze společenského vyděračství (nerovnosti) a státního tyranství (nesvobody), ten musí vystoupí ti proti tomuto pelechu černých stvůr se všemi možnými prostředky.

Ve volné (budoucí) společnosti nemůže býti žádné církve a žádných kněží, protože ni- kdo nebude mí ti více na tom zájmu, přivádět své spolulidi o rozum, aby je mohl snadněji vykořisťovali. Dnes, kdy se tak stává, jeví se celá tato kněžská peleš jen co banda nemravných uspávačů, která své oběti (lid) ohlupuje, omamuje a tak je předává k neobmezenému vykořisťování panující třídou a k úplnému zotročování státem.

Má-li tedy zavznít válečný pokřik proti všemu, co se snaží lidstvo udržet v otroctví, poddanství a v nerozumu, tu nesmí též chyběti hlas: Pryč s církví, pryč s vírou — pryč se vším náboženským švindlem a kněžským podvodem!

Jelikož tedy zavrhujeme soukromý majetek a nechceme jen, jak mnozí tak zvaní sociální „reformátoři“ na něm přištipkovati, tu vychází z toho naše stanovisko co komunistů najevo. Nám je jasno, že lidstvo nemůže přijití dříve ku klidnému a rozumnému užívání života, dokud země se vším co na ní jest a co lidské ruce a lidská práce z její darův učinily, nebude majetkem všech bez rozdílu, dokud nebude odevzdána všem lidem k volnému, svobodnému užívání.

Již nyní nemůže býti popřeno, že všem lidem může býti v nadbytku a snadno poskytnuto vše, co ku všem rozmanitým potřebám lidstva přináleží, v té samé míře, jako jest přítomně všem bezplatně k použití voda, denní světlo a vzduch. Z toho důvodu upouštíme od toho, jako komunisté starších škol, vymýšleti soustavy, dle nichž mají býti požitky jednotlivcům měřeny dle individuálních výkonů — jelikož v poměrech vysoce vyvinuté výroby beztoho je nemožností odhadnouti výkony jednotlivce a protože neodpovídá to spravedlnosti, když by méně nadaní, méně schopní atd. pro své tělesné nebo duševní slabosti, za něž nejsou zodpovědní, přicházeli zkrátka vůči lépe nadaným a lépe vyvinutým. Poněvadž dále chceme, aby jednomu každému přiřknuto, zabezpečeno bylo neobmezené právo na požitky, tu nemůže si ani ten největší duševní velikán, ani tělesný a pracovní obr stěžovati na křivdu, že se mu ubližuje, nebo nespravedlivě měří. Nikdo nemůže chtíti více, než tolik, co mu poskytuje možnost, připraviti si všecky požitky jaké se jen mysleti dají.

Hromadění majetku má smyslu jen pod vládou soukromého majetku a pod tou zvrhlo se až v hotové šílenství. Ve společnosti, v níž panuje svoboda v požívání, je žádost takového mamonění naprosto vyloučena.

Zůstává tedy ještě zapuditi strašidlo lenosti, které právě nejčastěji proti nám citují a uvádí ti, kteří nikdy nic užitečného nevykonali. Možná, že jejich potomci v zděděné náklonnosti jen užívat a nepracovat, budou se chtít delší dobu jen přiživovat. V tomto případě dalo by se ale i toto zlo snáze snésti, než jakýkoliv systém donucování, byrokracie a s ní tedy i nesvobody se všemi již zkušenými důsledky. Ostatně jsou nutnost a čestné smýšlení zajisté dostatečnými ostny a povzbuzovately k práci, nehledě ani k tomu, že samo v sobě bude asi velmi málo lidí, kteří by neměli v sobě touhu, nějakým způsobem se zaměstnávati. Obzvlášť ale ve společnosti, která jednomu každému poskytuje nejen všecky prostředky ku vzdělání, nýbrž též celou svou povahou jest způsobilá vzbudí ti v něm vědomí, že by neprávně jednal, kdyby nebral docela žádného podílu na onom konání, jehož výsledky poskytují a zaručují mu blahobyt, požitky a štěstí.

Komunismus, kterého my se domáháme, je tedy úplně svobodný poměr. On nezná žádné nadpráví ani žádné podřízení, žádné šablonisování; on je totožným s pojmem bezvládí anarchie.

Poněvadž ale veškeré dřívější komunistické snahy směřovaly k zřízení složitého hospodářského státu, tu bylo nutno, naše k tomu vztahující se a úplně rozdílné pojmy věcí, již označením, pojmenováním, které jsme si dali, určití a proto nazýváme se anarchistickými komunisty.

My hlásáme sociální revoluci — ne že bychom měli zálibu v divokém boji a v prolévání krve, nýbrž proto, že jest nám každým dnem jasněji, že poměry v nichž se lidstvo nyní nachází, z jedné strany vždy nesnesitelnějšími se stávají a z druhé strany, že panující třídy každému pozměnění nebo zmírnění těchto vždy rozhodněji, zarputileji a ukrutněji se protiví.

