Odpor mezi prostým lidem proti armádě, násilným odvodům do vojska lze vystopovat do počátků rozdělení společnosti na bohaté a chudé, na vládnoucí a ovládané, přičemž to byli právě chudí a ovládaní, kteří byli násilím odvlékáni do armád vládnoucích, aby cedili krev při jejich dobyvačných nebo momentálně obranných ozbrojených konfliktech. Zatímco pro chudé tyto boje mezi vládnoucími znamenaly jen zvětšení jejich strádání a další hlad, vraždění a drancování jejich domovů a jich samotných, tak také počítání padlých synů a otců násilím odvedených.
Tento postoj patřičně vystihuje staré lidové přísloví: „Ve válce dává stát děla, bohatí voly a chudí syny. Když válka skončí, stát bere děla, bohatí své voly a chudí počítají hroby.“
Nebylo tomu jinak ani v Čechách. A tak i zde při hloupějším bádání, které ovšem není nyní předmětem této knihy, lze objevit lidový odpor proti armádám a válce, od nechuti k odvodům do armády a dezerci, až po sedlácké vzpoury.
Již během památných událostí roku 1848, kdy Evropu zachvátila revoluční vlna, i v Praze se stavěly barikády, tou dobou zde pobýval i slavný Michail Bakunin (v té době ještě nezastával anarchistické postoje), došlo mezi vojáky k prvním náznakům antimilitaristických názorů, když vyslovili odpor k tomu, aby nasazovali bodáky a mířili zbraněmi na revoltující studenty v pražských ulicích.
Přestože toto i další činy ještě nelze zařadit k antimilitarismu z jeho třídního základu, ze kterého vychází, ukazuje to, že i český antimilitarismus měl svoje předchůdce, kteří se postavili militarismu a válkám jako takovým a uvedeme si alespoň některé z nich.
Už v roce 1849 zjistily politické úřady první dva případy protimilitaristické propagandy. Antonín Lacina, pražský měšťan a loutnař, sváděl vojíny uherského pluku Gustava Vasy k porušení služební věrnosti v nějaké hospodě. Vojenský soud rozsudkem z 15. září 1851 ho odsoudil pro zločin pokusu svádění vojínů k porušení přísahy na 4 roky práce v železech na šancích a náhradě 200 zlatých.
Dalšího protimilitaristického propagátora povstání v řadách vojska, kotlářského dělníka, Josefa Ludvíka, odsoudil vojenský soud 20. února 1852 k patnáctileté práci v železech na šancích terezínských.
V popředí protivojenské propagandy v roce 1849 stál vydavatel a redaktor „Občanských novin“ Emanuela Arnold, narozený roku 1800 v Mnichově Hradišti. Také on byl zatčen a odsouzen 15. března 1854 pro velezradu k smrti provazem, z milosti mu trest byl změněn na 12 let žaláře. V roce 1857 byl amnestován, ale zanedlouho internován v Celovci. Na sklonku svého života byl propuštěn do Prahy, kde v roce 1869 zemřel. Jeho vlivem se protivojenská agitace rozšířila po českém venkově. Lid vybízen byl k odporu proti oktrojované ústavě, odepírání daní a odvodům do armády.
Pro tuto agitaci byl odsouzen vojenským soudem také kaplan Antonín Husák ze Slaného 12. srpna 1851 k 15letému vězení na Kufsteine, kaplan Ondřej Krásný z Kostelce nad Labem na 12 let, statkář Josef Brejcha z Knovíze na deset let.
Pro schůzi Hospodářské jednoty v Ledči, ve které bylo mluveno proti daním, rekrutům do armády a násilné ústavě, byli odsouzeni statkář František Důras na 12 let a mlynář Václav Neuman z Třebechovic na 5 let.
V důvěrné poradě ve mlýně Josefa Beránka v Řísutech, bylo jednáno o praktickém odporu proti odvodům do armády. Za to byli odsouzeni: technik František Vochoč k žaláři na 16 let, technik Josef Kalous k smrti provazem, co nakonec bylo změněno na 16 let žaláře. Josef Kalous však v roce 1854 zemřel ve vězení v Olomouci. Dále byl odsouzen jeho jmenovec rolník Josef Kalous na 5 let, František Kalous k smrti provazem, trest změněn na 15 let žaláře. Mlynář Josef Beránek na 15 let žaláře a mlynář Mužík ze Smečna k 10 letům žaláře.