To že započatá antimilitaristická práce z řad anarchistů a národně socialistické mládeže se zanedlouho protavila v praxi. Projevilo se to velmi výrazně na sklonku roku 1912. Tehdy chtěly militaristické kruhy habsburské monarchie využít balkánské války k vojenskému útoku na Srbsko. V listopadu 1912 provedlo Rakousko-Uhersko mobilizaci značné části armády a začalo přesunovat vojsko většinou na jih monarchie, k srbským hranicím. A při odchodu našich vojáků z českých posádek docházelo právě tehdy k velikým protimilitaristickým demonstracím.
Dne 28. listopadu 1912, došlo už k přímému vzbouření záložníků v Pardubicích při odchodu více jak 400 záložníků 8. dragounského pluku do Haliče.
Odpoledne, za asistence jedné eskadrony a celé školy jednoročních dobrovolníků II. hulánského pluku, a samozřejmě četnictva, vypochodovalo z tamních jezdeckých kasáren směrem k nádraží 463 dragounů záložníků, kteří byli posláni do Haliče. Už cestou na nádraží dávali vojáci najevo, na jaké straně jsou ochotni bojovat. Jakmile opustili kasárny, zazněla z jejich úst revoluční píseň „Rudý prapor“, autorem textu byl francouzský anarchista paul Louis Brousse, člen anarchistické Jurské federace, spolupracovník také Petra Kropotkina. Důstojnící i četníci byli šokováni, když nad útvarem dragounů zaznělo hromově: Pryč s tyrany a zdrádci všemi, nechť zhyne starý, podlý svět…“
Vše naznačovalo, že se nad pochodujícími vojáky vskutku vztyčil onen rudý prapor, o kterém zpívali, jim dodával odvahu a důstojníkům i četníkům obavy z toho co ještě příjde. Vždyť skutečnost, že vojáci na pochodu z kasáren v čele s důstojníky a kolem dokola obklopeni ozbrojenou četnickou pohotovostí, si dovolili zpívat „Rudý prapor“, ještě před dvanácti lety státem zakázán a jeho zpěv i dokonce přechování pouhého textu tvrdě trestán, byla věc do této doby nevídaná a neslýchaná. To však byl jen počátek. V přestávkách mezi zpěvem vojáci provolávali různá hesla, mezi kterými převládalo volání: „Hanba válce!“ nebo „My máme dosti bílých šátků s sebou!“
Pardubičtí obyvatelé z bohatších poměrů přihlíželi této demonstraci nečinně. Avšak když transport potkali dělníci, vracející se z práce, snažili se prolomit četnický kordon a snažili se spojit se zpívajícími vojáky, byli však četníky a důstojníky zatlačeni zpátky.
Mezitím další část dragounské pohotovosti vyklidila a uzavřela pardubické vlakové nádraží, do kterého transport vešel kolem páté hodiny odpolední. Zde odmítali dragouni seřadit se podle čet a rot, naopak pokračovali ve zpěvu revolučních písní a provolávání dalších hesel, jako „Ať žije svoboda! Chceme do civilu! Pryč s válkou! Ať žije mír! Nebudeme střílet na Srby ani Rusy!“ Celým nádražím se rozléhal zpěv písně „Nemelem, nemelem… a střílet nebude!
Situaci zde prakticky ovládali prostí vojáci, kteří naprosto ignorovali stále se opakující rozkazy důstojníků. Když vzbouření trvalo už asi hodinu a když bylo vidět, že vojáci sice jako jeden muž demonstrují své odhodlání nepodřizovat se rozkazům důstojníků, avšak bez vědomí, jak postupovat dál, vyskočil na vagon civilista a člen České anarchistické federace s úmyslem promluvit k vojákům, známý místní antimilitaristický a anarchistický agitátor Ferdinand Zahrádka.
Ferdinand Zahrádka učinil pokus sjednotit živelně probíhající odpor záložníků k odjezdu do Haliče, aby tento odpor vyústil v otevřenou antimilitaristickou vzpouru. Jakmile se ovšem Ferdinand Zahrádka objevil na vagóně, přiskočil k němu jeden z četníků, strhl ho dolů a zatkl ho. V tomto okamžiku přspěchalo k četníkovi více vojáků s úmyslem mu zabránit, aby anarchistického agitátora odvedl. Ostatní vojáci začali volat: „Mluvit, nechte ho mluvit, nedejme ho!“ To už dragouni, kteří přišli zatčenému na pomoc, vytáhli šavle a zaútočili na četníka. Jeden dragoun podle velitele asistence poručíka Ovčičky „sekl šavlí po četnickém strážmistrovi, sek byl však mnou a hulánem Šrámkem zachycen“. Tento důstojník navíc musel konstatovat, že na jeho volání, aby mu přišli na pomoc všichni huláni z asistenčního oddílu, dostavili se pouze tři z nich!