Tím jest zjištěno, že lid konečně shledá poměry tyto za úplně nesnesitelné, že mezi ním a menšinou majetných a udržovateli státní moci poslednějších dojde ku srážce a že se zbraní v ruce musí býti vybojováno, co v míru nebylo možno dosáhnouti, totiž: — zničení veškerých těch zařízení, která rozvinutí svobody a rovnosti, vzdělání a štěstí v cestě stála, a založení spravedlivých, poměrů, jak jsou v komunismu a v anarchii obsaženy.

Proto podporujeme každé hnutí lidu, které je způsobilé tento boj co možná uspíšiti a co možná k úplnému rozhodnutí a skončení přivésti. My podporujeme každý přímý boj dělníků proti majetné třídě, zavrhujeme ale naproti tomu všecky paliativní prostředky a šálení, jako podílení se na volbách a parlamentarismu, doufání v odpomoc prostředkem tak zvaných „zákonů k ochraně dělníků“ atd.

Všecko naše přemýšlení, snažení a jednání směřuje k tomu, připravovat proletariát na sociální revoluci a nadchnouti jej zásadami, jež jsou způsobilé zajisti ti mu též trvale ovoce tohoto boje.

Organisaci dle církevního způsobu, jako jiné dělnické strany, anarchističtí komunisté nemají. Oni považují každou centralisaci s exekutivou, úředníky, daněmi a všemi jinými nápodobnostmi státního zřízení za hodnou zavržení, protože jednotlivce ochromuje, v samostatném myšlení vyrušuje a celek v korupci a bahniště přivádí. Volné seskupování se jednotlivců a volné spolčování, sdružování skupin považujeme za dostatečné pojítko k domáhání se spojenými silami spojených cílů.

Připojte se k nám! Tak voláme k dělníkům. Co máme na mysli, to je v předcházejícím krátce a přesně vyjádřeno. Bližší, podrobnější informace poskytují: naše časopisy, naše brožury a knihy a neméně i řeči a rozhovory v našich schůzích a shromážděních, k nimž má každý přístup.

Dělníci, vzchopte se! Poznejte jho, pod nímž úpíte a hynete! Hleďte ho svrhnouti pod naší korouhví, pod naším rudým praporem, pod vlajkou komunismu a anarchie, pod znaky sociální revoluce jest vaše shromáždiště. Tu seskupte se dohromady, abyste se usrozuměli a usjednotili na válečném plánu k svržení stávajícího systému, na jehož místo společnost volných a rovnoprávných lidí postaviti povoláni jste!

Dělníci všech zemí, osvoboďte se!

Mezinárodní dělnická jednota (The International Workers People Association in America)

publikováno v časopise českých anarchistů „Dělnické listy“, publikační orgán MDJ/IWPA, 1893, text byl sepsán již v roce 1890

František Synáček patřil k první generaci českých anarchistů. Narodil se 23.března 1874 v Kostelci nad Černými lesy v okresu Český Brod. Vyučil se řeznickým tovaryšem, po přestěhování do Prahy se živil jako číšník.

Počátkem 90 let se zapojil do hnutí dělnické Omladiny. Dle svědectví Josefa Šeráka byl členem spolku Omladina, který se 7.května 1893 sešel v hostinci „U trajců“. Ale učasnil se také schůzí Omladiny v hostinci „U Deutschů“ v Libni. Právě zde se po zakázaných dělnických táborech, 6. července shromaždilo na 800 dělníků a mládeže a táhlo do Strašnic. Dav se rozrostl na víc jak 2000 osob a došlo k památnému střetu s policií a vojskem. Zatčeno bylo na 88 lidí, mezi nimi i František Synáček. Byl dopraven k trestnímu soudu do vyštřovací vazby a zavedeno vyšetřování pro shluknutí, povstání a vzpouru a pro přestupek shromažďovacího zákona. František Synáček stravil několik týdnu ve vazbě, aby pak byl nakonec 30.července 1893 soudem osvobozen.

Patřil mezi vězněné a souzené v slavném procesu s Omladinou v roce 1894, ve kterém stanulo před soudem 76 mladých lidí. U c. k. trestního soudu byl dne 21. února 1894 odsouzen na 6 let těžkého žaláře pro zločin velezrady, zločin urážky císařského veličenstva a rušení veřejného pokoje. Amnestován 3. listopadu 1895 a propuštěn na svobodu.

Již behěm soudního procesu v roce 1894 se při soudním výslechu označil na neodvislého socialistu a tím se přihlásil k hnutí tzv. „neodvislých socialistů“ kolem Víléma Korbera, jak si zpočátku část českých anarchistů říkala, někdy se označovali za „etické anarchisty“, čím se distancovali od Mostovy propagandy činem. Podle hlášení na místodržitelství je od roku 1899 hlášen v policejních zprávách jako anarchista.

Kromě toho byl policií několikrát zatčen i v dalších letech. Rozsudkem trestního soudu v Praze dne 17. června 1896 odsouzen pro přestupek k pětidennímu vězení. Následovalo další zatčení a dne 5. května 1899 soudní přelíčení u c. k. Okresního soudu v Praze, kde je nakonec za přestupek odsouzen k několikahodinovému vězení. Zemský trestní soud v Praze ho 10. února 1900 odsuzuje k 8 měsícům těžkého žaláře a 8 posty. Také v roce 1913 se dostává do spárů okresního soudu ve Vršovících, který jej pro přestupek odsuzuje k 24. hodinovému vězení. Před vypuknutím války se rozhodne emigrovat do USA. Za první světové války se zúčastnil lekářské výpravy, kterou do Srbska vyslala Česká společnost červeného kříže v Americe. S červeným křížem se vypravil pamáhat do válkou zužované Evropy dvakrát. Druhá cesta se mu však nakonec stala osudnou. Počátkem zimy 1915 se jako ošetřovatel nemocných vypravil na novu expedici do Černé Hory. Expedice zahynula na italské válečné lodi při výbuchu miny v přístavu San Giovanni di Medua, která se udála v prosinci tohoto roku.

