Nakladatelství Zádruhy se v rámci Edice: Stávky a boje snaží přibližovat zapomenuté boje a stávky českého dělnického hnutí. Zatím vyšly tyto tituly:

• NÝŘANSKÁ STÁVKA 1882 (50 Kč)
• SEVEROČESKÁ STÁVKA 1882 (50 Kč)
• KLADENSKÁ STÁVKA 1893 (50 Kč)
• MOSTECKÁ STÁVKA 1906 (50 Kč)

Připravujeme:

• OSTRAVSKÁ STÁVKA 1890

Objednávat lze zprávou na WhatsApp (792757100) nebo e-mailem spolekzadruha@riseup.net. Platba na účet Zádruhy: 1024164477/5500. Poštovné 50 Kč.

Historie Prvního máje je úzce spjata s anarchistickým hnutím a bojem pracujících za lepší svět. Zrod mezinárodního svátku pracujících zapříčinila poprava čtyř anarchistů v Chicagu v roce 1887, kteří organizovali dělníky v boji za osmihodinový pracovní den. První máj je proto ukázkou „anarchie v praxi“, ukázkou boje pracujících, kteří využívají přímou akci v odborech, aby změnili svět.

Vše začalo v osmdesátých letech 19. století ve Spojených státech. V roce 1884 Federace organizovaných odborových svazů Spojených států a Kanady (Federation of Organised Trades and Labor Unions of the United States and Canada, založená v roce 1881 a v roce 1886 přejmenovaná na Americkou federaci práce (American Federation of Labor) schválila usnesení prosazující, že „osm hodin musí představovat zákonný pracovní den počínaje 1. květnem roku 1886… Doporučujeme odborovým organizacím v celé této oblasti, aby působily na platné zákony tak, aby odpovídaly tomuto usnesení.“ Pro naplnění tohoto požadavku vyšla výzva ke stávkám na první květnový den roku 1886.

V Chicagu byli hlavní hybnou silou odborářského hnutí anarchisté, a ti se zasadili o to, že odbory přistoupily k radikálnímu prosazování svých požadavků. Anarchistická myšlenka tkvěla v tom, že osmihodinový pracovní den může být prosazen jedině skrze přímou akci a solidaritu. Anarchisté se dobře uvědomovali, že boje za reformy, jako je osmihodinový pracovní den, nejsou samy o sobě dostačující. Vykládali je jako pouhé bitvy v pokračujícím třídním boji, který může skončit jedině sociální revolucí a utvořením svobodné společnosti. S těmito ideály se organizovali a bojovali.
Po celých Spojených státech vstoupilo do stávky 1. května 1886 na čtyři sta tisíc dělníků (historik Philip Foner uvádí dokonce půl milionu). V Chicagu, srdci dělnického hnutí, stávkovalo až čtyřicet pět tisíc dělníků (Paul Avrich píše o čtyřiceti tisících stávkujících a až osmdesáti tisících neprivilegovaných v ulicích města).

Třetího května zahájila policie palbu do davu stávkujících v továrně na zemědělské stroje McCormick. Jeden stávkující padl, šest jich bylo smrtelně postřeleno a nespočet dalších zraněn. Anarchisté svolali setkání mas na následující den na náměstí Senný trh (Haymarket), aby protestovali proti policejní brutalitě. Podle tehdejšího prohlášení starosty se „zatím nic nepřihodilo a nic ani nenasvědčuje tomu, že by měl byl požadován zásah“. Nicméně když se shromáždění chýlilo ke konci, přijel kordon 180 policistů, jehož velitel Bonfield vydal příkaz, že shromáždění musí být rozpuštěno. V tu chvíli byla do policejních řad hozena bomba, policie odpověděla palbou do davu. Kolik bylo tehdy policií zabito a zraněno civilistů, se nikdy nevyšetřilo.

V Chicagu se rozpoutal doslova teror. V dělnických domech, kancelářích odborových organizací, tiskárnách a bytech probíhaly policejní razie převážně bez soudního povolení. Razie v dělnických čtvrtích pomohly policii nashromáždit informace o anarchistech a socialistech. Mnoho podezřelých bylo zmláceno. „Nejprve proveďte razie a až potom se zajímejte o zákon,“ veřejně doporučil policejním složkám státní zástupce Julius Grinnel, když se lidé začali dovolávat povolení k raziím.

Osm anarchistů bylo obviněno za spolupachatelství činu vraždy. Nikdo ani nepředstíral, že by snad kdokoliv z obviněných vhodil onu bombu, nebo dokonce plánoval útok. Místo toho bylo porotě řečeno: „Zákon je před soudem. Anarchie je před soudem. Tito muži byli vybráni, vyselektováni velkou porotou a obviněni, jelikož jsou vůdci. Nejsou více vinni než tisíce, které je následují. Džentlmeni v porotě; uznejte tyto muže vinnými, učiňte z nich příklady, pověste je a zachráníte naše instituce, naši společnost.“ Porota byla ustavena zvláštním zřízencem navrženým státním zástupcem a skládala se z byznysmenů a příbuzného jednoho zabitého policisty. Obhajobě nebylo vyhověno, aby bylo do zápisu uvedeno veřejné prohlášení zvláštního zřízence: „Já vedu tento případ a já vím, co se stane. Tihle chlápci budou viset, to je jisté jako smrt.“ Není tedy překvapivé, že obvinění byli odsouzeni – sedm k smrti, osmý k patnáctiletému trestu odnětí svobody. Díky masivní mezinárodní solidární kampani byly dva tresty smrti zmírněny na doživotí, ale celosvětové protesty stát nezastavily. Jeden ze zbylých pěti, Louis Lingg, ošidil popravčího a spáchal sebevraždu v předvečer popravy. Další čtyři, Albert Parsons, August Spies, George Engel a Adolph Fischer byli 11. listopadu 1887 oběšeni. V dělnické historii jsou známi jako haymarketští mučedníci.

