Odpor mezi prostým lidem proti armádě, násilným odvodům do vojska lze vystopovat do počátků rozdělení společnosti na bohaté a chudé, na vládnoucí a ovládané, přičemž to byli právě chudí a ovládaní, kteří byli násilím odvlékáni do armád vládnoucích, aby cedili krev při jejich dobyvačných nebo momentálně obranných ozbrojených konfliktech. Zatímco pro chudé tyto boje mezi vládnoucími znamenaly jen zvětšení jejich strádání a další hlad, vraždění a drancování jejich domovů a jich samotných, tak také počítání padlých synů a otců násilím odvedených.

Tento postoj patřičně vystihuje staré lidové přísloví: „Ve válce dává stát děla, bohatí voly a chudí syny. Když válka skončí, stát bere děla, bohatí své voly a chudí počítají hroby.“

Nebylo tomu jinak ani v Čechách. A tak i zde při hloupějším bádání, které ovšem není nyní předmětem této knihy, lze objevit lidový odpor proti armádám a válce, od nechuti k odvodům do armády a dezerci, až po sedlácké vzpoury.
Již během památných událostí roku 1848, kdy Evropu zachvátila revoluční vlna, i v Praze se stavěly barikády, tou dobou zde pobýval i slavný Michail Bakunin (v té době ještě nezastával anarchistické postoje), došlo mezi vojáky k prvním náznakům antimilitaristických názorů, když vyslovili odpor k tomu, aby nasazovali bodáky a mířili zbraněmi na revoltující studenty v pražských ulicích.
Přestože toto i další činy ještě nelze zařadit k antimilitarismu z jeho třídního základu, ze kterého vychází, ukazuje to, že i český antimilitarismus měl svoje předchůdce, kteří se postavili militarismu a válkám jako takovým a uvedeme si alespoň některé z nich.
Už v roce 1849 zjistily politické úřady první dva případy protimilitaristické propagandy. Antonín Lacina, pražský měšťan a loutnař, sváděl vojíny uherského pluku Gustava Vasy k porušení služební věrnosti v nějaké hospodě. Vojenský soud rozsudkem z 15. září 1851 ho odsoudil pro zločin pokusu svádění vojínů k porušení přísahy na 4 roky práce v železech na šancích a náhradě 200 zlatých.

Dalšího protimilitaristického propagátora povstání v řadách vojska, kotlářského dělníka, Josefa Ludvíka, odsoudil vojenský soud 20. února 1852 k patnáctileté práci v železech na šancích terezínských.

V popředí protivojenské propagandy v roce 1849 stál vydavatel a redaktor „Občanských novin“ Emanuela Arnold, narozený roku 1800 v Mnichově Hradišti. Také on byl zatčen a odsouzen 15. března 1854 pro velezradu k smrti provazem, z milosti mu trest byl změněn na 12 let žaláře. V roce 1857 byl amnestován, ale zanedlouho internován v Celovci. Na sklonku svého života byl propuštěn do Prahy, kde v roce 1869 zemřel. Jeho vlivem se protivojenská agitace rozšířila po českém venkově. Lid vybízen byl k odporu proti oktrojované ústavě, odepírání daní a odvodům do armády.
Pro tuto agitaci byl odsouzen vojenským soudem také kaplan Antonín Husák ze Slaného 12. srpna 1851 k 15letému vězení na Kufsteine, kaplan Ondřej Krásný z Kostelce nad Labem na 12 let, statkář Josef Brejcha z Knovíze na deset let.

Pro schůzi Hospodářské jednoty v Ledči, ve které bylo mluveno proti daním, rekrutům do armády a násilné ústavě, byli odsouzeni statkář František Důras na 12 let a mlynář Václav Neuman z Třebechovic na 5 let.

V důvěrné poradě ve mlýně Josefa Beránka v Řísutech, bylo jednáno o praktickém odporu proti odvodům do armády. Za to byli odsouzeni: technik František Vochoč k žaláři na 16 let, technik Josef Kalous k smrti provazem, co nakonec bylo změněno na 16 let žaláře. Josef Kalous však v roce 1854 zemřel ve vězení v Olomouci. Dále byl odsouzen jeho jmenovec rolník Josef Kalous na 5 let, František Kalous k smrti provazem, trest změněn na 15 let žaláře. Mlynář Josef Beránek na 15 let žaláře a mlynář Mužík ze Smečna k 10 letům žaláře.