UNIE ČESKÝCH KOVODĚLNÍKŮ IWW č.9. V NEW YORKU

Do roku 1912 odborová skupina působila pod názvem Česko slovanský spolek Kovodělník. V roce 1912 zastávali funkionářské posty: předseda Josef Mueller (redaktor anarchistického časopisu „Volné listy“), místopředseda J Pabian, protokolární tajemník K. Šindelář, finanční tajemnik J. Suk a pokladník J. Lebeda. V druhé polovině roku se skupina rozhodla jako první vstoupit do IWW.

Členové se pravidelně scházeli na schůzích první a třetí pátek v měsíci v sokolovně Dělnicko Amerického Sokola na 525. E. 72 street. V roce 1913 tajemník J. Suk. V roce 1914 tajemník František Růžička. Funkcionáři odborové organizace v roce 1915: předseda Jiří Váchal, pokladník Josef Novák a protokolární tajemník Jan Kadla.V roce 1916: předseda nejdříve Josef Matouch, po něm Karel Goetz, pokladníkem Josef Novák, protokolární tajemník nejdříve Viktor Marek, po něm Jan Krejčí. V roce 1917 převzali funkce: předsedou Jiří Váchal, finanční tajemník Karel Goetz, pokladník Josef Novák a protokolární tajemník Alois Malaník. Další členové: Korvaz, Lebeda, Ondrachek, Václav Rejsek.

ČESKÁ DŘEVODĚLNICKÁ UNIE IWW Č. 556 V NEW YORK

Členové se pravidelně scházeli na schůzích první a třetí pondělí v měsíci v hostinci J. Koudelky na 431 E 73. street. V roce 1913 funkcionáři: předseda František Horák místopředseda František Ouředník, pokladník Jan Lehký, finanční tajemník Josef Korbel, protokolární tajemník František Blažek. V roce 1914 funkcionáři: předseda František Blažek, místopředseda Josef Ouředník, pokladník Jan Lehký, finanční tajemník Josef Korbel, protokolární tajemník Jaroslav Maliva. V roce 1915 funkcionáři: předseda Josef Korbel, místopředseda František Horák, pokladník Rudolf Novosad, finanční tajemník Jaroslav Mueller, protokolární tajemník Jaroslav Maliva a strážce dveří Karel Švec.

PERLEŤÁŘSKÁ UNIE IWW Č. 463 V NEW YORK, WINFIELD, UNION HILL, ASTORIA

Perleťářská unie IWW měla v roce 1917 čtyřilokální odbočky: New York, Winfield, Union Hill a Astoria. Jedna působila přímo v New Yorku, a členové se ke schůzím pravidelně scházeli každý první a třetí čtvrtek v měsíci v sokolovně Dělnicko Amerického Sokola na 525. E. 72 street. Odbočka ve Winfield schůze každý druhý pátek. Odbočka v Union Hill první a třetí čtvrtek v Sokolovně na 404 Main street. A odbočka v Astoria měla schůze každý druhý pátek. V roce 1917 předseda František Pokorkný, protokolární tajemník W. Lev, finanční tajemník Jan Kriška, pokladník K. Aunický a strážce dvěří A Vajvoda. V roce 1916: předseda Karel Veis, místopředseda Jan Kriška, protokolární tajemník Vlado Kříž, finanční tajemník Josef Lev, pokladník František Tomášek, stráž dvěří Antonín Trnka.

ČESKO – SLOVENSKÁ ODBOČKA IWW č. 242 V STAUNTON

Scházela se každou druhou neděli v měsíci v hostinci Ignáce Tilla. V první polovině roku 1913 tajemníkem Petr Ivan, poté Karel Kyonka. V roce 1913 předsedou Konrád Kurník.

ČESKO – SLOVENSKÁ ODBOČKA IWW č. 240 V DILLONVALE

Scházela se první sobotu v měsíci v hostinci p. Charváta. V roce 1913 tajemník B. Hřídel. Dne 13.července 1913 pořádala místní IWW benefiční výlet s hudbou ve prospěch rodiny Bernáškové.

HORNICKÁ ODBOČKA IWW č. 236 V BRADLEY

Konala své schůze každou první neděli v měsíci ve spolkové místnosti Mezinárodního spolku „Volnost“ v Bradley. V roce 1913 tajemník Václav Kanderlík.

ČESKO – SLOVENSKÁ ODBOČKA IWW č.3 V CLEVELANDU

Skupina odbývala schůze vždy druhou a čtvrtou neděli v měsíci. Scházela se v hostinci pana Kebla na rohu Dollof a McBride street. V první polovině rodku tajemníkem František Fencl, po něm tajemníkem Rudolf Matyáš. Během roku 1913 se ve funkcích vystřídali další členové: předsedou J. Novák, tajemníkem František Fencl, pokladník Stanislav Matyáš. Dalším členem J. Divoký.