Mezitím se dragounům podařilo se zbraní osvobodit Ferdinanda Zahrádku a zatlačit četníka, kterému pak ostatní dragouni umožnili útěk z nádraží. Pobouření mezi dragouny dále narůstalo, a jelikož „situace byla stále horší a horší, zavolali páni důstojníci silný oddíl hulánů – celkem osm čet o síle minimálně 240 mužů pod velením jednoho majora. Pomocí vydatných posil se podařilo počínající vzpouru pacifikovat. Když záložníci viděli důstojníky s odjištěnými pistolemi v rukou, když viděli, že huláni i jednoroční dobrovolníci začínají postupovat proti nim, začali kapitulovat. Nadávky na adresu četníků, důstojníků i asistenčních oddílů se ozývaly sice ještě nadále, jednotlivé skupinky vojáků začaly znovu zpívat, ale byly už od sebe odděleny ozbrojenou pohotovostí.
Teprve v sedm hodin večer se podařilo přimět záložníky, aby konečně začali nastupovat do vlaku. Mnozí z nich strhávali ze sebe výstroj a házeli jej s nadávkami na zem. Vlak opouštěl pardubické nádraží až v půl osmé večer a do tmy zaznívalo do tmy volání „Nebudeme střílet!“, „Ať žije svoboda!“ atd.
Vzbouření pardubických dragounů způsobilo zdešení nejen u tamního posádkového velitelství 9. armádního sboru, ale i přímo na ministerstvu války ve Vídni. Jakmile došlo do Vídně první hlášení o vzpouře záložníků, rozeslalo ministerstvo války 2. prosince 1912 telegramy armádnímu sboru, ve kterých nařizovalo nejpřísnější a exemplární potrestání.
Počátkem roku 1913 se pak připravoval u vyššího vojenského soudu v Přemyšly proces proti vzbouřeným dragounům z Pardubic. Po dlouhém průvodním řízení byl konečně 11.června 1913 vynesen rozsudek, ve kterém byli odsouzeni dragouni v záloze Karel Jonáš k trestu smrti zastřelením, který byl změněn na osm a půl roku těžkého žaláře, dragoun v záloze Alois Havlíček k trestu smrti zastřelením, změněno na 8 let těžkého žaláře, dále pak 15 dragounů: František Turek na 7 let a půl roku do těžkého žaláře, Jan Rainer na 6 let a tři a půl měsíce do těžkého žaláře, František Rainer na 7 let do těžkého žaláře, Josef Nešner na 6 let a 7 měsíců do těžkého žaláře, Václav Růžička na 6 let do těžkého žaláře, Josef veselý na 6 let do těžkého žaláře, Vítězslav Drillich na 6 let a 6 měsíců do těžkého žaláře, Antonín Starý na 6 let a 10 měsíců do těžkého žaláře, Josef Hluchý na 3 roky a 10 měsíců do těžkého žaláře, Josef Vilímek na 4 roky do těžkého žaláře, František hajný na 4 roky do těžkého žaláře, Václav Vojáček na 9 měsíců do těžkého žaláře, Ondřej Jaremczuk na 1 rok a 10 měsíců do těžkého žaláře, Karel Němeček na 1 rok a 6 měsíců do těžkého žaláře a pro napomáhání ke vzpouře ještě Karel Schovaneč na 6 měsíců do těžkého žaláře.
Dalších 21 vojáků k trestu vězení od 5 týdnů do 5 měsíců atd. kromě toho byl celý transport, všech 463 mužů odsouzeno ke kasárnímu vězení v trvání 2 měsíců. Tyto nebývalé vysoké tresty měly zastrašit vojáky, a zabránit tomu, aby se podobná protimilitaristická vzbouření neopakovaly. Navíc byli všichni poddůstojníci degradováni. Disciplinárně bylo potrestáno 12 poddůstojníků po 21 dnech samovazby a 171 dragounů po 10 dnech zostřeného vězení.