VZPOMÍNKY VÁCLAVA BERÁNKA NA SLAVNOST PAŘÍŽSKÉ KOMUNY V CLEVELANDU (1897)

Byv vyzván Česko dělnickým vzdělávacím spolkem K. H. Borovským v Clevelandu, bych přijal na sebe úlohu slavnostního řečníka, ku dni 21. března 1897, na památný den ,,Pařížské komuny” s tím podotknutím, že žádost jejich neodepřu, vyhověl jsem. Překvapilo mně, že mám do města, jež obývá na 30 tisíc Čechů a co utýraný horník (uhlokop) na těle i na duchu, se mám postavit co slavnostní řečník; jest to podivuhodné, ale nepamatují se, že by bylo přešlo přes mé rty slovo ne, kdy bylo potřeby přispět pro dobro všech a také tentokráte se to nestalo — vždyť to není možné. Sebrav své slabé sily, vydal jsem se na cestu a šťastně jsem se dostal na místo — a hle, zde se objevila Paříž přede mnou; z jedné strany hluboké doliny někdy vodou způsobené a na straně druhé voda, což mne připomínalo hradby i Sekvanu a když jsem se dostal dovnitř, spatřil jsem ty nesčetné davy lidu, hemžící se na všech stranách; jen jedno scházelo: německá armáda se položit kolem a obraz byl by úplný. Jsa provázen dvěma soudruhy a manželkou soudruha Krchova, dostal jsem se až k soudruhu Fryhaufovi, kdež večer vícero soudruhů se sešlo, tak že rozhovor potrval až přes půlnoc. Vzdor tomu jsme časně vstali a nastoupili cestu k soudruhu Koníčkovi. Po obědě kráčel jsem po Clevelandě v průvodu soudruhem Koníčkem, až jsme přišli do místnosti p. Trojana; zde jsme se zúčastnili schůze vzdělávacího spolku Jan Žižka. Po schůzi jsme zašli k soud. Krchovovi a odtud kvapem na zpáteční cestu, jelikož čas značně pokročil. Dostihnuvše obydlí soudruha Koníčka, viděli jsme, že je čas nastoupit cestu do místnosti, kde se slavnost odbývala, kam jsme přibyli právě včas. Obecenstva četně přibývalo, tak že o hodině osmé byla místnost naplněna; zde mě bylo ještě mnohému harcovníku svobody stisknout ruku, tak že jsem viděl, že se nacházím v kruhu upřímných přátel a to mne posilnilo. Po delším čekání se strany německých soudruhů, bylo přikročeno k činnosti. Soudruh Zaithaml zahájil slavnost a představil mne co slavnostního řečníka. Drazí přátelé! Doufám, že jsem Vám sdělil ve své výpovědi, jak velký učenec jsem, jaké mé školy byly; jen samé utrpení. Ona slova, jež jsem k Vám pronesl, plynula ze srdce upřimného, po svobodě toužícího, a to též doufám, že nalezl jsem u Vás. Nezbývá mne, než li Vám vysloviti srdečný dík jménem spolku K. H. Borovský za hojné účastenství. Zde jest mi ještě podotknouti, že mne bylo spatřit dílo učence p. V. Machana, jenž přispěl k provedení výstupu „Smrt za svobodu.” Při pohledu na tento děj se mě zmocnil zvláštní pocit, tak že zvlhnul můj zrak a tanulo mě na mysli: O kéž by vás bylo více, jimž bylo popřeno nahlédnout hloub do knihy přírody; tam přijdete na stránku, kde volnost a bratrství naznačeno jest. Otevřete srdce své a naplňte je oním neocenitelným nápojem a pak vás žádná moc neodvrátí, by sto tyto drahocenné poklady lidské důstojnosti nešířili. Vše se odbylo v slavnostní náladě, až do hodiny třetí; pak započaly přípravy k domovu, tak že o čtvrté hodině jsme vyšli z místnosti ve vší spokojeností. Zde nastalo poznovu podávání rukou, možná že navždy, ale doufám, že zůstanem si nezapomonutelnými. Zde jest mi vyslovit srdečné díky oněm manželkám, u nichž jsem byl ubytován; poznal jsem ve Vás, že jste hodny státi po boku mužů, toužících po svobodě, poznal jsem ve vzorné matky a protož k Vám volám: „Vychovejte syny a dcery své bez úhonně, tak až jedenkráte vstoupí v řady naše, aby se stali užitečnými. Volám příští revoluci z hloubi srdce: Na zdar! V. Beránek. Drill, 26.března 1897