ČESKO – SLOVENSKÁ ODBOČKA IWW č. 144 V CHICAGU

V roce 1914 tajemník Jan Jedlička.

KLUB „KOVODĚLNÍK“ IWW V ELIZABETH

PŘEHLED NENÍ KOMPLETNÍ, BUDE AKTUALIZOVÁN

Minule zmínili jsme se o hrozivém stavu a tvářnosti jaké nabyla propuknuvší stávka horníků v okolí Uniontownu, Pa. Stávkářů zmocnila se tohou pomstít se všem těm stávkokazům, již místa jejich v dolech vůkolních zaujali a zapoměli se tak daleko, že dopustili se násilí, jež sotva zjednat jim může sympatií širších kruhů. Jako záplava ohně šířila se vzpoura stávkářů od místa k místu a poněvač mezi nimi je i mnoho Slováků, dá se myslet, že opět hlavní vina bude uvalena na ně, neboť se dali strhnout k činům nepředloženým. Počínaje od Fairchance až po řeku Yoghiogheny lid v nemalém byl rozechvění a v Davidsonu strhla se dne 4. dubna 1894 bitka mezi lidem a policií při níž strojvedoucí důlní společnosti Frickovy na místě byl zabit a čtyři stávkáři postřeleni jsou. Dva z nich na místě skonali, druzí dva jsou těžce raněni. Od rána do večera rozezlené davy stávkařů procházely se městečkem, jakoby stále rvačky vyhledávaly. Jako obyčejně píše se nyní, že byli to Slováci, stávkáři, kteří napadli vrchního strojvedoucího J. Paddocka a to společnosti, která nej větší platí dělnictvu svému mzdy a byla jedinou, jež smlouvy se stávkáři učiněné i splnila. A ku podivu stávkáři zapoměli se ve zběsilé své touze po odplatě, tak daleko, že nejdříve se vrhli na závody právě této společnosti. Stávkáři táhli od jednoho závodu k druhému a ty, již pracovat chtěli jednoduše vyhnali, aneb ztrýznili. Práce spůsobem tím zastavena byla u společností Leith, Redstone, Oliphant, Tayle a Fairchance. Na některých místech byli stávkáři ozbrojen í uvítáni polocií a výpomocnými šerify a raději odtáhli. 64 stávkářů je zatčeno pro výtržnosti a vraždu u Frickových závodů. Veškeří úředníci jednotlivých organisací stávkářů budou zatčeni a pohnáni před soud, jako spoluviníci na zavraždění Paddocka a spiknutí. Pozoruhodné je, že i ženy výtržnosti těch se účastnily. Ano, dne 4. dubna 1894 nedaleko Trotteru napadli Slováka Andreje Miltu a majíce za to, že je to stávkokaz děsně jej ztloukli, použivše k neoprávněnému útoku na ubožáka i klacku a kamení. Poranění muže toho jsou druhu vážného a jak se podobá jistě podlehne. Na tom nebylo však dosti, že dne 5. dubna z Connesville sděluje, že došlo tam ku srážce mezi stávkáři a šerify. 12 Slováků bylo průběhem šarvátky zabito a 30 osob jeporaněno. V celém okolí rozechvění mezi lidem vůčihledě stoupá a guvernér byl požádán o vyslání milice na dějiště. Stávkáři se shromažďují v okolí, jsou vesměs ozbrojeni a další výtržnosti lze očekávat každé chvíle.

Zdroj: Pokrok západu, 11.4.1894

Nejstarší má vzpomínka na starého Holuba sahá hodně daleko. Bylo to, myslím, v roce 1895, když jsem se ještě s dvěma soudruhy vydal na pěší cestu za chlebem po Čechách a bude-li nutno i do ciziny. Cesta nás vedla přes Most. Nechtěli jsme toto město minouti, aniž bychom nenavštívili redakci „Omladiny“, kterou tehdy Holub redigoval. Redakce ovšem sloužila rodině Holubově za obytnou místnost. Nejen že si anarchistický a věčně bouřící list nemohl dopřáti luxu vlastních redakčních místností, tak jako jich měly strany sociálně demokratická a později národně sociální, na to byl list příliš chudičký, zpravidla musil být z tiskárny ukraden a obětavými kamarády po severu roznášen, nesměje pošty používati, ale bylo velmi nesnadno nalézti bytu i člověku, jenž list takový vydával. Proto byly všecky redakce našich listů tehdy v nejzastrčenějších koutcích města, a to ještě musil být majitel domu buď přímo stoupencem anebo aspoň našim myšlenkovým proudům nakloněn. Četnictvu, policii a sluhům politických úřadů, přinášejícím konfiskační nálezy, byly arci redakce dobře známy.

Právě tehdy jsme zastihli Holuba, píšícího článek do listu na stole pokrytém oděvními látkami a odstřižky. Číslo musilo být hotovo a zákazníci musili na své oděvy počkat. A věru, jen v takovémto prostředí mohly vznikat pobuřující články „Omladiny“. Její obsah byl takto skutečnější, pravdivější, vznikaje v ovzduší bídy a nedostatku, neboť mzda redaktorů našich listů byla tehdy věcí hodně neurčitou vidinou, která nejčastěji se rozplývala vniveč.

