Historie Prvního máje je úzce spjata s anarchistickým hnutím a bojem pracujících za lepší svět. Zrod mezinárodního svátku pracujících zapříčinila poprava čtyř anarchistů v Chicagu v roce 1887, kteří organizovali dělníky v boji za osmihodinový pracovní den. První máj je proto ukázkou „anarchie v praxi“, ukázkou boje pracujících, kteří využívají přímou akci v odborech, aby změnili svět.
Vše začalo v osmdesátých letech 19. století ve Spojených státech. V roce 1884 Federace organizovaných odborových svazů Spojených států a Kanady (Federation of Organised Trades and Labor Unions of the United States and Canada, založená v roce 1881 a v roce 1886 přejmenovaná na Americkou federaci práce (American Federation of Labor) schválila usnesení prosazující, že „osm hodin musí představovat zákonný pracovní den počínaje 1. květnem roku 1886… Doporučujeme odborovým organizacím v celé této oblasti, aby působily na platné zákony tak, aby odpovídaly tomuto usnesení.“ Pro naplnění tohoto požadavku vyšla výzva ke stávkám na první květnový den roku 1886.
V Chicagu byli hlavní hybnou silou odborářského hnutí anarchisté, a ti se zasadili o to, že odbory přistoupily k radikálnímu prosazování svých požadavků. Anarchistická myšlenka tkvěla v tom, že osmihodinový pracovní den může být prosazen jedině skrze přímou akci a solidaritu. Anarchisté se dobře uvědomovali, že boje za reformy, jako je osmihodinový pracovní den, nejsou samy o sobě dostačující. Vykládali je jako pouhé bitvy v pokračujícím třídním boji, který může skončit jedině sociální revolucí a utvořením svobodné společnosti. S těmito ideály se organizovali a bojovali.
Po celých Spojených státech vstoupilo do stávky 1. května 1886 na čtyři sta tisíc dělníků (historik Philip Foner uvádí dokonce půl milionu). V Chicagu, srdci dělnického hnutí, stávkovalo až čtyřicet pět tisíc dělníků (Paul Avrich píše o čtyřiceti tisících stávkujících a až osmdesáti tisících neprivilegovaných v ulicích města).
Třetího května zahájila policie palbu do davu stávkujících v továrně na zemědělské stroje McCormick. Jeden stávkující padl, šest jich bylo smrtelně postřeleno a nespočet dalších zraněn. Anarchisté svolali setkání mas na následující den na náměstí Senný trh (Haymarket), aby protestovali proti policejní brutalitě. Podle tehdejšího prohlášení starosty se „zatím nic nepřihodilo a nic ani nenasvědčuje tomu, že by měl byl požadován zásah“. Nicméně když se shromáždění chýlilo ke konci, přijel kordon 180 policistů, jehož velitel Bonfield vydal příkaz, že shromáždění musí být rozpuštěno. V tu chvíli byla do policejních řad hozena bomba, policie odpověděla palbou do davu. Kolik bylo tehdy policií zabito a zraněno civilistů, se nikdy nevyšetřilo.
V Chicagu se rozpoutal doslova teror. V dělnických domech, kancelářích odborových organizací, tiskárnách a bytech probíhaly policejní razie převážně bez soudního povolení. Razie v dělnických čtvrtích pomohly policii nashromáždit informace o anarchistech a socialistech. Mnoho podezřelých bylo zmláceno. „Nejprve proveďte razie a až potom se zajímejte o zákon,“ veřejně doporučil policejním složkám státní zástupce Julius Grinnel, když se lidé začali dovolávat povolení k raziím.