Podle historiků se pohřebního průvodu zúčastnilo od sto padesáti tisíc do půl milionu lidí a samotného pohřbu deset až dvacet pět tisíc. V roce 1889 na Mezinárodní socialistické konferenci v Paříži navrhla americká delegace, aby byl 1. květen vyhlášen svátkem pracujících, dnem volna, připomínkou třídního boje pracujících a mučednictví chicagské osmičky. Od té doby je První máj dnem mezinárodní solidarity. V roce 1893 nový guvernér státu Illinois oficiálně prohlásil to, co bylo dělnické třídě v Chicagu a po celém světě jasné, a omilostnil mučedníky z důvodu jejich zřejmé neviny a proto, že „soud nebyl spravedlivý“.

V době soudu autority věřily, že perzekuce dělnické hnutí zlomí. Mýlily se. Slovy Augusta Spiese vyřčenými u soudu poté, co byl odsouzen k smrti:
„Pokud si myslíte, že tím, že nás pověsíte, můžete zadusit hnutí pracujících… hnutí milionů utlačovaných, milionů, které dřou v bídě a chtějí, očekávají spásu – pokud je toto váš názor, potom nás pověste! Tady zašlápnete jiskru, ale tamhle a tamhle za vámi a před vámi a všude šlehají plameny. Je to podzemní požár. Nemůžete ho uhasit.“

V té době a v letech následujících zapříčinila tato krutá reakce státu a kapitalismu ještě větší popularitu anarchistického hnutí, zejména v USA. Od událostí na Haymarketu ctí anarchisté První máj. (Reformistické odbory a socialistické strany pochodovaly ulicemi první květnovou neděli.) Činíme tak, abychom vyjádřili solidaritu s ostatními pracujícími po celém světě, abychom oslavili boje minulé i současné, abychom ukázali naši sílu a vládnoucí třídě připomněli její zranitelnost. Jak poznamenal Nestor Machno: „V ten den se američtí dělníci pokusili sebeorganizací vyjádřit protest proti zločinnému řádu státu a kapitálu majetných… Dělníci Chicaga… se shromáždili, aby vyřešili společné problémy zatěžující jejich životy… Také dnes… nádeníci… považují První máj za příležitost sjednotit se, rozhodovat o vlastních věcech a zvážit záležitosti své emancipace.“

Anarchisté zůstávají věrni odkazu Prvního máje a oslavují jeho zrod přímou akcí utlačovaných. Útlak a vykořisťování plodí odpor a pro anarchisty je První máj mezinárodním symbolem tohoto odporu a síly – síly vyjádřené v posledních slovech Augusta Spiese vytesaných do kamene na památku haymarketských mučedníků na waldheimském hřbitově v Chicagu: „Přijde den, kdy bude naše ticho silnější než hlasy, které dnes rdousíte.“

Abychom porozuměli tomu, proč byly stát a třída byznysmenů tolik odhodlané pověsit chicagské anarchisty, je třeba si uvědomit, že byli považováni za „vůdce“ masivního a radikálního odborářského hnutí. V roce 1884 chicagští anarchisté vydávali první anarchistický deník na světě zvaný Chicagoer Arbeiter-Zeitung. Přispěvatelé, vydavatelé i čtenáři byli příslušníky německého a rakouského emigrantského dělnického hnutí. Mezi lety 1880 a 1886 vzrostl náklad tohoto deníku, týdeníku Vorbote a nedělního vydání Fackel více než dvojnásobně z 13 000 na 26 980. Anarchistické týdeníky se vydávaly i pro další etnické skupiny (jeden v angličtině, jeden v češtině Budoucnost a jeden pro emigranty ze Skandinávie).

Anarchisté byli velmi aktivní v Ústředním dělnickém svazu (Central Labour Union, který zahrnoval jedenáct největších odborových organizací ve městě) a zamýšleli z něho učinit slovy Alberta Parsona (jednoho z mučedníků) „zárodečnou skupinu budoucí ,svobodné společnosti‘“. Anarchisté byli mj. součástí Mezinárodní dělnické asociace, také známé jako Černá internacionála (International Working People’s Association [IWPA]), při jejímž založení byli přítomni delegáti z 26 měst. Černá internacionála brzy „představovala velký pokrok pro odborové svazy zvláště na středozápadě“ a její ideály „přímé akce řadových odborářů“ a odborových organizací „sloužících jako nástroj dělníků pro úplné zničení kapitalismu a zárodek pro budování nové společnosti“ vešly ve známost jako „chicagská idea“ (idea, která později inspirovala Průmyslové dělníky světa (Industrial Workers of the World [IWW], organizaci založenou v Chicagu roku 1905).

Tato idea byla vyjádřena v manifestu vydaném na kongresu Černé internacionály v roce 1883: „Zaprvé – zničení současné třídní nadvlády všemi prostředky, tzn. ráznou, houževnatou, revoluční a mezinárodní akcí. Zadruhé – vybudování svobodné společnosti založené na družstevní organizaci produkce.
Zatřetí – svobodná výměna ekvivalentních produktů za pomoci produktivních organizací a mezi nimi, bez obchodování a generování zisku. Začtvrté – organizace vzdělávání na sekulárním, vědeckém a rovném základu pro obě pohlaví. Zapáté – rovná práva pro všechny, bez ohledu na pohlaví nebo rasu. Zašesté – správa všech veřejných záležitostí pomocí volné dohody mezi autonomními (nezávislými) komunami a spolky, fungující na federalistickém základě.“

Kromě organizace na pracovištích chicagští anarchisté také pořádali přednášky, pikniky, kulturní akce, zakládali knihovny a vyvíjeli mnoho dalších aktivit. To vše pomohlo vytvořit jasně revoluční kulturu v srdci „amerického snu“. Hrozba pro vládnoucí třídu a její systém byla příliš velká, aby byla ignorována (zvláště když byly vzpomínky na obrovskou vzpouru pracujících z roku 1877, která čelila také násilí ze strany státu, stále čerstvé). Proto taková represe, vykonstruovaný proces a státní vražda těch, kteří byli státem a kapitalistickou třídou považováni za „vůdce“ hnutí.