Zákaznictvo Holubovo tvořilo z největší části hornictvo a objednávalo si obyčejně na dluh. Nešlo to jinak. Tak začasté musilo být několika zlatých, přinesených soudruhy co splátka na oděv, užito na zaplacení v tiskárně nebo na expedování čísla – nebylo-li náhodou zabaveno. – Proto se neděle v rodině Holubově nelišily od dnů všedních. Byla nouze vždycky a často ani nebylo co jíst.

Na mladé hnutí se tehdy sypaly rány se všech stran. Co nestačily úřady, četnictvo, policie, persekuce stoupenců hnutí na dolech, to pomáhaly svorně dotloukat jiné strany, z nichž hlavně sociálně demokratická. „A neubijí nás!“ volal tehdy Holub. „Nechť se bijeme na všecky fronty, nechť potlačují náš hlas na veřejných projevech i v tisku, neustaneme bíti do základů celé té nemravné společnosti, až i ve zpuchřelém a zpátečnickém Rakousku zavane zdravější vzduch! Je to naše právo a dobudeme si ho. Jděte, hoši, kamkoliv a všude rozsévejte sémě bouře a revoluce, všude po Čechách i v cizině naleznete půdu, vhodnou je přijmouti.“

Druhou vzpomínku na Holuba jsem si uchoval z roku 1909. Byla svolána jedné neděle konference důvěrníků v Duchcově do Českého domu. Byl tu i nezbytný Holub. Z celého severu se sešli důvěrníci, aby tu porokovali mezi jiným o otázce tisku, ale konference byla snad sotva čtvrt hodiny zahájena, když se náhle rozletěly dveře a do místnosti vrazil v čele tlupy četníků známý a pověstný strážmistr Lorenc. „Důvěrná schůze, lístky všecky v pořádku, svolavatelům jména účastníků schůze známa!“ Starý Holub měl tentokráte za to, že i tomuto žroutovi socialistů s těmito argumenty vytře zrak a musí odtáhnout s nepořízenou. Ale kdež se rakouští biřicové zastavili před takovou lapálií, jako byla všecka zákonu vyhovující opatření svolavatelů! „Jménem zákona vás všecky zatýkám!“

Kouzelná tato formulka přibila přítomné vězně k židlím a město Duchcov mělo podívanou. Vždy po třech byli účastníci konference voděni četníky na okresní hejtmanství, mezitím co zbylí zůstali v místnosti pod dozorem strážmistra a několika četníků. Marně protestoval Holub, marně i všichni ostatní. Patrně některý špicl podal o schůzi zprávu, poněvadž se i na hejtmanství vzhledem k dobrému „lovu“ úřadovalo. Po zjištění jmen a bydliště zatčených byli opět všichni propuštěni na svobodu, ale „maličký“, jak byl Lorenc všeobecně nazýván, svého účelu dosáhl. Konferenci zmařil.

Šílený strach o blaho Rakouska připravil tomuto člověku konec ostatně velmi žalostný. Nemoha všude vzrůstající hnutí zmoci, všecky tajné schůzky zmařiti, všecky čelnější pracovníky ve hnutí anarchistickém „usaditi“, domníval se snad, že jí svůj chléb zadarmo a zastřelil se. Oddechli si nejen všichni stoupenci hnutí, kteří s ním měli co činit, ale i jemu podřízení četníci. Sami nám to později řekli.

Aby se však mohl starý Holub uplatnit ve všech směrech, k tomu musil přijít převrat roku 1918. Chuďas starý, jako snad všichni bez rozdílu, věřil, že stojí na prahu nové, svobodné společnosti ve státě nově utvořeném. Slova „Československá republika“ působila i na něho oním nevysvětlitelně kouzelným vlivem, takže i jeho starý, revolucionářský a věčně nepokojný duch byl zpit ohromností dějinného okamžiku a činnost jeho v těchto pohnutých dobách směrovala zúplna ve prospěch oné útlé, republikánské květinky, zrozené na rozvalinách staré a nenáviděné monarchie.

Byl zvolen jednomyslně předsedou Národního i Menšinového výboru okresního, stal se starý Holub osou hospodářského i politického života ve městě a v okresu. Byl to prostě takový revoluční kvas, jehož se národové dožívají jednou za staletí, kdy se vše převrací vzhůru nohama. Tak i v tomto dějinném okamžiku bořitelé reakce octli se nahoře a sloupové Rakouska dole.

A jak se v takových pohnutých chvílích poznávají charaktery! Jaký ironický pošklebek hrál tváří starého buřiče Holuba, když jeden po druhém z místních veličin se mu přišel do místnosti Národního výboru představiti a ujišťovati ho loyálností k jeho osobě i nově utvořeným poměrům! Jak by ne! Včera ještě buď na břiše před nedotknutelností habsburské monarchie anebo plni nedůvěry a odporu k chystajícím se změnám a dnes, vidouce dvouhlavého orla malomocně tlouci rozbitými křídly do země a ustupovati lvu nové republiky, přicházejí všichni bez rozdílu blahopřáti novému státu a novým řádům v osobě starého proskribovaného anarchisty a vyžadují si cti, zapsati se do pamětní knihy na důkaz oddanosti k novému státu. Šli se pokloniti jemu, jenž všem politickým správám a všem četnickým stanicím na severu až dosud byl nebezpečným buřičem a jejž ubytovati na státní útraty na delší dobu bylo všem sloupům staré říše záslužným činem!