Osm anarchistů bylo obviněno za spolupachatelství činu vraždy. Nikdo ani nepředstíral, že by snad kdokoliv z obviněných vhodil onu bombu, nebo dokonce plánoval útok. Místo toho bylo porotě řečeno: „Zákon je před soudem. Anarchie je před soudem. Tito muži byli vybráni, vyselektováni velkou porotou a obviněni, jelikož jsou vůdci. Nejsou více vinni než tisíce, které je následují. Džentlmeni v porotě; uznejte tyto muže vinnými, učiňte z nich příklady, pověste je a zachráníte naše instituce, naši společnost.“ Porota byla ustavena zvláštním zřízencem navrženým státním zástupcem a skládala se z byznysmenů a příbuzného jednoho zabitého policisty. Obhajobě nebylo vyhověno, aby bylo do zápisu uvedeno veřejné prohlášení zvláštního zřízence: „Já vedu tento případ a já vím, co se stane. Tihle chlápci budou viset, to je jisté jako smrt.“ Není tedy překvapivé, že obvinění byli odsouzeni – sedm k smrti, osmý k patnáctiletému trestu odnětí svobody. Díky masivní mezinárodní solidární kampani byly dva tresty smrti zmírněny na doživotí, ale celosvětové protesty stát nezastavily. Jeden ze zbylých pěti, Louis Lingg, ošidil popravčího a spáchal sebevraždu v předvečer popravy. Další čtyři, Albert Parsons, August Spies, George Engel a Adolph Fischer byli 11. listopadu 1887 oběšeni. V dělnické historii jsou známi jako haymarketští mučedníci.
Podle historiků se pohřebního průvodu zúčastnilo od sto padesáti tisíc do půl milionu lidí a samotného pohřbu deset až dvacet pět tisíc. V roce 1889 na Mezinárodní socialistické konferenci v Paříži navrhla americká delegace, aby byl 1. květen vyhlášen svátkem pracujících, dnem volna, připomínkou třídního boje pracujících a mučednictví chicagské osmičky. Od té doby je První máj dnem mezinárodní solidarity. V roce 1893 nový guvernér státu Illinois oficiálně prohlásil to, co bylo dělnické třídě v Chicagu a po celém světě jasné, a omilostnil mučedníky z důvodu jejich zřejmé neviny a proto, že „soud nebyl spravedlivý“.
V době soudu autority věřily, že perzekuce dělnické hnutí zlomí. Mýlily se. Slovy Augusta Spiese vyřčenými u soudu poté, co byl odsouzen k smrti:
„Pokud si myslíte, že tím, že nás pověsíte, můžete zadusit hnutí pracujících… hnutí milionů utlačovaných, milionů, které dřou v bídě a chtějí, očekávají spásu – pokud je toto váš názor, potom nás pověste! Tady zašlápnete jiskru, ale tamhle a tamhle za vámi a před vámi a všude šlehají plameny. Je to podzemní požár. Nemůžete ho uhasit.“
V té době a v letech následujících zapříčinila tato krutá reakce státu a kapitalismu ještě větší popularitu anarchistického hnutí, zejména v USA. Od událostí na Haymarketu ctí anarchisté První máj. (Reformistické odbory a socialistické strany pochodovaly ulicemi první květnovou neděli.) Činíme tak, abychom vyjádřili solidaritu s ostatními pracujícími po celém světě, abychom oslavili boje minulé i současné, abychom ukázali naši sílu a vládnoucí třídě připomněli její zranitelnost. Jak poznamenal Nestor Machno: „V ten den se američtí dělníci pokusili sebeorganizací vyjádřit protest proti zločinnému řádu státu a kapitálu majetných… Dělníci Chicaga… se shromáždili, aby vyřešili společné problémy zatěžující jejich životy… Také dnes… nádeníci… považují První máj za příležitost sjednotit se, rozhodovat o vlastních věcech a zvážit záležitosti své emancipace.“
Anarchisté zůstávají věrni odkazu Prvního máje a oslavují jeho zrod přímou akcí utlačovaných. Útlak a vykořisťování plodí odpor a pro anarchisty je První máj mezinárodním symbolem tohoto odporu a síly – síly vyjádřené v posledních slovech Augusta Spiese vytesaných do kamene na památku haymarketských mučedníků na waldheimském hřbitově v Chicagu: „Přijde den, kdy bude naše ticho silnější než hlasy, které dnes rdousíte.“
Abychom porozuměli tomu, proč byly stát a třída byznysmenů tolik odhodlané pověsit chicagské anarchisty, je třeba si uvědomit, že byli považováni za „vůdce“ masivního a radikálního odborářského hnutí. V roce 1884 chicagští anarchisté vydávali první anarchistický deník na světě zvaný Chicagoer Arbeiter-Zeitung. Přispěvatelé, vydavatelé i čtenáři byli příslušníky německého a rakouského emigrantského dělnického hnutí. Mezi lety 1880 a 1886 vzrostl náklad tohoto deníku, týdeníku Vorbote a nedělního vydání Fackel více než dvojnásobně z 13 000 na 26 980. Anarchistické týdeníky se vydávaly i pro další etnické skupiny (jeden v angličtině, jeden v češtině Budoucnost a jeden pro emigranty ze Skandinávie).
