Také u dalších vojenských útvarů docházelo k antimilitaristickým vystoupením, kdy se záložníci povolaní v rámci částečné mobilizace k vojenské službě odmítali účastnit se výcviku, chovali se zpupně vůči svým nadřízeným atd. Takový případ se stal například u 102. pěšího pluku v Benešově. Dne 29. listopadu 1912 při inspekci důstojníků v ubikacích záložního mužstva došlo k hrubému porušení subordinace. Večer toho dne procházeli důstojníci pokoji záložního mužstva, byli však vojáky doslova vyhnáni. Vojáci je zaházeli sumkami a dalšími předměty a volali na důstojníky: „Koukejte, ať jste venku!“ atd., a nepomohla ani přivoláná pomoc. Důstojníci museli kapitulovat, a teprve druhého dne mohlo být zavedeno vyšetřování, které skončilo odsouzením několika záložníků k trestům na svobodě. K podobným výtržnostem došlo i na dalších místech: Jindřichově Hradci, Nové Pace, Vysokém Mýtě atd.
První transport asi 160 záložníků 35. Pěšího pluku odjíždějícího 30. listopadu 1912 z Plzně do Bosny a Hercegoviny proběhl celkem mírně, dorazil z kasáren na plzeňské vlakové nádraží za volání antimilitaristických hesel shromážděného dělnictva „Pryč s válkou!“, „Obraťte kvery!“, „Ať žije mír!“ či „Hanba Rakousku!“ nedošlo k žádným dalším projevům. Avšak další transport záložníků tzv. pětatřicátníků odjížděl z Plzně za bouřlivějších událostí.
Další transport odjížděl z Plzně 14. prosince 1912, bylo v něm na 270 záložníků, kteří měli být odveleni do Hercegoviny. Po zkušenostech, které získaly vojenské úřady s odjezdem posádek v jiných městech, byla učiněna důkladná bezpečnostní opatření. První transport doprovázelo jen 22 policistů a četníků. Tentokrát však bylo nasazeno 74 četníků. Celá rota vojska s nasazenými bodáky a všichni policisté z Plzně. Přestože se transport vydal z kasáren na nádraží až v sedm hodin večer, doprovázela záložníky demonstrace několika tisíc dělníků, kteří se několikrát pokusili prolomit kordon utvořený z četníků, policistů a vojska. Ti museli několikrát podnikat bodákové útoky na protestující dělnictvo, které se snažilo zatarasit cestu a zabránit odvedencům dojít na nádraží.
Při střetech mezi policisty a vojskem na jedné straně a dělníky, kteří byli především ze Škodovky, bylo několika důstojníkům sraženy čepice. Na to odpověděl jeden důstojník tak, že sekl dělníka Antonína Steiningera šavlí do hlavy. Ten se skácel k zemi a musel být ihned převezen do nemocnice. Prolitá krev rozuřila protestující dělníky natolik, že se jim nakonec podařilo zabránit tomu, aby vojáci vstoupili na nádraží. Před nádražím antimilitaristická demonstrace vyvrcholila. Za provolávání protimilitaristických a protiválečných hesel došlo před nádražím k bratření vojáků záložníků se dělníky.
V této situaci však zasáhl sociálně demokratický poslanec Luděk Pik, který místo, aby následoval své antimilitaristické kolegy na Kladensku, který vyzval ke klidu a rozchodu shromáždění. Žel mnozí řadoví sociální demokraté jeho výzev uposlechli, stranická disciplína pro ně byla primární. Přestože se velká část demonstrantů rozešla, zůstalo na místě několik stovek lidí, kteří zůstali před kordonem a odmítali vyklidit cestu k nádraží. Spojeným úsilím četníků, vojska i policie se však nakonec podařilo zatlačit antimilitaristy, zahnat záložníky na nádraží a nacpat je násilím do vagónů. Zatčen byl větší počet protestujících, z nich bylo nakonec 8 odsouzeno do vězení od 4 do 14 dnů.
V půl deváté večer opustil transport plzeňské nádraží. Část antimilitaristicky naladěného dělnictva však i potom ještě demonstrovala v plzeňských ulicích proti válečným přípravám a militarismu. Teprve k desáté hodině večerní byl ve městě obnoven klid a pořádek.
Tyto protimilitaristické demonstrace a vzpoury vznikaly přesto, že např. vůdce národně sociální strany Klofáč neustále vyzýval mládež „aby opustila antimilitaristickou propagandu, aby se konečně rozloučila s hervéismem, poněvadž je třeba si uvědomit, že Rakousko musí zbrojit, aby ochránilo svá práva proti stále zbrojícím sousedům“, přesto, že to byli předáci sociální demokracie jako např. při vzpomenuté demonstraci v Plzni poslanec Picka, který uklidňoval demonstranty a kterému se podařilo to, oč se marně snažilo četnictvo — dosáhnout v klidu odjezdu vojáků a rozchodu demonstrantů.
To jistě svědčí o tom, že sémě antimilitaristické propagandy české radikální mládeže padlo na úrodnou půdu. Protimilitaristické demonstrace dosáhly v té době takového rozmachu, že ministerský předseda hrabě Stůrgkh svolal už na 16. prosince 1912 zvláštní poradu místodržitelů z Prahy, Brna a Opavy, jíž se také zúčastnil ministr vnitra a ministr justice.