„Cože, řezníci požadují lichvářské ceny za maso? Pojďme do výboru!“ A starý Holub běží na politickou správu a žádá, aby zamezili řádění lichvářů, jinak si pomůže lid sám. Ceny masa se snižují. Pořádání schůzí prochází v prvé řadě rukama Holuba, v druhé řadě teprve u úřadů. Byl-li lapen jeden nebo dvacet keťasů denně, na všech musil spočívat přísný zrak starého Holuba, povýšeného na hodnost lidového sudího. Keťasům bylo nezdravo. Starý věděl, co je bída, věděl, co je povinnost vůdce lidu. Nezapomněl na svojí bídu, protože nemohl. Všecko zboží z řetězového obchodu zabavoval ve prospěch obce.

Starý Holub byl jistě v oné době znám po celé republice, neboť tzv. potravní lístky, vojenské průkazenky, lístky opravňující k bezplatnému použití železnice, to vše bylo opatřeno podpisem Holubovým. Dělal spolu i nový pořádek v městské správní komisi a měl to vzácné zadostiučinění vidět staré sloupy němectví zvykat ustrašeně novým řádům.

Jeho, odedávna známého bezvěrce, strhl dokonce ve svou náruč kterýsi místní kněz, jenž snad takto strojenou radostí dal najevo své city k mladé republice. Nebo to bylo – což je pravděpodobnější – ze strachu. Vždyť visela tehdy v republikánských oblacích velmi hrozivá mračna pro budoucnost příživníků tohoto druhu.

Objevil-li se kde nedostatek mouky, bramborů, obdržel dojista tehdejší ministr zásobování dr. Vrbenský vzápětí návštěvu starého Holuba anebo telefonickou zprávu, že nemají horníci co jísti. Vyskytl-li se ve městě spor rázu policejního, nepodléhal rovněž v prvé řadě černožlutým bývalým sloupcům bezpečnosti a pořádku; nově ustanovení orgánové přišli prostě před tribunál starého Holuba – činili tak i dřívější členové sv. Hermandady – a mnoho sporů bylo takto bez znalostí §§ a policejních řádů rozluštěno.

Krátce starý Holub byl tehdy všude. Činil to rád, v klamné domněnce, že pomáhá stavět nový, zdravý a světlý dům, v němž se bude všem a hlavně dělnictvu zdravěji bydlit a žít a často si gratuloval, že mu bylo dopřáno takového převratu se dožít.

Ej, starý Holube! Dočkal ses jiných věcí ještě! Horečka převratová přešla, poblouzněné hlavy vystřízlivěly a znenáhla jsi seznával, že se na starém rakouském rumišti zdvíhá jiná sice státní forma, ale s týmiž společenskými, kapitalistickými řády, třídními rozpory a boji jako tomu bylo v zemi ohraničené černožlutými sloupy. Užilo se jen jiného nátěru, jiných barev. Řekli jsme si tak mnohdykráte nedlouho po tom, kdy národní výbory byly zrušeny. Nu, což. Byla to tedy jen episoda. Chodí bouřit dělníky jako za Rakouska; osoby na úřadech a jiných státních institucích v jeho okolí se vyměnily a dávno již ovšem nemají k němu toho respektu jako po převratu. Snadno tomu přivykl. Neměl vlastně ani času odvyknouti.

Ještě jednu charakteristickou známku. Starý Holub má sice velmi rád soudružku Štychovou, ale jejímu evangeliu o naprosté abstinenci na chuť přijít nemůže. Je přesvědčen, že k zachování svěžesti a sil až do vysokého věku není naprosto nutno varovati se po celý život požitku alkoholu jako indického moru. Vypije si rád dvě, tři sklenice pěnivého moku, má-li naň, vypije snad i někdy něco ostřejšího a má stále všech pět dobře pohromadě. Dle jeho názoru je tudíž sám živým důkazem – ve věku 70 let – že soudr. Štychová nemá pravdu. Aby ale ani prestiži soudr. Štychové nebylo příliš ublíženo, pokud se týče jejích důkazů o zhoubném účinku požívání alkoholu, prozradím jen, že se starý Holub při třetí čárce na tácku přece ocitá v jakési neznámé dimensi, v důsledcích kteréž velmi rád popovídá ve společnosti o svých zkušenostech, nejraději o Mladé Boleslavi a o Brasilii. Dojista mu tento nevinný hříšek nebude překážet, aby neposkytl svým kamarádům příležitosti vzpomenout za dalších deset let jeho osmdesáté narozeniny.

„Good bye boys!“ — Těmito slovy rozloučil se starý Fin, Issac Jakobson se svými vrahy. Dne 19. září 1884 o 12. hodině v poledne zlámán mu vaz za to, že člověka, jenž jej o jeho mzdu okrást chtěl, zastřelil. Spravedlnosti prý tím učiněno zadost. Guvernér Hamilton, bezprostřední vrah jeho, sám v době právnické své praxe osvobodil z 19 kandidátů šibenice 16 a zná tedy praxi, jakouž se vinníci osvobozují ze zkušeností. Že mezi těmito šestnácti byl mnohý horší lotr, než jakým byl dle úsudku patokářů Jakobson, dá se domyslit. Dle všeho myslel sobě pan guvernér, že ten, kdo nemá peněz, aby podplatil soudy, ten má držet hubu, když ho někdo okrádá.