Anarchisté byli velmi aktivní v Ústředním dělnickém svazu (Central Labour Union, který zahrnoval jedenáct největších odborových organizací ve městě) a zamýšleli z něho učinit slovy Alberta Parsona (jednoho z mučedníků) „zárodečnou skupinu budoucí ,svobodné společnosti‘“. Anarchisté byli mj. součástí Mezinárodní dělnické asociace, také známé jako Černá internacionála (International Working People’s Association [IWPA]), při jejímž založení byli přítomni delegáti z 26 měst. Černá internacionála brzy „představovala velký pokrok pro odborové svazy zvláště na středozápadě“ a její ideály „přímé akce řadových odborářů“ a odborových organizací „sloužících jako nástroj dělníků pro úplné zničení kapitalismu a zárodek pro budování nové společnosti“ vešly ve známost jako „chicagská idea“ (idea, která později inspirovala Průmyslové dělníky světa (Industrial Workers of the World [IWW], organizaci založenou v Chicagu roku 1905).
Tato idea byla vyjádřena v manifestu vydaném na kongresu Černé internacionály v roce 1883: „Zaprvé – zničení současné třídní nadvlády všemi prostředky, tzn. ráznou, houževnatou, revoluční a mezinárodní akcí. Zadruhé – vybudování svobodné společnosti založené na družstevní organizaci produkce.
Zatřetí – svobodná výměna ekvivalentních produktů za pomoci produktivních organizací a mezi nimi, bez obchodování a generování zisku. Začtvrté – organizace vzdělávání na sekulárním, vědeckém a rovném základu pro obě pohlaví. Zapáté – rovná práva pro všechny, bez ohledu na pohlaví nebo rasu. Zašesté – správa všech veřejných záležitostí pomocí volné dohody mezi autonomními (nezávislými) komunami a spolky, fungující na federalistickém základě.“
Kromě organizace na pracovištích chicagští anarchisté také pořádali přednášky, pikniky, kulturní akce, zakládali knihovny a vyvíjeli mnoho dalších aktivit. To vše pomohlo vytvořit jasně revoluční kulturu v srdci „amerického snu“. Hrozba pro vládnoucí třídu a její systém byla příliš velká, aby byla ignorována (zvláště když byly vzpomínky na obrovskou vzpouru pracujících z roku 1877, která čelila také násilí ze strany státu, stále čerstvé). Proto taková represe, vykonstruovaný proces a státní vražda těch, kteří byli státem a kapitalistickou třídou považováni za „vůdce“ hnutí.
Početné české anarchistické a dělnické hnutí žijící v té době ve Spojených státech se přirozeně aktivně zapojilo do kampaně vedené anarchisty za prosazení osmihodinové pracovní doby. A tak se i čeští anarchisté žijící a pracující v Americe prostřednictvím různých dělnických spolků a odborových organizací, především prostřednictvím „anarchistické černé internacionály“ Mezinárodní dělnické jednoty (The International Workers People Association) a Ústřední odborové organizace (The Central Labor Union), což byla federace odborových svazů, jež kombinovala anarchistické myšlenky se syndikalistickou koncepcí na základě tzv. „Chicagské ideje“.
