Carlo Cafiero (1. září 1846 – 17. července 1892) byl italský anarchista, zastánce Michaila Bakunina v druhé polovině 19. století a jeden z hlavních zastánců anarchokomunismu a povstaleckého anarchismu během první Internacionály.
Rané roky
Carlo Cafiero se narodil v Barlettě v regionu Apulie v jižní Itálii, tehdy součásti Království dvou Sicílií, do bohaté rodiny vlastnící půdu. Jeho otec byl členem Carboneria (Karbonářů) v roce 1821. Jeho bratr a švagr plnili roli určitých jeho ochránců, zatímco Carlo Cafiero byl vždy považován za „černou ovci“ rodiny.
V roce 1864 se přestěhoval do Neapole, kde získal titul v právnickém oboru. Poté odešel do Florencie, kde se vydal na diplomatickou dráhu. Zde se poprvé dostal do kontaktu s ateistickými myšlenkami prostřednictvím racionalistického hnutí. Na začátku roku 1870 byl v Paříži jako host malíře Giuseppe De Nittise, spoluobčana města, který ho popsal jako „krásného mladého muže, jímž byly fascinovány ženy“.
Poté odešel do Londýna, kde dozrál a vzdal se diplomatické kariéry, bohatství a rodiny, aby se připojil k socialismu a revoluci. Má se za to , že když Cafiero slyšel strhující svědectví ševce, uvědomil si žalostné podmínky dělnické třídy.
V Londýně Cafiero navázal kontakt s Karlem Marxem a Friedrichem Engelsem.
Cafiero vstoupil do Mezinárodní asociace pracujících a byl obviňován z toho, že v zemi, kde byli dělníci pod silným vlivem republikánství Giuseppe Mazziniho, nebo na některých místech ovlivněni anarchismem Michaila Bakunina, získal Itálii pro Marxovu ideologii. S pomocí mladého Errica Malatesty znovu založil starou pobočku Internacionály v Neapoli. Během shromáždění v Neapoli byl poprvé uvězněn. Navázal kontakt s Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem.
Přechod k anarchismu
Cafiero strávil více než rok v Itálii coby představitel ideologie Marxe a Engelse ve snaze bránit vlivu anarchismu. Nicméně díky kontaktu, který měl s Giuseppem Fanellim, se postavil na stranu Bakunina a jeho italských následovníků. Začátkem roku 1872 vyšlo první číslo novin La Campana, kdy Cafiero pro ně psal a podpořil jejich vydání.
V témže roce se setkal s Bakuninem v Locarnu, strávil s ním měsíc a probíral Bakuninovy myšlenky a námitky proti tomu, co Bakunin vnímal jako autoritářství Marxe a Engelse, čímž Cafiera nakonec získal na svoji stranu. V létě roku 1873 byl s pomocí Cafiera realizován starý projekt, a sice vytvoření mezinárodního centra revoluce v Itálii a ve světě. Cafiero prodal všechny své zděděné pozemky a koupil farmu ve Švýcarsku, kde by Bakunin mohl žít. Toto centrum se jmenovalo „La Baronata“ a bylo by také bezpečným úkrytem pro revolucionáře pronásledované jejich vládami. V roce 1875 Cafiero odjel do Milána a připojil se k redakci prvního socialistického deníku, nazvaného „La Plebe“ a editovaného Enricem Bignamim.
Na pohřbu Giuseppe Fanelliho v roce 1877 Cafiero prohlásil: „Přátelé, pospíchejme s revolucí, jak nejrychleji to půjde, protože jak vidíte, naši nepřátelé nás nechávají takhle umírat – ve vězení nebo v exilu, nebo poblázněni smutkem.“
Ve zprávě z roku 1880 určené Kongresu Jurské federace antiautoritářské internacionály, nazvané „Anarchismus a komunismus“, Cafiero tvrdil:
Společné bohatství, které je roztroušeno po celé planetě a přitom patří celému lidstvu, ti, kteří jsou shodou okolností na dosah tohoto bohatství a mají možnost ho využít, ho budou využívat společně. . . . Jako součást lidstva zde budou uplatňovat skutečná práva na část bohatství lidstva. Pokud by však obyvatel Pekingu tuto zemi navštívil, požíval by stejných práv jako ostatní, společně s ostatními, požíval by veškerého bohatství země, stejně jako by požíval v Pekingu.
V dubnu 1877 zahájili Cafiero, Errico Malatesta, Pietro Ceccarelli, Rus Sergej Stěpannyak-Kravčinskyt a dalších 30 kamarádů vzpouru v provincii Benevento. Bez boje obsadili vesnici Letino, kde je přivítali s velkým nadšením. Mezi lidi byly rozděleny zbraně a vyvlastněné zboží, vráceny peníze z daní a zničeny úřední doklady. Cafiero v dialektu vysvětloval myšlenky anarchismu, svobody, spravedlnosti a nové společnosti bez státu, pánů, sluhů, vojáků a vlastníků. Jeho proklamace dokonce přesvědčily faráře, který svým farníkům vysvětloval, že internacionalisté jsou „praví apoštolové seslaní Pánem“. Následujícího dne byla podobným způsobem dobyta vesnice Gallo.