Početné české anarchistické a dělnické hnutí žijící v té době ve Spojených státech se přirozeně aktivně zapojilo do kampaně vedené anarchisty za prosazení osmihodinové pracovní doby. A tak se i čeští anarchisté žijící a pracující v Americe prostřednictvím různých dělnických spolků a odborových organizací, především prostřednictvím „anarchistické černé internacionály“ Mezinárodní dělnické jednoty (The International Workers People Association) a Ústřední odborové organizace (The Central Labor Union), což byla federace odborových svazů, jež kombinovala anarchistické myšlenky se syndikalistickou koncepcí na základě tzv. „Chicagské ideje“.

Čeští anarchisté propagovali mezi dělnictvem a svými krajany kampaň za osmihodinový pracovní den. Hlásnou troubou byla česká sekce The International Workers People Association, jež nesla český název Mezinárodní dělnická jednota. Češi však rozšiřovali propagaci nejen slovem od dělníka k dělníku, ale také šířili letáky, vlastní česky psaný list „Budoucnost“ a “Lampička” v Chicagu a „Proletář“ v New Yorku, ale také německy psaný deník „Arbeiter-Zeitung“, Vorbote, Fackel či anglojazyčný „Alarm“.Účastnili se manifestací, prvních stávek a bojů na pracovištích, jež začaly za prosazení požadavku osmihodinové pracovní doby propukat již od roku 1885.

Centrem celoamerického hnutí se stalo Chicago. Nejužší spolupráce je pojila s německy mluvícími kolegy, jelikož si znalost němčiny přivezli ještě z Rakouska-Uherska. Mnozí čeští anarchisté se tak dobře znali i s pozdějšími „haymarketskými mučedníky“ a německými anarchisty Linggem, Fisherem či Schwabem. Právě německý anarchista Louise Lingg se nechal slyšet, že má velký respekt a sympatie k českým účastníkům hnutí, jelikož tou dobou patřili k nejmilitantnějším a nejbojovnější částem při stávkách a manifestacích chicagského proletariátu.

Když pak vypukla 1. máje 1886 všeobecná stávka a konaly se masové demonstrace po amerických městech, nechyběli tam ani čeští anarchisté. Protesty a stávky tímto dnem neutichaly. Jak máme doloženo, značná část českého dělnictva se coby stávkující zaměstnanci s řadou dalších na znak solidarity účastnili demonstrace u McCormickovy továrny dne 3. května 1886. Shromáždění dělníci se po skončení směny rozhodli zakročit proti několika desítkám stávkokazů na konci směny. A byli to především horké “české palice”, které se účastnili střetů.

Na pomoc zaměstnavatelům a na ochranu stávkokazů zasáhla policie, načež došlo k střetům mezi shromážděnými pracujícími a policisty. Nakonec policie začala střílet do demonstrantů. Minimálně dva dělníci, jejichž identita není známa, zůstali ležet mrtví. To, že se střetů účastnili také čeští dělníci, dokládá případ zatčeného českého anarchisty Hynka Dejmka, jemuž při zatýkání aktivně pomáhal dostat se ze spárů policistů další anarchista, již zmiňovaný anarchistický předák Jakub Mikolanda; nebo přímo policejní složka dalšího českého anarchisty Jana Hronka, kde stojí uvedeno, že byl poprvé zatčen na květnových demonstracích roku 1886.

Při květnových událostech roku 1886 v Chicagu byli zatčení také další čeští anarchisté, v Čechách dosud známý autor „Písně práce“, anarchista Josef Boleslav Pecka, ale i další anarchisté, Václav Dejmek, Jan Hronek, František Čapek, František Chleboun či František Dvořák. Jak na policejní stanici zaznamenáno, byli zatčeni další stávkující: František Knolink, Tomáš Kavský, Václav Suchý a Josef Hess, který učinil útok na strážníka Caseyho.

Český časopis “Pokrok” přibližoval události u Mc Cormickovy továrny následovně: “Policista tu na stráži stojící byl kamením a klacky shrocen k zemi, krváceje z mnohých ran a kamení lítalo do oken továrny. Dílny byly zástupem oblehnuty. V brzku však přispěchal policejní vůz s 12 strážníky, kteří vystoupivše, seřadili se, s revolvery v rukou. Dvanáct proti desíti tisícům! Seržant vyzval srocené k rozejití se, však odpovědí bylo několik kamenů do řady policistů vržených. Policisté vystřelili do vzduchu, postupujíce v řadě proti davu. Tento neměl chuti ustoupiti, naopak z davu i se střech a oken okolních domů počala palba proti policistům, kteří stejné stejným spláceli. Nepochybně že valná část srocených tu byli Češi, neboť byli 3 Češi raněni a zatčení byli též většinou Češi…”

A dodávají: “Minulý týden započal v Chicagu krvavě, že tekla krev při nepokojích, jež následkem všeobecného zastavení práce povstalo a to bohužel krev česká.” A tak i české dělnické hnutí v USA má své chicagské mučedníky, kteří padli rukou kapitalistického zlořádu, bez jakéhokoli soudu, rukou policistů! Jan Klečka, 21 roků stár, bydlící v čísle 300 20. ul. Střelen byl do nohy, kule však odrazila se o nůž v kapse, tak že mu mnoho neublížila. Klečka pochází z Holkovic, okr. Horažďovice.
Josef Vojtík, 23 roky stár, pochází z Roupova u Přeštic, kraj Plzeňský. Dříve byl zaměstnán u McCormicka. Bydlí v čísle 422 17. ul. Nejtěžší poranění, jak se zdá, utrpěl český mladík Josef Šrámek, bydlící v čísle 110 18th Place, byv střelen do břicha. Jest zaměstnáním krejčí a pracoval u mladšího Layera.

List “Amerikán” přinesl i zprávu o úmrtí dvou českých mučedníků: „Nešťastný krajan Josef Vojtík, který u dílen Mc Cormickových byl postřelen, zemřel včera 3.května 1886. Dnes 4.května 1886 donesena byla nám zpráva, že mladý Josef Šrámek podlehl poranění, skonav v bytě svých rodičů.”