Čeští anarchisté propagovali mezi dělnictvem a svými krajany kampaň za osmihodinový pracovní den. Hlásnou troubou byla česká sekce The International Workers People Association, jež nesla český název Mezinárodní dělnická jednota. Češi však rozšiřovali propagaci nejen slovem od dělníka k dělníku, ale také šířili letáky, vlastní česky psaný list „Budoucnost“ a “Lampička” v Chicagu a „Proletář“ v New Yorku, ale také německy psaný deník „Arbeiter-Zeitung“, Vorbote, Fackel či anglojazyčný „Alarm“.Účastnili se manifestací, prvních stávek a bojů na pracovištích, jež začaly za prosazení požadavku osmihodinové pracovní doby propukat již od roku 1885.
Centrem celoamerického hnutí se stalo Chicago. Nejužší spolupráce je pojila s německy mluvícími kolegy, jelikož si znalost němčiny přivezli ještě z Rakouska-Uherska. Mnozí čeští anarchisté se tak dobře znali i s pozdějšími „haymarketskými mučedníky“ a německými anarchisty Linggem, Fisherem či Schwabem. Právě německý anarchista Louise Lingg se nechal slyšet, že má velký respekt a sympatie k českým účastníkům hnutí, jelikož tou dobou patřili k nejmilitantnějším a nejbojovnější částem při stávkách a manifestacích chicagského proletariátu.
Když pak vypukla 1. máje 1886 všeobecná stávka a konaly se masové demonstrace po amerických městech, nechyběli tam ani čeští anarchisté. Protesty a stávky tímto dnem neutichaly. Jak máme doloženo, značná část českého dělnictva se coby stávkující zaměstnanci s řadou dalších na znak solidarity účastnili demonstrace u McCormickovy továrny dne 3. května 1886. Shromáždění dělníci se po skončení směny rozhodli zakročit proti několika desítkám stávkokazů na konci směny. A byli to především horké “české palice”, které se účastnili střetů.
Na pomoc zaměstnavatelům a na ochranu stávkokazů zasáhla policie, načež došlo k střetům mezi shromážděnými pracujícími a policisty. Nakonec policie začala střílet do demonstrantů. Minimálně dva dělníci, jejichž identita není známa, zůstali ležet mrtví. To, že se střetů účastnili také čeští dělníci, dokládá případ zatčeného českého anarchisty Hynka Dejmka, jemuž při zatýkání aktivně pomáhal dostat se ze spárů policistů další anarchista, již zmiňovaný anarchistický předák Jakub Mikolanda; nebo přímo policejní složka dalšího českého anarchisty Jana Hronka, kde stojí uvedeno, že byl poprvé zatčen na květnových demonstracích roku 1886.
Při květnových událostech roku 1886 v Chicagu byli zatčení také další čeští anarchisté, v Čechách dosud známý autor „Písně práce“, anarchista Josef Boleslav Pecka, ale i další anarchisté, Václav Dejmek, Jan Hronek, František Čapek, František Chleboun či František Dvořák. Jak na policejní stanici zaznamenáno, byli zatčeni další stávkující: František Knolink, Tomáš Kavský, Václav Suchý a Josef Hess, který učinil útok na strážníka Caseyho.
Český časopis “Pokrok” přibližoval události u Mc Cormickovy továrny následovně: “Policista tu na stráži stojící byl kamením a klacky shrocen k zemi, krváceje z mnohých ran a kamení lítalo do oken továrny. Dílny byly zástupem oblehnuty. V brzku však přispěchal policejní vůz s 12 strážníky, kteří vystoupivše, seřadili se, s revolvery v rukou. Dvanáct proti desíti tisícům! Seržant vyzval srocené k rozejití se, však odpovědí bylo několik kamenů do řady policistů vržených. Policisté vystřelili do vzduchu, postupujíce v řadě proti davu. Tento neměl chuti ustoupiti, naopak z davu i se střech a oken okolních domů počala palba proti policistům, kteří stejné stejným spláceli. Nepochybně že valná část srocených tu byli Češi, neboť byli 3 Češi raněni a zatčení byli též většinou Češi…”
A dodávají: “Minulý týden započal v Chicagu krvavě, že tekla krev při nepokojích, jež následkem všeobecného zastavení práce povstalo a to bohužel krev česká.” A tak i české dělnické hnutí v USA má své chicagské mučedníky, kteří padli rukou kapitalistického zlořádu, bez jakéhokoli soudu, rukou policistů! Jan Klečka, 21 roků stár, bydlící v čísle 300 20. ul. Střelen byl do nohy, kule však odrazila se o nůž v kapse, tak že mu mnoho neublížila. Klečka pochází z Holkovic, okr. Horažďovice.
