Nejstarší má vzpomínka na starého Holuba sahá hodně daleko. Bylo to, myslím, v roce 1895, když jsem se ještě s dvěma soudruhy vydal na pěší cestu za chlebem po Čechách a bude-li nutno i do ciziny. Cesta nás vedla přes Most. Nechtěli jsme toto město minouti, aniž bychom nenavštívili redakci „Omladiny“, kterou tehdy Holub redigoval. Redakce ovšem sloužila rodině Holubově za obytnou místnost. Nejen že si anarchistický a věčně bouřící list nemohl dopřáti luxu vlastních redakčních místností, tak jako jich měly strany sociálně demokratická a později národně sociální, na to byl list příliš chudičký, zpravidla musil být z tiskárny ukraden a obětavými kamarády po severu roznášen, nesměje pošty používati, ale bylo velmi nesnadno nalézti bytu i člověku, jenž list takový vydával. Proto byly všecky redakce našich listů tehdy v nejzastrčenějších koutcích města, a to ještě musil být majitel domu buď přímo stoupencem anebo aspoň našim myšlenkovým proudům nakloněn. Četnictvu, policii a sluhům politických úřadů, přinášejícím konfiskační nálezy, byly arci redakce dobře známy.
Právě tehdy jsme zastihli Holuba, píšícího článek do listu na stole pokrytém oděvními látkami a odstřižky. Číslo musilo být hotovo a zákazníci musili na své oděvy počkat. A věru, jen v takovémto prostředí mohly vznikat pobuřující články „Omladiny“. Její obsah byl takto skutečnější, pravdivější, vznikaje v ovzduší bídy a nedostatku, neboť mzda redaktorů našich listů byla tehdy věcí hodně neurčitou vidinou, která nejčastěji se rozplývala vniveč.
Zákaznictvo Holubovo tvořilo z největší části hornictvo a objednávalo si obyčejně na dluh. Nešlo to jinak. Tak začasté musilo být několika zlatých, přinesených soudruhy co splátka na oděv, užito na zaplacení v tiskárně nebo na expedování čísla – nebylo-li náhodou zabaveno. – Proto se neděle v rodině Holubově nelišily od dnů všedních. Byla nouze vždycky a často ani nebylo co jíst.
Na mladé hnutí se tehdy sypaly rány se všech stran. Co nestačily úřady, četnictvo, policie, persekuce stoupenců hnutí na dolech, to pomáhaly svorně dotloukat jiné strany, z nichž hlavně sociálně demokratická. „A neubijí nás!“ volal tehdy Holub. „Nechť se bijeme na všecky fronty, nechť potlačují náš hlas na veřejných projevech i v tisku, neustaneme bíti do základů celé té nemravné společnosti, až i ve zpuchřelém a zpátečnickém Rakousku zavane zdravější vzduch! Je to naše právo a dobudeme si ho. Jděte, hoši, kamkoliv a všude rozsévejte sémě bouře a revoluce, všude po Čechách i v cizině naleznete půdu, vhodnou je přijmouti.“
Druhou vzpomínku na Holuba jsem si uchoval z roku 1909. Byla svolána jedné neděle konference důvěrníků v Duchcově do Českého domu. Byl tu i nezbytný Holub. Z celého severu se sešli důvěrníci, aby tu porokovali mezi jiným o otázce tisku, ale konference byla snad sotva čtvrt hodiny zahájena, když se náhle rozletěly dveře a do místnosti vrazil v čele tlupy četníků známý a pověstný strážmistr Lorenc. „Důvěrná schůze, lístky všecky v pořádku, svolavatelům jména účastníků schůze známa!“ Starý Holub měl tentokráte za to, že i tomuto žroutovi socialistů s těmito argumenty vytře zrak a musí odtáhnout s nepořízenou. Ale kdež se rakouští biřicové zastavili před takovou lapálií, jako byla všecka zákonu vyhovující opatření svolavatelů! „Jménem zákona vás všecky zatýkám!“
Kouzelná tato formulka přibila přítomné vězně k židlím a město Duchcov mělo podívanou. Vždy po třech byli účastníci konference voděni četníky na okresní hejtmanství, mezitím co zbylí zůstali v místnosti pod dozorem strážmistra a několika četníků. Marně protestoval Holub, marně i všichni ostatní. Patrně některý špicl podal o schůzi zprávu, poněvadž se i na hejtmanství vzhledem k dobrému „lovu“ úřadovalo. Po zjištění jmen a bydliště zatčených byli opět všichni propuštěni na svobodu, ale „maličký“, jak byl Lorenc všeobecně nazýván, svého účelu dosáhl. Konferenci zmařil.