My bychom se však přece rádi pana guvernéra otázali, kdo jemu dal právo jiné usmrcovat? Jaké právní důvody má pro svůj čin, usmrtit okradeného proto, že ten to lupiče skolil? Jakobson byl chuďas a vydělal sobě několik dollarů týdně prací poctivou. Bedell, jeho boss, zasloužil smrt tak jako každý jiný továrník, jenž poslední sousto chleba dělníku od úst krade. My dělníci, kteří sami trpíme podobnými poměry, vidíme v jednání guvernérově pouze službičku, kterou prokázal své třídě, třídě boháčů. Oběšení trampa Jakobsona mělo být odstrašujícím příkladem pro ty, kteří by se snad v budoucnosti nechtěli podrobit libovůli svých „bossů“. Avšak teorie odstrašující se posud špatně osvědčila; nejčelnější právníci jí odporují. Jaký pak význám má tedy ono zardoušení bezmocného proletáře, pro společenský pokrok? Žádný. Je to nízka msta vykonána na jednom z oné chudiny, která o vše oloupena vytvořuje takové charaktery, jako byl Jakobson. Náhončí kapitálu, prodajní novináři považují čin Jakobsonův za velmi ohavný hlavně proto, že se jednalo pouze o „dolar“. Ano, o dolar. Kdyby se jednalo o statisíce, nu pak by oni praktičtí pánové se nechali ještě smířit; že ale Jakobsonovi se nejednalo o zbohatnutí, nýbrž o těžce vydělaný dollar — za to budiž proklet! Kdo však okusil co je hlad, ten ví, jakou cenu má pro takového nešťastníka pět centů — natoť dollar.

Sjakou radostí jen kolportována byla různými časopisy lež, že Jakobson se při práci opíjel a že tedy „boss“ jeho byl oprávněn, se mzdy mu strhnout. Kdo však z nás dělníků nezná tento švindl a kdo z nás ním netrpěl? Vždyť je příliš známá ona sorta „bossů“, kteří ve „své“ továrně s dělníky hůře řádí, než žalářník v trestná. Tu nesmí dělník promluvit, ba ani se ohlednout aby, tím „pana bosse“ proti sobě nepopudil; když pak dokonce se opováží vypít při práci své paint piva — nu, pak je to ožrala, který kazí ostatní dělníky a tomu musí se strhnout se mzdy. Ačkoliv tato rota továrníků je příliš dobře známá přec jen najdou se dost bídné stvůry, které vše obrátí na vrub a poctivého dělníka učiní darebákem.
Zajisté ani naši nepřátele nebudou chtíti tvrditi, že Jakobson byl anarchistou, aneb vůbec socialistou. On o té idei nic nikdy neslyšel. My ujali se ho proto, jelikož bylo zjevno, že on co chudý tramp za oprávněný svůj čin bude muset zemřít na šibenici. Vždyť neměl peněz! Ačkoliv po celý čas svého uvěznění doufal, že bude omilostněn, nicméně šel smrti hrdinně vstříc. Teprve když onen černý padouch Koehler k němu přistoupil a šíleným žvastem vůli jeho umrtvil — tu teprv stal se slabým. „Good bye boys!“ volá pod šibenici opuštěný tramp Jakobson, on, jenž za obhájení svého svátého práva na život má být zavražděn! On ubohý nepoznal, kdo jej přivedl pod šibenici — on má se za vinníka, on jenž hájil svoje právo!
Ano — „Good bye boys:“ V tom zrcadlí se povaha našeho dělnictva. Uvyklé tyranství všeliké snášet, považují každé revoluční hnutí myšlenek svých za zločin. Na místo, aby naplněni byli posvátným hněvem proti vykořisťovatelům lidu, klaní se těmto. Prodajný škrabáci přibili jméno „Revoluce“ na šibenici a dělnictvo nechává se politickými mámiči beztrestně bulíkovat. Z úst poctivého a svědomitého dělníka může vyjit pouze slovo kledby proti boháčům a mocným — nikdy však pozdrav!

Dělníkům, mající dosud otevřený mozek, nevyjde čin „pana“ guvernéra Hamiltona tak brzy z paměti. Pan guvernér Hamilton by mohl takto ještě lehko okusit nepříjemné lechtání provazu pod bradou. Revoluce neznala se ještě nikdy v etiketě — asociální revoluce již docela ne.— Až tebe jednou ty vypasená chásko, proletář dostane do svých mozolných pěstí pak,— pak— „Good bye boys!“

zdroj: anarchistický časopis „Budoucnost“ v Chicagu,1884

Na den 15. května 1894 svoláni byli zástupcové důlních společností a majitelé dolů, v nichž uhlí se dobývá, spolu se zástupci horníků, na stávce se nalézajících, k poradě, jak nejlépe veliká, všeobecná stávka odstranit by se dala. Od porady této, jak stávkaři, tak mnozí majitelově dolů velice mnoho si slibovali. Shromáždili se na ní v Case Hall v Clevelandu zástupci asi 200,000 stávkujících horníků, členů to unií, v jedné veliké jednotě zastoupených, s majiteli dolů téměř ze všech obvodů důlních, kde ve Spojených Státech jen úhlí se dobývá, čeští delegáti stávkařů byli A. Pletínek, za pátý obvod pittsburský a Karel Sedlák z Latrobe.