Josef Vojtík, 23 roky stár, pochází z Roupova u Přeštic, kraj Plzeňský. Dříve byl zaměstnán u McCormicka. Bydlí v čísle 422 17. ul. Nejtěžší poranění, jak se zdá, utrpěl český mladík Josef Šrámek, bydlící v čísle 110 18th Place, byv střelen do břicha. Jest zaměstnáním krejčí a pracoval u mladšího Layera.
List “Amerikán” přinesl i zprávu o úmrtí dvou českých mučedníků: „Nešťastný krajan Josef Vojtík, který u dílen Mc Cormickových byl postřelen, zemřel včera 3.května 1886. Dnes 4.května 1886 donesena byla nám zpráva, že mladý Josef Šrámek podlehl poranění, skonav v bytě svých rodičů.”
Další z českých časopisů “Amerikán” přibližuje postřelení Josefa Vojtíka a útok na střílejícího policistu: “Mezi poraněnými jest též Josef Vojtík, který bydlí v domě číslo 42217. ul. Tam přivezen byl ve voze policejní hlídky. Strážník Casey, z pol. stanice ulice 12té, vyšel nahoru k poraněnému a mezi tím se mezi lidem shromážděným rozneslo, že prý Casey Vojtíka střelil. „Pověste ho!“ Lynčujte ho!“ ozvalo se se všech stran a policista s těží se dostal na vůz. Na cestě utržil několik ran a oděv na něm byl trhán; později zatčen byl jistý Josef Hess, který, jak Casey vypravuje, chtěl mu hodit provaz na krk. Na Centre ave. vypáleno bylo ještě několik ran, načež policisté přes viadukt odjeli k policejní stanici ulice 12té.”
Avšak Chicago nebylo jediné kdy při stávce 1886 tekla česká krev. Další mučedníci, oběti kapitalismu padly v Milwaukee! K střetům s policií došlo v hutích v Bay View, v jižní části města, kde zastavili práci dělníci, většinou Poláci a Češi. Na dlažbě zůstali ležet po policejní střelbě: František Kurkel, dílovedoucí mladý z válcovny, střelen do srdce, mrtev. Michal Ruhalski, dělník 30 roků starý, raněn do prsou, zemřel za 30 minut. Martin Jankovic, raněný v prsou smrtelně. Nováček 14 let starý smrtelně raněn v břiše. Kazimír Dudek má 4 kule v sobě; přišel do Milwaukee ze Seymour a přidal se k davu. Zemřel. Albert Urtman, dvě kule, nebezpečně poraněn. Jan Marš, 20 let stár, dělník střelen do břicha. Asi tucet dalších bylo lehčeji raněno, že mohli ještě odejít, nebo byli odvedeni od svých přátel do města.
Po haymarketské tragédii chicagská policie rozpoutala ve městě teror a hon na anarchisty a to i ty české. V dělnických bytech, kancelářích a tiskárnách probíhaly razie, mnoho lidí bylo zmláceno a zatčeno. Jakub Mikolanda byl například zatčen policisty 8. května 1886 v noci v jednom ze salonů, odkud byl odveden policisty do svého bytu, kde policie přes jeho protesty provedla násilnou a nevybíravou domovní prohlídku, bez ohledu na spící manželku s malými dětmi.
Velké policejní razie probíhaly právě v českých čtvrtích, kde došlo k několika střetům se státní moci. V noci byla vyrabována lékárna na rohu 18. a Centre avenue, zřejmě bylo potřeba zdravotní materiál pro raněné české účastníky od McCormickovy továrny a z památného Haymarketu.
