ANTIMILITITARISTICKÁ DEMONSTRACE V HRADCI KRÁLOVÉ (1912)

K obdobné situaci došlo ve stejný den, tedy 14. prosince 1912, také v Hradci králové. Odtud odjíždělo 400 záložníků 18. pěšího pluku do Hercegoviny. Odjezd transportu byl záměrně určen těsně před půlnocí. Vojáci vypochodovali z kasáren ve 23. hodin v noci, za asistence četníků a policie. Až k mostu přes labe byli vojáci pozdravováni početným obecenstvem, jejich pochod nebyl nijak narušován. Před mostem byl však transport náhle obklopen množstvím lidu, kteří se ho pokusili zastavit za provolávání protimilitaristických a protistátních hesel.
Důstojníci vydali proto rozkaz, aby dvě přední čety postupovaly vpřed s puškami v rukou s nasazenými bodáky. Na toto opatření reagovalo dělnictvo útokem na důstojníky, kteří byli zasypání kamením. Dva důstojníci byli lehce zraněni. Velitel královéhradecké posádky, který se dostavil na místo zjistil, že se bez pomoci použití nejostřejších prostředků, se nepodaří dostat transport na nádraží. Proto vyhlásil v kasárnách poplach, z posádkového mužstva byly zformovány tři roty, které v plné zbroji spěchali na pomoc důstojníkům.
Mezitím se demonstrantům podařilo prorazit policejní kordon a vmísit se mezi vojáky, které přemlouvali, aby odmítli odjet do Hercegoviny. Když dorazila ozbrojená pohotovost, rozehnala protestující a obklopila celý transport, který dovedla na nádraží. Avšak teprve v půl jedné v noci dorazily na předem vyklizené nádraží, a tak mohl transport odjez z Hradce Králové teprve v jednu hodinu po půlnoci. Policie zatkla mnoho lidí, převážně dělníků. Již příští týden se v Hradci králové šířily protimilitaristické a protistátní letáky, některé vyzývaly pracující, aby se pracující ozbrojily a postavili se militarismu, buržoazii a státu se zbraní v ruce.
Mohutný odpor českého lidu proti válečným přípravám na sklonku roku 1912 dokázal, že lid byl opravdu odhodlán bojovat všemi prostředky proti válce, že sémě antimilitarismu zaseté radikální mládeží padlo na úrodnou půdu. Odpor lidu proti válce probíhal živelně. Sociální demokracie, která se jediná v té době mohla a měla postavit do čela tohoto masového odporu proti militarismu na místo toho jen ústy svých předáků lid „uklidňovala“, oplývala sice stále revolučními frázemi, její praxe však byla vyloženě reformistická.