Další z českých časopisů “Amerikán” přibližuje postřelení Josefa Vojtíka a útok na střílejícího policistu: “Mezi poraněnými jest též Josef Vojtík, který bydlí v domě číslo 42217. ul. Tam přivezen byl ve voze policejní hlídky. Strážník Casey, z pol. stanice ulice 12té, vyšel nahoru k poraněnému a mezi tím se mezi lidem shromážděným rozneslo, že prý Casey Vojtíka střelil. „Pověste ho!“ Lynčujte ho!“ ozvalo se se všech stran a policista s těží se dostal na vůz. Na cestě utržil několik ran a oděv na něm byl trhán; později zatčen byl jistý Josef Hess, který, jak Casey vypravuje, chtěl mu hodit provaz na krk. Na Centre ave. vypáleno bylo ještě několik ran, načež policisté přes viadukt odjeli k policejní stanici ulice 12té.”

Avšak Chicago nebylo jediné kdy při stávce 1886 tekla česká krev. Další mučedníci, oběti kapitalismu padly v Milwaukee! K střetům s policií došlo v hutích v Bay View, v jižní části města, kde zastavili práci dělníci, většinou Poláci a Češi. Na dlažbě zůstali ležet po policejní střelbě: František Kurkel, dílovedoucí mladý z válcovny, střelen do srdce, mrtev. Michal Ruhalski, dělník 30 roků starý, raněn do prsou, zemřel za 30 minut. Martin Jankovic, raněný v prsou smrtelně. Nováček 14 let starý smrtelně raněn v břiše. Kazimír Dudek má 4 kule v sobě; přišel do Milwaukee ze Seymour a přidal se k davu. Zemřel. Albert Urtman, dvě kule, nebezpečně poraněn. Jan Marš, 20 let stár, dělník střelen do břicha. Asi tucet dalších bylo lehčeji raněno, že mohli ještě odejít, nebo byli odvedeni od svých přátel do města.

Po haymarketské tragédii chicagská policie rozpoutala ve městě teror a hon na anarchisty a to i ty české. V dělnických bytech, kancelářích a tiskárnách probíhaly razie, mnoho lidí bylo zmláceno a zatčeno. Jakub Mikolanda byl například zatčen policisty 8. května 1886 v noci v jednom ze salonů, odkud byl odveden policisty do svého bytu, kde policie přes jeho protesty provedla násilnou a nevybíravou domovní prohlídku, bez ohledu na spící manželku s malými dětmi.

Velké policejní razie probíhaly právě v českých čtvrtích, kde došlo k několika střetům se státní moci. V noci byla vyrabována lékárna na rohu 18. a Centre avenue, zřejmě bylo potřeba zdravotní materiál pro raněné české účastníky od McCormickovy továrny a z památného Haymarketu.

Svědectví o policejních raziích v českých čtvrtích proti anarchistům: “Policie vnikla 6. května 1886 též do českého časopisu anarchistů „Budoucnosti“ a „Lampičky“ a co se dalo sebrati, sebrala. Z New Yorku došla žádost, aby zde byli zatčeni čeští anarchisté a policie prý po nich pátrá. Zdejší policejní šéf Ebersold dostal včera ráno telegram od policejního šéfa z New Yorku, aby nechal co nejpřísněji střežili jistého Jana Hlávku, který prý bydlí v čísle 21 Zion Place, pak Antonína Pecku, kteří prý mají spojení s časopisy směru revolučního, Budoucnost a Lampička.Telegram onen zní: New York, May 5. — To Frederick Ebersold, Chief of Police: John Hlávka, formerly of No. 21 Zion place, and Anton Pecka are connected with anarchistic Bohemian newspapers, the Budoucnost and Lampička, and are the most dangerous anarchistic leaders among the worst class of Bohemians in Chicago.“

Zde měla zřejmě newyorksá policie mylné informace, jistě se jednalo o českého anarchistu a redaktora „Budoucnosti“ Josefa Boleslava Pecku. „Jak mohla se až v New Yorku policie dozvěděli i adresu podrobnou jednoho z členů českých revolučních skupin, jest věcí záhadnou. Z toho vysvítá, že všichni, aspoň ti přednější anarchisté všech národností jsou policii velmi dobře známi a tato že jest o všem z jejich středu vždy v čas uvědoměna. Zdali včera policie navštívila tiskárnu Budoucnosti následkem telegramu došlého aneb zdali tak učinila jen z těchže příčin, pro které navštívila redakci a tiskárnu německého anarchistického deníku „Arbeiter Zeitungu“, není známo. Tolik jest jisto, že včera po polednách policie z 12. ulice vedena kap. O’Donnellem a lieut. Barcalem vnikla do tiskárny českého anarchistického listu „Budoucnost“ a vše, co nalézti mohla zabavila. V tiskárně zatčen byl p.Josef Kerner, který byl propuštěn, když oznámil, že přišel do tiskárny jenom za tím účelem aby dal do listu oznámku.

Na žádost policejního chéfa pátralo se pak po redaktorech Josefu Boleslavovi Peckovi, Jakubovi Mikulandovi a Hradečným, však později došla zpráva k Ebersoldovi, že žádný z jmenovaných není k nalezení. Na policejní stanici přivezeno bylo několik červených korouhví a velké štíty, na nich byla hesla jako: „Majetek jest krádež!“—„Pryč se zákony!“ atd. Též jeden černý praporec přivezen byl na stanici a něco plakátků. Na daný rozkaz navštívila policie též místnost na Centre ave., z které až dosud „Lampička“ vysílala světlo po 6. wardě, kde však mimo velkého revolveru nic nalezeno nebylo a po vydavateli nebylo ani památky. Lampička zmizela prý i s redaktorem a vydavatelem a nikdo v okolí nedovedl povědíti, kam se uchýlila.