Šílený strach o blaho Rakouska připravil tomuto člověku konec ostatně velmi žalostný. Nemoha všude vzrůstající hnutí zmoci, všecky tajné schůzky zmařiti, všecky čelnější pracovníky ve hnutí anarchistickém „usaditi“, domníval se snad, že jí svůj chléb zadarmo a zastřelil se. Oddechli si nejen všichni stoupenci hnutí, kteří s ním měli co činit, ale i jemu podřízení četníci. Sami nám to později řekli.
Aby se však mohl starý Holub uplatnit ve všech směrech, k tomu musil přijít převrat roku 1918. Chuďas starý, jako snad všichni bez rozdílu, věřil, že stojí na prahu nové, svobodné společnosti ve státě nově utvořeném. Slova „Československá republika“ působila i na něho oním nevysvětlitelně kouzelným vlivem, takže i jeho starý, revolucionářský a věčně nepokojný duch byl zpit ohromností dějinného okamžiku a činnost jeho v těchto pohnutých dobách směrovala zúplna ve prospěch oné útlé, republikánské květinky, zrozené na rozvalinách staré a nenáviděné monarchie.
Byl zvolen jednomyslně předsedou Národního i Menšinového výboru okresního, stal se starý Holub osou hospodářského i politického života ve městě a v okresu. Byl to prostě takový revoluční kvas, jehož se národové dožívají jednou za staletí, kdy se vše převrací vzhůru nohama. Tak i v tomto dějinném okamžiku bořitelé reakce octli se nahoře a sloupové Rakouska dole.
A jak se v takových pohnutých chvílích poznávají charaktery! Jaký ironický pošklebek hrál tváří starého buřiče Holuba, když jeden po druhém z místních veličin se mu přišel do místnosti Národního výboru představiti a ujišťovati ho loyálností k jeho osobě i nově utvořeným poměrům! Jak by ne! Včera ještě buď na břiše před nedotknutelností habsburské monarchie anebo plni nedůvěry a odporu k chystajícím se změnám a dnes, vidouce dvouhlavého orla malomocně tlouci rozbitými křídly do země a ustupovati lvu nové republiky, přicházejí všichni bez rozdílu blahopřáti novému státu a novým řádům v osobě starého proskribovaného anarchisty a vyžadují si cti, zapsati se do pamětní knihy na důkaz oddanosti k novému státu. Šli se pokloniti jemu, jenž všem politickým správám a všem četnickým stanicím na severu až dosud byl nebezpečným buřičem a jejž ubytovati na státní útraty na delší dobu bylo všem sloupům staré říše záslužným činem!
„Cože, řezníci požadují lichvářské ceny za maso? Pojďme do výboru!“ A starý Holub běží na politickou správu a žádá, aby zamezili řádění lichvářů, jinak si pomůže lid sám. Ceny masa se snižují. Pořádání schůzí prochází v prvé řadě rukama Holuba, v druhé řadě teprve u úřadů. Byl-li lapen jeden nebo dvacet keťasů denně, na všech musil spočívat přísný zrak starého Holuba, povýšeného na hodnost lidového sudího. Keťasům bylo nezdravo. Starý věděl, co je bída, věděl, co je povinnost vůdce lidu. Nezapomněl na svojí bídu, protože nemohl. Všecko zboží z řetězového obchodu zabavoval ve prospěch obce.