Když však opouštěli Gallo, internacionalisté byli překvapeni a obklíčeni vládními jednotkami a všichni byli zatčeni. Ve vězení byli déle než rok, než byli předvedeni před soud; všichni obvinění byli nakonec v srpnu 1878 zproštěni obžaloby.
Během věznění jeho kontakty s Internacionálou nikdy neustaly a Cafiero napsal své nejznámější dílo nazvané „A Compendium of Das Kapital“ (Kompendium of Das Kapital) vydané v roce 1879 nakladatelstvím La Plebe v Miláně. Dílo ocenil a pochválil Karel Marx, autor původní knihy, který ho shledal nadřazeným jiným podobným dílům.
Kniha byla napsána s cílem přiblížit teorii Das Kapital studentům, vzdělaným dělníkům a drobným živnostníkům. V roce 1878 žil Cafiero, který se nemohl vrátit do Itálie kvůli pokusu o atentát spáchaným Giovannim Passannantem, jenž vyvolal silnou represi proti republikánům a internacionalistům, v Marseilles a pracoval jako kuchař a dokař.
V říjnu byl spolu s Malatestou zatčen, poté propuštěn a deportován z Francie. Odjel do Švýcarska, kde se setkal s Petrem Kropotkinem. Ve spolupráci s Élisée Reclusem propagoval vydání Bakuninovy eseje Bůh a stát. Andrea Costa, který anarchistický tábor opustil tím, že přešel k legalitárnímu parlamentnímu socialismu, zklamal Cafiera, který ho označil za „odpadlíka, odpadlíka revoluční víry a lidu“.
Poté, co byl v roce 1881 zatčen a brzy propuštěn, odešel Cafiero do Londýna, kde zůstal dlouhou dobu. Tam naplno propadl psychické nemoci, kterou provázely pocity paranoie. Všude viděl špehy a polekal ho telefon, který se právě objevil ve světě.
V březnu 1882 se vrátil do Itálie, kde vyjádřil vůli zúčastnit se blížící se volební kampaně. 5. dubna byl zatčen bez jakéhokoli obvinění. 2. května, během svého věznění, ho přepadla silná psychická krize a pokusil se o sebevraždu. Skandál šíleného muže, bezdůvodně uvězněného, vybuchl a Cafiero byl propuštěn. Měl na výběr, zda bude žít v Barlettě, svém rodném městě, nebo v exilu ve Švýcarsku.
Exil ve Švýcarsku
Vyzáblý a horečnatý Cafiero si vybral vyhnanství v Chiassu, kde se znovu pokusil o sebevraždu. Emilio Bellerio vzal Cafiera do svého domu v Locarnu a Malatesta o něm napsal, že „ačkoli je jeho mysl nemocná, jeho srdce je stále zdravé“. V únoru 1883 Cafiero odjel do Florencie, kde se setkal s přítelem. Hned na to zamířil do Fiesole a zabydlel se v hostinci, ale pak okamžitě utekl do lesa, kde byl později nalezen polonahý.
Poté, co mu pomohl lékař a policie, byl převezen do psychiatrické léčebny San Bonifacio ve Florencii. Olimpia Kutusoffová, Cafierova manželka, se v září 1883 vrátila z Ruska, aby se o něj postarala v psychiatrické léčebně v Imole, kam byl převezen. Olimpia ho opustila po jednom a půl roce, protože se k ní Cafiero během svých krizových chvil choval násilnicky.
Cafiero vyjádřil vůli vrátit se do Barletty, kam přišel v druhé polovině roku 1889, ale bratři ho odmítli. Po nějaké době strávené v hotelu se ho ujal jeho bratr Pietrantonio.
Cafierova duševní kondice se zlepšila, ale když se jednoho dne vracel domů, viděl skupinu rolníků, jak pojídají kus černého tvrdého chleba, což oživilo jeho revolučního ducha, načež vstoupil do svého domu a křičel na svou rodinu. V roce 1891, po další krizi, byl Cafiero uvězněn v psychiatrické léčebně v Nocera Inferiore, kde zemřel v neděli 17. července 1892 na tuberkulózu ve věku 45 let. V dopise pro Serafina Mazzottiho o Cafierovi Malatesta napsal:
„Carlo byl velký především pro svou vnitřní přirozenost, pro ten ovlivňující poklad, pro vynalézavost své víry. Tyto vzpomínky se nesmí ztratit, a to ani dnes, kdy je potřeba pozvednout morální úroveň anarchistů, kteří se musí vymezit vůči egoismu a brutalitě, které nás poznamenaly; vrátit se k nesobeckosti, k obětnímu duchu, k pocitu lásky, jíž byl Carlo tak nádherným příkladem.“