Anarchistické hnutí má více jak 150. letou tradici, v samotných Čechách, ale i mezi českými emigranty v USA se začalo formovat od 80. let 19. století. Vyrostlo v lůně dělnického hnutí jako jeho nejrevolučnější část s jasným třídním uvědoměním. Od svého počátku zastávalo antimilitaristickou a internacionalistickou zásadu!
To znamená, že nejen, že odmítalo válku a falešné vlastenectví, ale i to, aby pro zájmy vládnoucí třídy a státu jako ochranky kapitálu dělnictvo prolévalo krev a navzájem se vraždilo na povel vůdců. Tento názor se stal univerzální a byl striktně dodržován, přestože za dobu proběhlo několik válečných konfliktů. Bylo to logické, anarchisté hlásali, že jedinou legitimní věcí při dosažení emancipace utlačovaných tříd je pozvednou zbraň při sociální revoluci či stávce, tedy v boji za svoje osvobození z třídního útlaku. Jak kdysy řekla Emma Goldmanová: „Já budu mluvit proti válce tak dlouho, dokud mi můj hlas vydrží, teď i během války. Tisíckrát bych raději zemřela voláním na lidi, aby odmítli být poslušní, odmítli vojenskou službu, odmítli vraždit své bratry, než bych měla dát svůj hlas při ospravedlnění války, kromě jediné války všech národů proti jejich despotům a vykořisťovatelům – sociální.“
Avšak za první světové války své postoje opustila a zradila hrstka anarchistů v čele s Petrem Kropotkinem. Většina anarchistů si svoje postoje zachovala a tak se signatáři „Manifestu šestnácti“ až na pár výjimek dostali do izolace od většiny hnutí.
Dnes nastala podobná situace, kdy někteří (ne všichni) anarchisté na Ukrajině, v Bělorusku, Polsku a také v Česku prostřednictvím Anarchistické federace (Afed) zapoměli a zradili svých anarchistických zásad! Aby logicky omluvili toto jednání, překrucují principy anarchismu a sklouzávání ke kompromisům. Jako v případě prohlášení běloruských anarchistů z ABC, stejnou argumentaci užívá i česká Afed: „Výzvy k zastavení odporu považujeme za nepochopení zřejmé věci: i když kapitulujeme, násilí Kremlu neustane. Jsme antimilitaristé věřící, že všechny státy potřebují odzbrojení, aby byl zachován mír. Kapitulovat a vydat se na milost agresorovi však není naše volba.“
Tyto argumenty vyvrací Enrico Malatesta během světové války těmito slovy: „Přiznávám se, že bych nikdy nevěřil v možnost, že socialisté – hlavně sociální demokraté – budou schvalovat a dobrovolně účinkovat buď na straně Spojenců nebo Němců v přítomné evropské válce. Ale co tomu řekneme, když mezi nimi nacházíme i anarchisty, ne mnoho, ale přece jen kamarády…“
Malatesta správně pokračuje a vyvrací argumentace nyní tvrzené například Afed, že není nutné se držet „dogmat“, jak anarchosyndikalistické principy nyní nazývají: „Praví se, že přítomná situace ukazuje úpadek „našich formul“ resp. našich zásad a že bude nevyhnutelné je opravit. Všeobecné řečeno, každá formule musí být opravená, kdykoliv ukáže se nepraktickou vůči faktům; ale v přítomné situaci netřeba toho, jelikož úpadek není přivozen z nedostaku našich formul, ale tím, že tyto byly zapomenuty a zrazeny“.
Abychom odpověděli na argumenty běloruské ABC: Není nic revolučního bojovat a zabíjet proletáře – vojáky cizího státu, dělat pěšáka a vraždící nástroj státu. Stát si vydržuje armádu pro obranu třídního rozdělení společnosti, zachování privilegií vládnoucích a potlačení všech emancipačních snah, včetně anarchistického hnutí! Není rozdílu mezi vojákem a policistou, jsou hlídacími psy státu a kapitalismu. Zde je jasně vidět, že anarchista, který se stane vojákem či policistou, zrazuje své ideály, vlastní hnutí a věc osvobození proletariátu celkově. Jedná kontrarevolučně! A správně se Malatesta ptá a poznamenává: „Však co má dnešní válka společného s lidskou emancipací, jež je naší záležitostí? Dnes slyšíme socialisty mluvit právě tak, jako jiné
buržoáky Francie, Německa a jiných… A nyní, když kruté následky kapitalistické a státní panovačnosti měly by i slepým dokázat, že byli jsme v právu, většina socialistů a mnoho anarchistů ve válčících zemích spojí se s vládou a buržoazií dotyčných zemí, zapomenouce socialismus, třídní boj, mezinárodní bratrství a vše ostatní“. A nyní i někteří anarchisté, včetně Afed.
Také Malatesta říká, co mají anarchisté v případě války dělat a čeho se držet: „Myslím, že utlačovaní jsou vždy ve stavu legitimní sebeobrany a mají vždy právo, napadat utlačovatele. Připouštím proto, že jsou zde války, které jsou nevyhnutelné; a tyto jsou války osvobozovací: „války občanské – revoluce“. A dodává: “ Když cizí vojsko vpadne na posvátnou půdu otčiny, aby třída privilegovaných všeho se zřekla a jednala tak, aby „otčina“ skutečně stala se všeobecným majetkem všech obyvatel, pak bylo by správné, že všichni měli by postavit se v boj, proti vpádu nepřítele. Ale, když králové přejí si králi zůstat a domácí páni přejí si mít jejich půdu a domy a obchodníci jejich zboží, k tomu pak ještě je draho prodávat, pak dělníci, socialisté a anarchisté měli by ponechat je jejich vlastnímu osudu, být mezitím připraveni na příležitost těchto utlačovatelů se zbavit vevnitř země zrovna tak, jako těch, přicházejících odjinud“.
Toť úkol anarchistického hnutí v případě války, a jestli tak nečiní zrazuje své ideály! A jestli jednou dojde k takovému kompromisu, co přijde příště? Účast na volebním divadle? Zapojení do politiky? Takovou chybu už české anarchistické hnutí jednou učinilo ve 20. létech minulého století a znamenalo jeho zánik. Neopakujme stejné omyly, držme se a neslevujme ze svých principů.