Slavnost Pařížské komuny v New Yorku. S nadšením chápu se pera, bych alespoň částečně popsal oslavu slavnosti „Pařížské komuny”, pořádanou dělnickými skupinami New Yorskými v sobotu v místnosti nové Sokolovny. Již tato rozsáhlá místnost mne překvapila svou vhodnou úpravou. Později, když návštěvníci počali se dostavovati, na jichž obličejích možno čísti zápal a nadšení pro otázku dělnickou, když počet jich skorém ku třem stům dostoupil a otevření programu hudebním sborem Lyry započalo, ujištěn byl jsem o zdaru slavnosti této. Soudruh Nekvasil přednesl českou slavnostní řeč, líče poměry pařížského proletáře před početím komuny, jednání buržoáků francouzských před a po komuně vůči straně dělnické, jednání ředitelů komunistů a brutální vraždění mužů, žen a dětí po pádu komuny. Řeč tato přednesena úchvatně, s nadšením přijata byla shromážděným občanstvem, jež souhlas a spokojenost hlasitě projevovalo. Soudruh Smidt v řeči německé kritisuje dřívější poměry, líčí korupci a tyranií stávajících poměrů — vyzývaje dělnictvo, by vzalo sobě příklad z komuny pařížské, poukazoval na chyby v době uplynulé a nabádá dělnictvo, by z nabytých zkušeností vzalo sobě příklad pro časy a činy příští, by studováním otázky dělnické připravovalo se na čas činu — příští svržení jha otrockého se své šíje, by se stalo schopným vychovati příští pokolení synů a dcer osvobozeného proletáře. Občanka Emma Goldmanová v řeči anglické taktéž dotkla se poměrů pařížských líčíc bídu a utrpení proletariátu francouzského, zvrhlost a korupci aristokracie a vlády francouzské, a neschopných ředitelů krátko trvající vlády komunardů. Obrátíc se k stávajícím poměrům ve Spojených Státech, poukazuje na shnilou a bestiální zotročilost stávajícího systému politického, počnouc od nejnižšího policejního špicla, až ku presidentovi, poukazujíc, že úplatek, politický vliv a coorporační systém řídí sta tisíců bez práce a přístřeší, pokrmu a oděvu po ulicích bloudícího proletariátu, z jehož mozolů stavěny jsou chrámy a věznice — první ku zblbění našich matek, manželek, dcer a dítek pokryteckými syny černého Říma a druhé ku utisknutí a umlknutí úst ozývajících se o právo živobytí, o rovnost, volnost a svobodu, o částečnou náhradu za naší práci. Poukazuje na klacek podplaceného, kapitálem zakoupeného policejního systému, jenž ač měl by býti ochráncem práv občanských, jest patolízalem a otrokářským strážcem peněžních cooperací a trustů. President teto svobodné republiky, jenž bdíti má nad vykonáváním rovnoprávné spravedlnosti všem, jest členem, ano strůjcem organisované strany kapitálu vůči dělnictvu — naši státní zástupci od prvního do posledního jsou zaprodaní — dollar jest jim bohem jemuž se klaní a dělník, občan této svobodné (?) republiky, jenž ve svém prohlášení nese slova „volnost, rovnost a bratrství všem” jest pouze strojem, jehož síla tak dlouho jest čerpána, až se kolečka ochodí, jenž nechá se vpravit v rozličné útvary, jakých choutky panujícího kapitálu žádají. Pakliže onen utisknutý bídou a hladem zmořený dělník, jehož dítky doma pláčí o chléb, jehož manželka zvolna zmírá trávíc život svůj při těžké práci v otráveném vzduchu továren a tenementních brlohů — ozve se o právo a spravedlnost, čeho se mu dostane? Vězení, trestnice, žaláře! A kdo jest vinen, že podobné bídné poměry stávají? Kdo dobrovolně nese to jho otrocké v zemi, která se vychloubá, že zrušila otroctví ve státech amerických, jež však zamlčuje, že zavedla a podporuje jho otroctví bílého? Nikdo jiný než ty proletáři! Nemyslíš, že jest na čase, by červený prapor revoluce na barikádách bojů pouličních, bojů za stejné právo, volnost a svobodu zavlál? By zničil onu zmiji kapitálu a jeho pacholků — podplacených úředníků a jich pochopů! Nuže přemýšlej! Nemyslíš, že jest na čase, by jsi věnoval veškerou svoji pozornost studování otázky dělnické, by byl jsi hotov až zavzní zvučný hlas rohů svolávajících v řady pod prapor červený. Občanka Volfová přednesla vhodnou báseň, svolávající lid ku ochraně práv dělnictva. Zvláštního povšimnutí zasluhuje občan Hlaváček mladší, jenž ač dosud nepřekročil 17 jar, ukázal v přednesu jedné z básní Svatopluka Čecha, že myšlénka hnutí dělnického nalezla dobrou půdu, a pakliže omladina naše bude v příkladu jeho pokračovat, vbrzku dočkáme se vzrůstu řad nových bojovníků. Druhou báseň z písní otroka přednesl občan Sedlecký. Jest mi ještě podotknouti, že skutečně jsem byl překvapen tím, že pouze jediný spolek s praporem zúčastnil se této veledůležité slavnosti, ač tak velké množství tak zvaných svobodomyslných spolků v městě New-Yorku stává. Myslím že není z místa upozorniti dělnictvo New-Yorské, by na příště zúčastnilo se zábav podobných v počtu mnohem větším, by mohlo slyšet, uvažovat, soudit a samo se přesvědčit, že stávající poměry jinak změniti nelze než rozhodným a rázným zakročením se strany dělnické a že súčastněním se v hnutí dělnickém pracuje nejen ku prospěchu svému ale i synů a dcer svých. Co pokrytečtí a chlebíčkářští demagogové za prodajných a za dělnické se prohlašujících časopisů hlásají o této svaté zásadě, jest právě tolik, jako tvůj zástupce ve Washingtonu hlásá o volnosti, rovnoprávnosti a svobodě americké, zatemňování lidu – lež a patolízalství . . . Doslovné řečí při slavnosti mluvících řečníků uveřejníme v některém z čísel příštích. Karabáč.