Porada ta nemalé byla důležitosti a téměř každý jednotlivý stát pohlížel na ni se zájmem nemalým. Jednoho výsledek dotýkal se přímo, druhého nepřímo. V jednom těšili se, že dojde k nějaké shodě mezi majiteli dolů a stávsáři, poněvadž z blízka znali smutný stav toho dělnictva, jež za bídnou mzdu konat

musí v dolech práci nejtěžší, dobývajíc ten “černý diamant”, co zatím ceny uhlí v prodeji v malém v jiných státech byly tak vysoké, že každý se jen divil, kdo vlastně ten ohromný výdělek vstrčí do kapsy a ve druhém stávkou nepřímo postiženi jsou, poněvadž za dvoutýdenního trvání jejího jevil se nedostatek uhlí v jednotlivých odborech průmyslových.

Zástupci sporných stran se dne 17. května z Clevelandu rozešli, aniž by jen dost nepatrného byli výsledku docílili. Vyjednávání úplně rozbilo se o neústupnost majitelů dolů, kteří nechtěli horníkům svým povolit aspoň poněkud slušnou mzdu, aby s rodinami svými lépe a slušněji žítmohli, nežli až dosud, když od rána do únavy pracujíce a v potu tváři se lopotíce, nemohli ani tolik vydělat, aby rodině z důstatek chleba se poskytlo, co zatím majitelově dolů z mozolů jejich tyjíce, bohatli.

Při poradě této o nic jiného se nejednalo, nežli o ustanovení mzdy horníků. Tito v den třetí učinili již ústupky, žádajíce na majitelích mzdu 79 ct. ve státu Pennsylvanii a 70 ct. státu Ohio. Dále ve vyjednávání se nedošlo, neboť majitelově dolů již, pokud těchto dvou států se týkalo, vyjednávání rozbít se snažili, navrhujíce pro Pennsylvanii 65 ctů. a pro stát Ohio 56 ctů. za tunu dobytého uhlí! O tento rozdíl 4 centů vyjednávání se rozbilo. Marné bylo poukazování předsedy jednoty unii hornických, Brida, ku spravedlivému uvážení, marné poukazování jeho na neutěšený stav dělníků v uhelných dolech zaměstnaných, marné dovolávání se práva a spravedlnosti i pro ty ubožáky, kteří náhodou jsou také lidé a také oni a rodiny jejich žit chtí. Týž v řeči své ku shromáždění podotkl, že milerádi stávkaři podvolí se rozhodnutí této konference, rádi učiní ústupky, pokud jen bude lze, avšak volání jeho zůstalo voláním proroka na poušti.

Majitelově dolů uslyševše, že prý stávkaři na mnohých místech jsou již vyhladovělí — tak prý jim někdo nakukal — usmyslili si, že nepovolí a dle toho i v poslední den porady se chovali, ba jeden z nich, maje dopal, že horníci nadále za bídnou mzdu pracovat nehodlají, prohlásil, že buď musí ihned povolit, aneb nastane prý boj na život a na smrt. Stávkaři odpověděli mu ihned a sice resolucí, v kteréž děkují majitelům dolů za všechno to „dobro” jim dosud poskytované, jakož i že dalšího vyjednávání se musí vzdáti, tou nadějí se těšíce, že co nejdříve svolána bude dojista porada nová, na které brát bude účasť větší počet zástupců majitelů a společností ze všech států, kteří snad prý spravedlivěji pak budou soudit.

Někteří majitelově byli nakloněni požadavkům dělníků vyhovět i rádi by se starými dělníky svými pracovali, ale dokud nepovolí všichni majitelově, dotud horníci stávky se nevzdají. Po nezdaru porady následovali v řady stávkařů i ti, kteříž doufali, že spor bude v Clevelandu vyřízen, že majitelově dostojí mnohým slibům, jež dali jim aby je jen v práci udrželi, ano, následoval i mnohý neuniový, kterýž po takovém výsledku porady dalšího síření stávky se obávaje i na mnohé výtržnosti počítal.

Stávka celkem až posud byla klidnějšího průběhu, nežli obyčejně, jednota řídila ji vzorně, především o to pečujíc, aby nikde stávkáři násilí se nedopouštěli, aby sympatie širších kruhů zůstaly na straně jejich, sta a sta rodin stávkářů trpělivě snáší bídu a zlo, jaké taká stávka sebou nevyhnutelně přináší. Jsou mezi nimi, zejména v Illinoisu a Pennsylvanii mnohé i rodiny české, a slovenské zvláště, avšak ty vesměs volí raději tuto cestu vyhladovění, jež posléze snad k cíli povede, nežli strádání a bídu, jakéž vydány byly, kdy otec, syn a soudruh za bídnou dřeli mzdu — kdy tedy pracovali!…

Zdroj: Pokrok západu, 23.5.1894