Po celém městě panoval 7. května 1886 již opět klid. Mnoho dělníků vracelo se ku své práci a policie nebyla volána nikam. Věnovala tedy veškerou svoji pozornost pátrání po podezřelých lidech a rozumí se, že též nezapomněla na českou Plzeň, kde pátrala po přívržencích anarchismu. Též na severozápadní stranu se podívala četa policistů a navštívila dům jakéhosi Krause v č. 8 Augusta ul. Na hlavní stanici totiž došla zpráva, že Kraus jest jeden z nejzuřivějších anarchistů. V bytě Krausově nalezeny byly dva revolvery velkého kalibru a dvě skřínky zápalek. Odtamtud odebrala se policie do domu jistého Eduarda Bitze, 521 Superior ulice, kde nalezli pušku a starou šavli. Ve sklepě však nalezeny byly přípravy na lití kulí a asi dvě prázdné bomby. Též policie z východní Chicago ave pátrala na všech stranách, ve všech domech, kde domnívala se, že bydlejí přívrženci podvratných zásad. Mnoho zbraní bylo nalezeno a zabaveno, jakož i něco prázdných bomb a pekelných strojů.

Policie navštívila též příbytek krajana Václava Turka, číslo 741 Loomis ulice. Rodina Turkova bydlí zde v v přízemí. Jak policie udává, bylo zde nalezeno asi deset liber prachu, několik revolverů, pušek a něco zápalek. Mnoho spisů anarchistických od Němce Johna Mosta jakož i od Kropotkina zde policie zabavila. Turek jest 35 roků starý, zaměstnáním tesař a jest v Americe asi 18 roků. Turek byl tázán na jména ostatních soudruhů, však ,on neudal ani jediného. Dnes ráno byl opět p. Turek propuštěn.

Na rohu ulic devatenácté a Throop vnikla policie do domu Františka Maška, který prý též byl v podezření, že jest horlivým přívržencem anarchismu. Byla zde nalezena prý jakýsi knotna. Mašek doma nebyl.

Mimo těchto domů zde uvedených navštívila policie více příbytků českých i německých;. a prohledávala zde vždy veškeré místnosti v naději, že nalezne hlavní skladiště dynamitu nebo již připravených bomb. Až doposud nemohlo býti vypátráno, kolik dělníků bylo poraněno v památné oné šarvátce na ulici Randolph v úterý večer. Aby policie dozvěděla se přibližný počet nešťastných obětí této bitvy, vyslala ke všem lékařům okolním a ti udávají, že v okolních hostincích a lékárnách léčili asi 200 osob více méně poraněných. Někteří poraněni byli velmi těžce v těle neb na hlavě, jiní zase jen lehce na nohou neb rukou. Policie nyní dostala nařízení aby pátrala po oněch věcech, které v době drancování lékárny na rohu 18. a Centre avenue se ztratily. V lékárně nezůstalo nic, co by jakési ceny mělo a policie bude muset nyní vše opět nalezli, což bude asi těžká práce.”

Ze svědectví českých anarchistů Jakuba Mikolandy a bratrů Dejmkových víme také o policejních praktikách, kdy se je policie nejdříve po dobrém snažila přesvědčit ke spolupráci, aby svědčili proti svým anarchistickým kolegům a tzv. „haymarketským mučedníkům: August Spies, Michael Schwab, Albert Parsons, Adolph Fisher, George Engel, Samuel Fielden, Louis Lingg a Oscar Neebe. Policie jim slibovala dobrou práci a peníze, pokud budou proti nim křivě svědčit, jak se hodí policii. Zde však čeští anarchisté ukázali svůj čistý charakter, odmítli a nezradili ani své ideály, ani své přátele. Poté si čeští anarchisté zažili na policejní stanici peklo. Mučení a bití bylo po několik dnů na denním pořádku, dokonce jim bylo vyhrožováno policisty, že je zastřelí bez soudu a jejich těla se ztratí. Policie je však nezlomila. Protože byli nezákonně vězněni, musela je policie nakonec propustit, i když třeba Jakub Mikolanda byl deportován a držen v pracovním táboře skoro půl roku.

Po popravě „haymarketských mučedníků“ se čeští anarchisté a dělníci účastnili pohřebního průvodu, jenž čítal skoro půl milionu lidí, a někteří jako Jan Hronek či František Čapek se společně s dalšími 25 tisíci lidmi účastnili přímo jeho pohřbu, kde si nad hroby svých anarchistických přátel slíbili, že jejich justiční vraždu pomstí.

Čeští pracující a anarchisté žijící v emigraci v USA v 80. letech 19. století taktéž stáli při vzniku prvomájové tradice a přestože utekli z Čech před bídou a neutichajícím politickým pronásledováním, neopustili své přesvědčení a zůstali věrní při prosazování svých práv a touze po spravedlivějším uspořádání světa. I když tyto události od současnosti dělí více než 130 let, je jejich příklad a životní osudy inspirací pro dnešní generace.

Agitace proti válce a ztrojení, proti militarismu a válečným výdajům byla jedním z hlavních bodů činnosti dělnického hnutí od prvních jeho počátků a bylo vždy živě diskutováno o tom, jak se zachovat v případě nebezpečí války nebo jejího vybuchnutí. Antimilitarismus tak můžeme vysledovat již od vzniku Internacionály (Mezinárodního sdružení pracujících), ve kterém nalézáme také anarchisty společně se socialisty. Proto už od roku 1867 byly přijímány rezoluce proti zbrojení a ukládáno sekcím pracujících v jednotlivých státech boj proti militarismu.

Odpor k válce a militarismu z třídního hlediska vyjadřovali anarchisté průběžně, dokladem je například tato báseň z roku 1888 průkopníka dělnického hnutí, redaktora anarchistických časopisů a v době sepsání také předního člena české sekce Mezinárodní dělnické jednoty v USA (International Workers People Assotiaton in America) Františka Josefa Hlaváčka. Česká sekce IWPA sdružovala několik desítek vzdělávacích spolků s několika tisíci členy a do roku 1894 byla hegemonem v americko-českém dělnickém hnutí. Báseň „Dělníci ke svým bratrům v kasárnách“ byla poté publikována ve sbírce „Pochodeň: Básně dělnické v roce 1896. Za světové války ji znovu přetiskly „Volné listy” 15. března 1915.

