Křesťanství nemá s lidstvem zcela nic co činiti, z toho jednoduchého důvodu, že jeho jediným předmětem jest božství; jedno tudíž vylučuje druhé. Idea lidskosti spočívá na nutné, přirozené solidaritě všech lidí mezi sebou.
Křesťanství ale, jak praveno, uznává tuto solidaritu jen ve hříchu a ve spáse ji však úplně odmítá, v říši boha, který z mnoha povolaných jen málo vyvolených omilostní, a který ve své zbožňování hodné spravedlnosti, bezpochyby puzen onou nekonečnou láskou, kterou se vyznamenává, ještě před početím lidstva na zemi, obrovskou většinu tohoto ku věčnému utrpení v peklo odsoudil, a sice ku potrestání hříchu, který oni sami nespáchali, nýbrž jejich předkové (kteří vlastně byli nuceni jej spáchati, aby se horšímu vyhnuli, totiž vyvracení božské vševědoucnosti).
To jest božská logika a podklad celé křesťanské mravouky. Co mají s lidskou logikou a mravoukou společného?
Marnou by byla námaha nám dokázati, že křesťanství solidaritu lidstva uznává, citováním kapitol evangelia, které zdají se předpovídati den, kdy bude jen jednoho pastýře a jednoho stáda; neb poukazováním na římsko-katolickou církev, která uskutečniti tento cíl stále se snaží, podrobením celého světa pod panství papeže. Přeměnění celého lidstva v jedno stádo jakož i ku štěstí nemožné uskutečnění božské universální říše, nemají ze zásadou lidské solidarity, která pozůstává pouze v tom, co zveme lidstvem, zcela nic co činit. Není ani stínu takové solidarity ve společnosti, o jaké křesťané sní, v níž nic z milosti člověka a vše jen z milosti božské jest. Skutečné stádo roztržitých beranů, kteří žádné přirozené a bezprostřední styky mezi sebou nemají a míti nesmí, takže jest jim i to zapovězeno se ku plození plemena, bez dovolení neb požehnání svých pastýřů spojiti, an pouze kněz má právo je oddati ve jménu boha, který mezi nimi jediné pojítko tvoří: zevně od něho odděleni, spojují se křesťané, mohou se však spojovati pouze v něm. Bez této božské sankce berou veškeré božské styky ano i pásky manželství, podílu na všeobecné která tvorstvo stihla.
Kázány jsou: Něžnost rodičů, manželů, dítek; na sympatii a vzájemném ocenění spočívající přátelství, láska a úcta lidí, náruživost pro pravé, spravedlivé a dobré, pro svobodu a to největší ze všeho, vše ostatní pojímá – pro lidstvo – vše to jest prokleto a může jen milostí boží býti očištěno. Všecky poměry člověka ku člověku musí býti božským prostřednictvím svěceny; ale toto prostřednictví znetvořuje, demoralizuje a ničí je.
Božské ničí lidské a celý křesťanský kultus pozůstává vlastně v neustálém obětování ku cti božství.
Nechť nikdo nenamítá, že křesťanství přikazuje dítkám milovati své rodiče, rodičům pak jejich dítky, manželům vzájemně se milovat. Ano, ono to přikazuje a dovoluje je milovati, ne však bezprostředně a kvůli ním samým, nýbrž v bohu a z lásky k bohu. Ono připouští všechny tyto poměry jen pod tou podmínkou, jen když bůh co třetí přítomen jest a tento strašný třetí usmrcuje oba ostatní. Láska božská ničí lásku lidskou. Křesťanství nás sice napomíná svého bližního milovati jako sebe samého, ale ono zároveň přikazuje boha více než sebe samého a následovně tudíž i více než svého bližního milovati, to znamená, jemu svého bližního obětovat ku své vlastní spáse; neboť konečně modlí se křesťan k bohu jen za spásu své vlastní duše.
Když jednou bůh jest dán, jest vše přesně důsledné: bůh jest nekonečný, neomezený, věčný, všemohoucí; člověk jest skončující, bezmocný. Božské jedině jest „pravé“, krásné a dobré, a vše lidské v člověku musí tudíž za nepravé a nespravedlivé, opovržení hodné prohlášeno býti. Styk božství s tímto ubohým lidstvem musí nezbytně vše lidské v člověku stráviti, pozříti, zničiti.
Tak prostřednictví božské nikdy v lidských záležitostech neselhalo, neobyčejně nakažlivé účinky přinášeti. Ono překrucuje všechny poměry lidí mezi sebou a na místě jejich přirozené solidarity dokazuje pokrytecké, nezdravé praktiky náboženských společenstev, kde pod pláštíkem milosrdenství každý jen na spásu vlastní duše myslí, při čemž pod záminkou božské lásky, velice rafinované lidské sobectví páchá, plné zla, ukrutenství vůči svému bližnímu. To vysvětluje ono stálé důvěrné spojenectví mezi katy a knězi, spojenectví, které slavený předbojovník ultramontanismu p. Josef de Maistre zřejmě doznal, jeho výmluvné pero po zbožňování papeže neselhalo v očištění katů, – z nichž jeden jest skutečně nutné dokončení druhého.
Ale nejen v katolické církvi pozůstává tato neobyčejná něžnost pro katy. Neprotestovali v pravdě náboženští a věřící duchovní různých protestantských odrůd v této době jednohlasně proti zrušení trestu smrti? – – tak velice se potvrzuje skutečnost, že božská láska v těch, jenž jsou jí prodchnuti, lidskou lásku umrtvuje; a tak velice jest pravdou, že všechny náboženské odrůdy všeobecně, především ale křesťanství, neměly nikdy jiný předmět, než lidi svým bohům obětovati. A jest mezi všemi božstvími, o nichž dějiny vypráví, jedno jediné, které tolik slzí a krveprolití nechalo, jako onen dobrý bůh křesťanů – – aneb které by v stejném stupni rozum, srdce a poměry lidí mezi sebou tak zkazilo?
Pod tímto neslýchaným vlivem zmizel duch a ohnivé bádání po pravdě proměnilo se v libovolný kultus lži; důstojnost lidská klesla v bláto, člověk stal se zrádcem, laskavost stala se krutostí, spravedlnost nepravostí, úcta neúctou věřících pro člověka. Svobodomyslnost zaměněna nevolnictvím, pud po rovnosti, sankcí hanebných privilegií. Milosrdenství stalo se denunciací a pronásledovnictvím; pořádány vraždění kacířů a krvavé orgie inkvizice – náboženský člověk stal se jezuitou, svatouškem neb světcem; on se zříkal lidstva a snažil se po svátosti – – a svatý pod rouškou (nerozlučné) humanity, pokrytcem a zakrýval pod milosrdenstvím nezměrnou pýchu a sobectví jednoho neomezeného osamoceného Já, jenž ve svém bohu sebe sám miluje. Neboť v tom není omylu: co náboženský člověk především hledá a co v božství, které miluje, nalézti věří, jest stále on sám, ale oslaven obdařen všemohoucností a nesmrtelností. A z tohoto bludu čerpá velmi často záminky a nástroje k otročení a vykořisťování lidského světa. 
Přeložil Josef Belza pro Dělnické listy v New Yorku 1896-1897