Svědectví o policejních raziích v českých čtvrtích proti anarchistům: “Policie vnikla 6. května 1886 též do českého časopisu anarchistů „Budoucnosti“ a „Lampičky“ a co se dalo sebrati, sebrala. Z New Yorku došla žádost, aby zde byli zatčeni čeští anarchisté a policie prý po nich pátrá. Zdejší policejní šéf Ebersold dostal včera ráno telegram od policejního šéfa z New Yorku, aby nechal co nejpřísněji střežili jistého Jana Hlávku, který prý bydlí v čísle 21 Zion Place, pak Antonína Pecku, kteří prý mají spojení s časopisy směru revolučního, Budoucnost a Lampička.Telegram onen zní: New York, May 5. — To Frederick Ebersold, Chief of Police: John Hlávka, formerly of No. 21 Zion place, and Anton Pecka are connected with anarchistic Bohemian newspapers, the Budoucnost and Lampička, and are the most dangerous anarchistic leaders among the worst class of Bohemians in Chicago.“
Zde měla zřejmě newyorksá policie mylné informace, jistě se jednalo o českého anarchistu a redaktora „Budoucnosti“ Josefa Boleslava Pecku. „Jak mohla se až v New Yorku policie dozvěděli i adresu podrobnou jednoho z členů českých revolučních skupin, jest věcí záhadnou. Z toho vysvítá, že všichni, aspoň ti přednější anarchisté všech národností jsou policii velmi dobře známi a tato že jest o všem z jejich středu vždy v čas uvědoměna. Zdali včera policie navštívila tiskárnu Budoucnosti následkem telegramu došlého aneb zdali tak učinila jen z těchže příčin, pro které navštívila redakci a tiskárnu německého anarchistického deníku „Arbeiter Zeitungu“, není známo. Tolik jest jisto, že včera po polednách policie z 12. ulice vedena kap. O’Donnellem a lieut. Barcalem vnikla do tiskárny českého anarchistického listu „Budoucnost“ a vše, co nalézti mohla zabavila. V tiskárně zatčen byl p.Josef Kerner, který byl propuštěn, když oznámil, že přišel do tiskárny jenom za tím účelem aby dal do listu oznámku.
Na žádost policejního chéfa pátralo se pak po redaktorech Josefu Boleslavovi Peckovi, Jakubovi Mikulandovi a Hradečným, však později došla zpráva k Ebersoldovi, že žádný z jmenovaných není k nalezení. Na policejní stanici přivezeno bylo několik červených korouhví a velké štíty, na nich byla hesla jako: „Majetek jest krádež!“—„Pryč se zákony!“ atd. Též jeden černý praporec přivezen byl na stanici a něco plakátků. Na daný rozkaz navštívila policie též místnost na Centre ave., z které až dosud „Lampička“ vysílala světlo po 6. wardě, kde však mimo velkého revolveru nic nalezeno nebylo a po vydavateli nebylo ani památky. Lampička zmizela prý i s redaktorem a vydavatelem a nikdo v okolí nedovedl povědíti, kam se uchýlila.
Po celém městě panoval 7. května 1886 již opět klid. Mnoho dělníků vracelo se ku své práci a policie nebyla volána nikam. Věnovala tedy veškerou svoji pozornost pátrání po podezřelých lidech a rozumí se, že též nezapomněla na českou Plzeň, kde pátrala po přívržencích anarchismu. Též na severozápadní stranu se podívala četa policistů a navštívila dům jakéhosi Krause v č. 8 Augusta ul. Na hlavní stanici totiž došla zpráva, že Kraus jest jeden z nejzuřivějších anarchistů. V bytě Krausově nalezeny byly dva revolvery velkého kalibru a dvě skřínky zápalek. Odtamtud odebrala se policie do domu jistého Eduarda Bitze, 521 Superior ulice, kde nalezli pušku a starou šavli. Ve sklepě však nalezeny byly přípravy na lití kulí a asi dvě prázdné bomby. Též policie z východní Chicago ave pátrala na všech stranách, ve všech domech, kde domnívala se, že bydlejí přívrženci podvratných zásad. Mnoho zbraní bylo nalezeno a zabaveno, jakož i něco prázdných bomb a pekelných strojů.