DĚLNÍCI KE SVÝM BRATRŮM V KASÁRNÁCH

V kolébce malé robátko

Ručinky vzhůru vzpíná,

U něho sedí matinka

Rty svoje na ně vina.

Co za osud as čeká Tě,

Povzdechla si máti –

Až budeš muset do světa

A v cizinu se bráti.

Mé dítě, Tobě souzeno

Být sluhou kapitálu,

Neb s zbraní v ruce plnit řad

K ochraně své či pánů?

Tak vzdychá hořce matka si

Nad budoucností syna,

Již vidí pouta nevolná –

Koho to vlastně vina?

Jak v moře řeky ztrácí se,

Tak míjejí i léta –

Z dítěte jinoch stane se,

Jenž výjde v bouři světa.

Panstvu jinoch se znelíbil,

Ten jinoch svižný, mladý,

Když matku svoji živit měl

Odveden – „do armády“.

Marně mať o něj žádala

Ty neúprosné pány,

A marně sobě vzdychala:

„To mám za vychování…“

Hle k pluku syn je přidělen,

S ním táhne v cizí kraje,

Tam raněn klesl – psalo se:

Umřel pro vlast – a krále.

Toť odměna je pro matku

Za vychování syna,

Teď lká a hořce naříká:

„Čí jest to hrozná vina?“

To že činnost českých anarchistů byla směřována proti militarismu a probíhaly snahy agitace mezi vojáky dokazuje kupříkladu hlášení ze 17. dubna 1895, kdy velitelství pražského armádního sboru upozorňovalo podřízené útvary na to, že se projevují snahy „zanášet socialistické či anarchistické bludy mezi aktivně sloužící vojáky“. Od té doby museli velitelství jednotlivých útvarů pravidelně čtvrtletně podávat hlášení o anarchistech, kteří byli zařazeni do jejich pluků.

Projevy antimilitarismu můžeme vystopovat již Mezinárodní dělnické jednotě v USA, kde „Dělnické listy“ v mnoha článcích píší proti militarismu, jako například v článku z „Vojenský moloch a krev mladého lidu“ z 10. října 1896. Nebo články v časopise „Volnost“ vydávaný v Moravské Ostravě z roku 1897 nazvaném „Válka a vojsko“. A mnoho dalších.

To že započatá antimilitaristická práce z řad anarchistů a národně socialistické mládeže se zanedlouho protavila v praxi. Projevilo se to velmi výrazně na sklonku roku 1912. Tehdy chtěly militaristické kruhy habsburské monarchie využít balkánské války k vojenskému útoku na Srbsko. V listopadu 1912 provedlo Rakousko-Uhersko mobilizaci značné části armády a začalo přesunovat vojsko většinou na jih monarchie, k srbským hranicím. A při odchodu našich vojáků z českých posádek docházelo právě tehdy k velikým protimilitaristickým demonstracím.

Dne 28. listopadu 1912, došlo už k přímému vzbouření záložníků v Pardubicích při odchodu více jak 400 záložníků 8. dragounského pluku do Haliče.

Odpoledne, za asistence jedné eskadrony a celé školy jednoročních dobrovolníků II. hulánského pluku, a samozřejmě četnictva, vypochodovalo z tamních jezdeckých kasáren směrem k nádraží 463 dragounů záložníků, kteří byli posláni do Haliče. Už cestou na nádraží dávali vojáci najevo, na jaké straně jsou ochotni bojovat. Jakmile opustili kasárny, zazněla z jejich úst revoluční píseň „Rudý prapor“, autorem textu byl francouzský anarchista paul Louis Brousse, člen anarchistické Jurské federace, spolupracovník také Petra Kropotkina. Důstojnící i četníci byli šokováni, když nad útvarem dragounů zaznělo hromově: Pryč s tyrany a zdrádci všemi, nechť zhyne starý, podlý svět…“

Vše naznačovalo, že se nad pochodujícími vojáky vskutku vztyčil onen rudý prapor, o kterém zpívali, jim dodával odvahu a důstojníkům i četníkům obavy z toho co ještě příjde. Vždyť skutečnost, že vojáci na pochodu z kasáren v čele s důstojníky a kolem dokola obklopeni ozbrojenou četnickou pohotovostí, si dovolili zpívat „Rudý prapor“, ještě před dvanácti lety státem zakázán a jeho zpěv i dokonce přechování pouhého textu tvrdě trestán, byla věc do této doby nevídaná a neslýchaná. To však byl jen počátek. V přestávkách mezi zpěvem vojáci provolávali různá hesla, mezi kterými převládalo volání: „Hanba válce!“ nebo „My máme dosti bílých šátků s sebou!“

Pardubičtí obyvatelé z bohatších poměrů přihlíželi této demonstraci nečinně. Avšak když transport potkali dělníci, vracející se z práce, snažili se prolomit četnický kordon a snažili se spojit se zpívajícími vojáky, byli však četníky a důstojníky zatlačeni zpátky.

Mezitím další část dragounské pohotovosti vyklidila a uzavřela pardubické vlakové nádraží, do kterého transport vešel kolem páté hodiny odpolední. Zde odmítali dragouni seřadit se podle čet a rot, naopak pokračovali ve zpěvu revolučních písní a provolávání dalších hesel, jako „Ať žije svoboda! Chceme do civilu! Pryč s válkou! Ať žije mír! Nebudeme střílet na Srby ani Rusy!“ Celým nádražím se rozléhal zpěv písně „Nemelem, nemelem… a střílet nebude!