Byv vyzván Česko dělnickým vzdělávacím spolkem K. H. Borovským v Clevelandu, bych přijal na sebe úlohu slavnostního řečníka, ku dni 21. března 1897, na památný den ,,Pařížské komuny” s tím podotknutím, že žádost jejich neodepřu, vyhověl jsem. Překvapilo mně, že mám do města, jež obývá na 30 tisíc Čechů a co utýraný horník (uhlokop) na těle i na duchu, se mám postavit co slavnostní řečník; jest to podivuhodné, ale nepamatují se, že by bylo přešlo přes mé rty slovo ne, kdy bylo potřeby přispět pro dobro všech a také tentokráte se to nestalo — vždyť to není možné. Sebrav své slabé sily, vydal jsem se na cestu a šťastně jsem se dostal na místo — a hle, zde se objevila Paříž přede mnou; z jedné strany hluboké doliny někdy vodou způsobené a na straně druhé voda, což mne připomínalo hradby i Sekvanu a když jsem se dostal dovnitř, spatřil jsem ty nesčetné davy lidu, hemžící se na všech stranách; jen jedno scházelo: německá armáda se položit kolem a obraz byl by úplný. Jsa provázen dvěma soudruhy a manželkou soudruha Krchova, dostal jsem se až k soudruhu Fryhaufovi, kdež večer vícero soudruhů se sešlo, tak že rozhovor potrval až přes půlnoc. Vzdor tomu jsme časně vstali a nastoupili cestu k soudruhu Koníčkovi. Po obědě kráčel jsem po Clevelandě v průvodu soudruhem Koníčkem, až jsme přišli do místnosti p. Trojana; zde jsme se zúčastnili schůze vzdělávacího spolku Jan Žižka. Po schůzi jsme zašli k soud. Krchovovi a odtud kvapem na zpáteční cestu, jelikož čas značně pokročil. Dostihnuvše obydlí soudruha Koníčka, viděli jsme, že je čas nastoupit cestu do místnosti, kde se slavnost odbývala, kam jsme přibyli právě včas. Obecenstva četně přibývalo, tak že o hodině osmé byla místnost naplněna; zde mě bylo ještě mnohému harcovníku svobody stisknout ruku, tak že jsem viděl, že se nacházím v kruhu upřímných přátel a to mne posilnilo. Po delším čekání se strany německých soudruhů, bylo přikročeno k činnosti. Soudruh Zaithaml zahájil slavnost a představil mne co slavnostního řečníka. Drazí přátelé! Doufám, že jsem Vám sdělil ve své výpovědi, jak velký učenec jsem, jaké mé školy byly; jen samé utrpení. Ona slova, jež jsem k Vám pronesl, plynula ze srdce upřimného, po svobodě toužícího, a to též doufám, že nalezl jsem u Vás. Nezbývá mne, než li Vám vysloviti srdečný dík jménem spolku K. H. Borovský za hojné účastenství. Zde jest mi ještě podotknouti, že mne bylo spatřit dílo učence p. V. Machana, jenž přispěl k provedení výstupu „Smrt za svobodu.” Při pohledu na tento děj se mě zmocnil zvláštní pocit, tak že zvlhnul můj zrak a tanulo mě na mysli: O kéž by vás bylo více, jimž bylo popřeno nahlédnout hloub do knihy přírody; tam přijdete na stránku, kde volnost a bratrství naznačeno jest. Otevřete srdce své a naplňte je oním neocenitelným nápojem a pak vás žádná moc neodvrátí, by sto tyto drahocenné poklady lidské důstojnosti nešířili. Vše se odbylo v slavnostní náladě, až do hodiny třetí; pak započaly přípravy k domovu, tak že o čtvrté hodině jsme vyšli z místnosti ve vší spokojeností. Zde nastalo poznovu podávání rukou, možná že navždy, ale doufám, že zůstanem si nezapomonutelnými. Zde jest mi vyslovit srdečné díky oněm manželkám, u nichž jsem byl ubytován; poznal jsem ve Vás, že jste hodny státi po boku mužů, toužících po svobodě, poznal jsem ve vzorné matky a protož k Vám volám: „Vychovejte syny a dcery své bez úhonně, tak až jedenkráte vstoupí v řady naše, aby se stali užitečnými. Volám příští revoluci z hloubi srdce: Na zdar! V. Beránek. Drill, 26.března 1897