Starý Holub byl jistě v oné době znám po celé republice, neboť tzv. potravní lístky, vojenské průkazenky, lístky opravňující k bezplatnému použití železnice, to vše bylo opatřeno podpisem Holubovým. Dělal spolu i nový pořádek v městské správní komisi a měl to vzácné zadostiučinění vidět staré sloupy němectví zvykat ustrašeně novým řádům.
Jeho, odedávna známého bezvěrce, strhl dokonce ve svou náruč kterýsi místní kněz, jenž snad takto strojenou radostí dal najevo své city k mladé republice. Nebo to bylo – což je pravděpodobnější – ze strachu. Vždyť visela tehdy v republikánských oblacích velmi hrozivá mračna pro budoucnost příživníků tohoto druhu.
Objevil-li se kde nedostatek mouky, bramborů, obdržel dojista tehdejší ministr zásobování dr. Vrbenský vzápětí návštěvu starého Holuba anebo telefonickou zprávu, že nemají horníci co jísti. Vyskytl-li se ve městě spor rázu policejního, nepodléhal rovněž v prvé řadě černožlutým bývalým sloupcům bezpečnosti a pořádku; nově ustanovení orgánové přišli prostě před tribunál starého Holuba – činili tak i dřívější členové sv. Hermandady – a mnoho sporů bylo takto bez znalostí §§ a policejních řádů rozluštěno.
Krátce starý Holub byl tehdy všude. Činil to rád, v klamné domněnce, že pomáhá stavět nový, zdravý a světlý dům, v němž se bude všem a hlavně dělnictvu zdravěji bydlit a žít a často si gratuloval, že mu bylo dopřáno takového převratu se dožít.
Ej, starý Holube! Dočkal ses jiných věcí ještě! Horečka převratová přešla, poblouzněné hlavy vystřízlivěly a znenáhla jsi seznával, že se na starém rakouském rumišti zdvíhá jiná sice státní forma, ale s týmiž společenskými, kapitalistickými řády, třídními rozpory a boji jako tomu bylo v zemi ohraničené černožlutými sloupy. Užilo se jen jiného nátěru, jiných barev. Řekli jsme si tak mnohdykráte nedlouho po tom, kdy národní výbory byly zrušeny. Nu, což. Byla to tedy jen episoda. Chodí bouřit dělníky jako za Rakouska; osoby na úřadech a jiných státních institucích v jeho okolí se vyměnily a dávno již ovšem nemají k němu toho respektu jako po převratu. Snadno tomu přivykl. Neměl vlastně ani času odvyknouti.
Ještě jednu charakteristickou známku. Starý Holub má sice velmi rád soudružku Štychovou, ale jejímu evangeliu o naprosté abstinenci na chuť přijít nemůže. Je přesvědčen, že k zachování svěžesti a sil až do vysokého věku není naprosto nutno varovati se po celý život požitku alkoholu jako indického moru. Vypije si rád dvě, tři sklenice pěnivého moku, má-li naň, vypije snad i někdy něco ostřejšího a má stále všech pět dobře pohromadě. Dle jeho názoru je tudíž sám živým důkazem – ve věku 70 let – že soudr. Štychová nemá pravdu. Aby ale ani prestiži soudr. Štychové nebylo příliš ublíženo, pokud se týče jejích důkazů o zhoubném účinku požívání alkoholu, prozradím jen, že se starý Holub při třetí čárce na tácku přece ocitá v jakési neznámé dimensi, v důsledcích kteréž velmi rád popovídá ve společnosti o svých zkušenostech, nejraději o Mladé Boleslavi a o Brasilii. Dojista mu tento nevinný hříšek nebude překážet, aby neposkytl svým kamarádům příležitosti vzpomenout za dalších deset let jeho osmdesáté narozeniny.