Situaci zde prakticky ovládali prostí vojáci, kteří naprosto ignorovali stále se opakující rozkazy důstojníků. Když vzbouření trvalo už asi hodinu a když bylo vidět, že vojáci sice jako jeden muž demonstrují své odhodlání nepodřizovat se rozkazům důstojníků, avšak bez vědomí, jak postupovat dál, vyskočil na vagon civilista a člen České anarchistické federace s úmyslem promluvit k vojákům, známý místní antimilitaristický a anarchistický agitátor Ferdinand Zahrádka.

Ferdinand Zahrádka učinil pokus sjednotit živelně probíhající odpor záložníků k odjezdu do Haliče, aby tento odpor vyústil v otevřenou antimilitaristickou vzpouru. Jakmile se ovšem Ferdinand Zahrádka objevil na vagóně, přiskočil k němu jeden z četníků, strhl ho dolů a zatkl ho. V tomto okamžiku přspěchalo k četníkovi více vojáků s úmyslem mu zabránit, aby anarchistického agitátora odvedl. Ostatní vojáci začali volat: „Mluvit, nechte ho mluvit, nedejme ho!“ To už dragouni, kteří přišli zatčenému na pomoc, vytáhli šavle a zaútočili na četníka. Jeden dragoun podle velitele asistence poručíka Ovčičky „sekl šavlí po četnickém strážmistrovi, sek byl však mnou a hulánem Šrámkem zachycen“. Tento důstojník navíc musel konstatovat, že na jeho volání, aby mu přišli na pomoc všichni huláni z asistenčního oddílu, dostavili se pouze tři z nich!

Mezitím se dragounům podařilo se zbraní osvobodit Ferdinanda Zahrádku a zatlačit četníka, kterému pak ostatní dragouni umožnili útěk z nádraží. Pobouření mezi dragouny dále narůstalo, a jelikož „situace byla stále horší a horší, zavolali páni důstojníci silný oddíl hulánů – celkem osm čet o síle minimálně 240 mužů pod velením jednoho majora. Pomocí vydatných posil se podařilo počínající vzpouru pacifikovat. Když záložníci viděli důstojníky s odjištěnými pistolemi v rukou, když viděli, že huláni i jednoroční dobrovolníci začínají postupovat proti nim, začali kapitulovat. Nadávky na adresu četníků, důstojníků i asistenčních oddílů se ozývaly sice ještě nadále, jednotlivé skupinky vojáků začaly znovu zpívat, ale byly už od sebe odděleny ozbrojenou pohotovostí.

Teprve v sedm hodin večer se podařilo přimět záložníky, aby konečně začali nastupovat do vlaku. Mnozí z nich strhávali ze sebe výstroj a házeli jej s nadávkami na zem. Vlak opouštěl pardubické nádraží až v půl osmé večer a do tmy zaznívalo do tmy volání „Nebudeme střílet!“, „Ať žije svoboda!“ atd.

Vzbouření pardubických dragounů způsobilo zdešení nejen u tamního posádkového velitelství 9. armádního sboru, ale i přímo na ministerstvu války ve Vídni. Jakmile došlo do Vídně první hlášení o vzpouře záložníků, rozeslalo ministerstvo války 2. prosince 1912 telegramy armádnímu sboru, ve kterých nařizovalo nejpřísnější a exemplární potrestání.

Počátkem roku 1913 se pak připravoval u vyššího vojenského soudu v Přemyšly proces proti vzbouřeným dragounům z Pardubic. Po dlouhém průvodním řízení byl konečně 11.června 1913 vynesen rozsudek, ve kterém byli odsouzeni dragouni v záloze Karel Jonáš k trestu smrti zastřelením, který byl změněn na osm a půl roku těžkého žaláře, dragoun v záloze Alois Havlíček k trestu smrti zastřelením, změněno na 8 let těžkého žaláře, dále pak 15 dragounů: František Turek na 7 let a půl roku do těžkého žaláře, Jan Rainer na 6 let a tři a půl měsíce do těžkého žaláře, František Rainer na 7 let do těžkého žaláře, Josef Nešner na 6 let a 7 měsíců do těžkého žaláře, Václav Růžička na 6 let do těžkého žaláře, Josef veselý na 6 let do těžkého žaláře, Vítězslav Drillich na 6 let a 6 měsíců do těžkého žaláře, Antonín Starý na 6 let a 10 měsíců do těžkého žaláře, Josef Hluchý na 3 roky a 10 měsíců do těžkého žaláře, Josef Vilímek na 4 roky do těžkého žaláře, František hajný na 4 roky do těžkého žaláře, Václav Vojáček na 9 měsíců do těžkého žaláře, Ondřej Jaremczuk na 1 rok a 10 měsíců do těžkého žaláře, Karel Němeček na 1 rok a 6 měsíců do těžkého žaláře a pro napomáhání ke vzpouře ještě Karel Schovaneč na 6 měsíců do těžkého žaláře.

Dalších 21 vojáků k trestu vězení od 5 týdnů do 5 měsíců atd. kromě toho byl celý transport, všech 463 mužů odsouzeno ke kasárnímu vězení v trvání 2 měsíců. Tyto nebývalé vysoké tresty měly zastrašit vojáky, a zabránit tomu, aby se podobná protimilitaristická vzbouření neopakovaly. Navíc byli všichni poddůstojníci degradováni. Disciplinárně bylo potrestáno 12 poddůstojníků po 21 dnech samovazby a 171 dragounů po 10 dnech zostřeného vězení.