Slavnost Pařížské komuny, kterou spolek náš „Arbeiterbund“ dne 17. března 1894 v České síni odbýval, byla zajisté jednou z nejdůstojnějšich manifestací zdejšího pokročilého dělnictva, jaká byla kdy v tomto městě odbývaná.

Vzdor různé protiagitaci a vzdor tomu, že ten samý večer sociální demokraté ostouzeli komunu v německé síni, byla česká místnost našimi přáteli přeplněna — důkaz to zajisté velmi potěšitelný, že spolek náš těší se u obecenstva velké oblibě a jeho idea nalézá hojně přívrženců.

O půl osmé hodiny zahájil soudruh Jan Kopecký co předseda slavnost načež naši spolkoví hudebnici soudruzi Alois Jäger a W. Doležálek zahráli vznešenou marseillaisu proletáře, která byla od obecenstva s nadšením přijata. Slavnostní řeč německou přednesl soudruh St. Kapler a českou soudruh Jan Kuthan, oba dva řečníci byli za své nadšené řeči odměněni bouří potlesku. Zpěvácký a deklamatorní sbor našeho spolku, předstoupil ponejprv před obecenstvo a zapěl píseň práce, tak že každý z přítomných, šlechetnou snahu onoho sboru schvaloval, že pěstuje zpěv mezi pracujícím lidem. Básně a deklamace, které přednesli soudruzi Jan Kuthan, Laurman, soudružky Kopecká, Agnes Měšťanová a Kaplerová byly vesměs velmi zdařilé a odměněny hlučnou pochvalou obecenstva.

Nejdůstojnější příspěvek ku zdaru slavnosti přinesl bez odporu soudruh Alois Jäger se svou rodinou. Soudruh Jäger pěstuje ve své domácnosti s příkladnou pílí dělnický zpěv a vypěstoval velmi znamenitý zpěvácký sbor. Sotva že zavzněl s podium jasný hlas jeho 12leté dcerušky, kterou otec a matka znamenitě doprovázeli, tu jako kouzelným proutkem dotknut, zůstal každý stát a s rozechvěním naslouchal krásnému zpěvu. Děvče stálo mezi rodiči odhodlaně jako voják, což každého příjemně dojímalo. Bouře potlesku nechtěla bráti ani konce a každý se jen neustále ptal, kdy zase budou zpívat. Celkem přednesl onen znamenitý rodinný sbor tři písně, které naši slavnost důstojně okrášlily.

Po vyčerpáni bohatého programu rozproudila se taneční zábava a přátelská nálada a solidarita ovládala všechny přítomné tou měrou, že se žádnému domu ani nechtělo.

Z čistého výtěžku věnováno „Dělnickým Listům“ $5 00, na stávkující uhlokopy $5.00 a ostatní ponecháno pro agitaci, což zajisté každého, který slavnosti naši přítomen byl, úplně uspokojí.

Příjmi tudíž každý, kdos jakýmkoli způsobem ku zdaru tak důstojné dělnické slavnosti přispěl, ten nejupřímnější dík jménem celého hnutí dělnického a kráčejme jen vytrvale ruka v ruce proti našemu společnému nepříteli. Nazdar!

Jak se dovídáme, vyrukovali sociální demokraté při své slavnosti přestrojeni jako vojáci s puškami na ramenou. Prožluklí tatrmani! Proč si tímto způsobem z obecenstva tropíte šašky ? Proč si nepřilepíte na ramena místo pušky volební lístek, když o revolučním hnutí nic slyšet nechcete? Doufáme však, že se obecenstvo zdejší od vás na příště za blázna držet nedá a obrátí se k vám zády!

Pilník.

New Bedford, Mass. 25. března 1894.