Policie navštívila též příbytek krajana Václava Turka, číslo 741 Loomis ulice. Rodina Turkova bydlí zde v v přízemí. Jak policie udává, bylo zde nalezeno asi deset liber prachu, několik revolverů, pušek a něco zápalek. Mnoho spisů anarchistických od Němce Johna Mosta jakož i od Kropotkina zde policie zabavila. Turek jest 35 roků starý, zaměstnáním tesař a jest v Americe asi 18 roků. Turek byl tázán na jména ostatních soudruhů, však ,on neudal ani jediného. Dnes ráno byl opět p. Turek propuštěn.
Na rohu ulic devatenácté a Throop vnikla policie do domu Františka Maška, který prý též byl v podezření, že jest horlivým přívržencem anarchismu. Byla zde nalezena prý jakýsi knotna. Mašek doma nebyl.
Mimo těchto domů zde uvedených navštívila policie více příbytků českých i německých;. a prohledávala zde vždy veškeré místnosti v naději, že nalezne hlavní skladiště dynamitu nebo již připravených bomb. Až doposud nemohlo býti vypátráno, kolik dělníků bylo poraněno v památné oné šarvátce na ulici Randolph v úterý večer. Aby policie dozvěděla se přibližný počet nešťastných obětí této bitvy, vyslala ke všem lékařům okolním a ti udávají, že v okolních hostincích a lékárnách léčili asi 200 osob více méně poraněných. Někteří poraněni byli velmi těžce v těle neb na hlavě, jiní zase jen lehce na nohou neb rukou. Policie nyní dostala nařízení aby pátrala po oněch věcech, které v době drancování lékárny na rohu 18. a Centre avenue se ztratily. V lékárně nezůstalo nic, co by jakési ceny mělo a policie bude muset nyní vše opět nalezli, což bude asi těžká práce.”
Ze svědectví českých anarchistů Jakuba Mikolandy a bratrů Dejmkových víme také o policejních praktikách, kdy se je policie nejdříve po dobrém snažila přesvědčit ke spolupráci, aby svědčili proti svým anarchistickým kolegům a tzv. „haymarketským mučedníkům: August Spies, Michael Schwab, Albert Parsons, Adolph Fisher, George Engel, Samuel Fielden, Louis Lingg a Oscar Neebe. Policie jim slibovala dobrou práci a peníze, pokud budou proti nim křivě svědčit, jak se hodí policii. Zde však čeští anarchisté ukázali svůj čistý charakter, odmítli a nezradili ani své ideály, ani své přátele. Poté si čeští anarchisté zažili na policejní stanici peklo. Mučení a bití bylo po několik dnů na denním pořádku, dokonce jim bylo vyhrožováno policisty, že je zastřelí bez soudu a jejich těla se ztratí. Policie je však nezlomila. Protože byli nezákonně vězněni, musela je policie nakonec propustit, i když třeba Jakub Mikolanda byl deportován a držen v pracovním táboře skoro půl roku.
Po popravě „haymarketských mučedníků“ se čeští anarchisté a dělníci účastnili pohřebního průvodu, jenž čítal skoro půl milionu lidí, a někteří jako Jan Hronek či František Čapek se společně s dalšími 25 tisíci lidmi účastnili přímo jeho pohřbu, kde si nad hroby svých anarchistických přátel slíbili, že jejich justiční vraždu pomstí.
Čeští pracující a anarchisté žijící v emigraci v USA v 80. letech 19. století taktéž stáli při vzniku prvomájové tradice a přestože utekli z Čech před bídou a neutichajícím politickým pronásledováním, neopustili své přesvědčení a zůstali věrní při prosazování svých práv a touze po spravedlivějším uspořádání světa. I když tyto události od současnosti dělí více než 130 let, je jejich příklad a životní osudy inspirací pro dnešní generace.