K obdobné situaci došlo ve stejný den, tedy 14. prosince 1912, také v Hradci králové. Odtud odjíždělo 400 záložníků 18. pěšího pluku do Hercegoviny. Odjezd transportu byl záměrně určen těsně před půlnocí. Vojáci vypochodovali z kasáren ve 23. hodin v noci, za asistence četníků a policie. Až k mostu přes labe byli vojáci pozdravováni početným obecenstvem, jejich pochod nebyl nijak narušován. Před mostem byl však transport náhle obklopen množstvím lidu, kteří se ho pokusili zastavit za provolávání protimilitaristických a protistátních hesel.
Důstojníci vydali proto rozkaz, aby dvě přední čety postupovaly vpřed s puškami v rukou s nasazenými bodáky. Na toto opatření reagovalo dělnictvo útokem na důstojníky, kteří byli zasypání kamením. Dva důstojníci byli lehce zraněni. Velitel královéhradecké posádky, který se dostavil na místo zjistil, že se bez pomoci použití nejostřejších prostředků, se nepodaří dostat transport na nádraží. Proto vyhlásil v kasárnách poplach, z posádkového mužstva byly zformovány tři roty, které v plné zbroji spěchali na pomoc důstojníkům.
Mezitím se demonstrantům podařilo prorazit policejní kordon a vmísit se mezi vojáky, které přemlouvali, aby odmítli odjet do Hercegoviny. Když dorazila ozbrojená pohotovost, rozehnala protestující a obklopila celý transport, který dovedla na nádraží. Avšak teprve v půl jedné v noci dorazily na předem vyklizené nádraží, a tak mohl transport odjez z Hradce Králové teprve v jednu hodinu po půlnoci. Policie zatkla mnoho lidí, převážně dělníků. Již příští týden se v Hradci králové šířily protimilitaristické a protistátní letáky, některé vyzývaly pracující, aby se pracující ozbrojily a postavili se militarismu, buržoazii a státu se zbraní v ruce.
Mohutný odpor českého lidu proti válečným přípravám na sklonku roku 1912 dokázal, že lid byl opravdu odhodlán bojovat všemi prostředky proti válce, že sémě antimilitarismu zaseté radikální mládeží padlo na úrodnou půdu. Odpor lidu proti válce probíhal živelně. Sociální demokracie, která se jediná v té době mohla a měla postavit do čela tohoto masového odporu proti militarismu na místo toho jen ústy svých předáků lid „uklidňovala“, oplývala sice stále revolučními frázemi, její praxe však byla vyloženě reformistická.

V sobotu večer, dne 3. března 1894 ve Fernando’s Assembly Rooms odbývaná slavnost Pařížské komuny, kterou uspořádaly Č. D. V. S. č. 2. a spolek Ferdinand Lassalle za spoluúčinkování německého zpěváckého spolku “Internationale Arbeiter Liedertafel“, vydařila se ku vší spokojenosti
Vzdor vší zimničné protiagitaci od protivné strany, byla slavnost četněji navštívena než loni a předloni, kdy nebyla ještě žádná roztržka, kdy ale stoupenci „Hlasu Lidu“ a jeho spolky šli raději na zábavy jiné a do divadla než na dělnickou komunu. Též četní zástupci bratrských spolků z Passaic, Newarku, Hoboken ba až z Bound Brook, N. J. se dostavili. Budiž jim vysloven všem dík za toto osvědčení dělnické solidarity.
Soudruh Josef Březovský zahájil slavnost o 9 hodině. Provedení bohatého programu bylo velezdařilé a všichni účastníci sklidili za znamenité výkony své bouři potlesku. V ohledu deklamatorním soudruzi Josef Belza, Václav Kudlata, Josef Křížek, J. Kubík a Josefína Hlaváčková, svými tendenčními básněmi uvedli shromážděné v slavnostní nadšení. Obzvlášť chlapec Alois Hlaváček, syn soudruha A. Hlaváčka svým překrásným přednesem básně, „Dítě chudoby“ hluboce, ba až k slzám dojal posluchače. Hošík ten má znamenitý talent recitační. Soudruh Ludvík Cimler přednesl dobře promyšlenou a procítěnou slavnostní řeč a odměněn byl všeobecným souhlasem. Řečník stručně vylíčil původ a děj komuny, její vítězství i její pád a vysvětlil, jaké naučení má si z ní dělnictvo vzíti pro budoucnost.
Z Troy, N. Y., došel ku slavnosti blahopřejný telegram od soudruha Jana Vohánky a soudruhů z Troy, který přijat s velkým nadšením.
V hudební části programu velice vyznamenali se 9 letý hošík Jaroslav Novák, syn soudruha Antonína Nováka, který při ouvertuře „The Diadem“ hrál 1. housle a sice tak, že vzbudil všeobecný údiv a uznání. Dále hošíci Schmitt, Reisler a Leo Zoula, syn vdovy pí. Rudolfové a nezapomenutelného a nenahraditelného našeho soudruha Norberta Zouly, sehráli společně na citery „Jezdecký pochod“ a sice tak znamenitě, že všichni přítomní byli nad vše očekávání okouzleni, překvapeni.
Přítomní němečtí soudruzi od Internationaly byli hrou hochů tak zaujati, že si je vyžádali, aby účinkovali na jejich slavnosti 17. března. Rodičové těchto čtyř hošíků mohou mít opravdu radost a my jim blahopřejeme, obzvlášť soudružce Rudolfové, která ač musí napnout všecky síly, by sebe a rodinu uživila, přece snaží se synu svému dáti pečlivého vzdělání a vychování. Přejeme ji, by se dočekala na dětech svých jen radostí a tím též zadostučinění za všecka ta protivenství a útrapy, jichž jí bylo a jest snášeti.
K povznešení a okrášlení slavnosti nemálo přispěli též zpěváci od Internationale Arbeiter Liedertafel, kteří přednesli dvě krásné sborové dělnické písně. Německý básník proletariátu, soudruh Geo. Biedenkap přednesl jednu ze svých znamenitých básní a odměněn byl bouří potlesku.
Po vyčerpání programu při výtečné hudbě pana Karla Kroupy rozproudila se taneční zábava, která potrvala až do rána. Celkem vzato, musí se říci, že tak slavnostní nálada a solidární duch a nadšení nepanovaly ještě při žádné české slavnosti komuny v New Yorku jako letos, kdy jí pořádaly Č. D. V. S. č. 2. a Č. Z. V. S. Ferdinand Lassalle. Bylo vidět, že každý vážně a opravdově – vzpomíná a cítí pravý význam slavnosti.
Dělnické listy: orgán Mezinárodní dělnické jednoty v Americe. Cleveland: International Workingmen Ass´n of America, 10.03.1894, č. 19