Povinnosti revolucionáře vůči sobě samému.
1. Revolucionář jest sám se obětovavším člověkem. On nemá žádných osobních zájmů, pocitů neb náklonností, žádného majetku, ba ani žádného jména. Vše pohlceno v něm od jednoho jediného zájmu, jedné jediné myšlénky, jedné jediné náruživosti – revoluce.
2. On v hlubokosti svého bytí odloučil se úplně nikoli jen slovy, nýbrž i skutkem od občasnkého pořádku a veškerého civilisovaného světa, od poběhle uznaných zákonů tohoto světa, od jeich původů, mravouky a zvyků. On jest jich nesmiřitelných nepřítelem a žije-li nicméně dále v tomto světě, tu stává se tak jen, aby ho tím jistěji zničiti mohl.
3. Revolucionář opovrhuje každým doktrinářstvím a odříká se vědy dnešního světa. Reorganizaci vědy ponechává on příštím pokolením. On zná nyní jen jednu vědu: zboření. K tomu a jen právě k tomu študuje mechaniku, fysiku, chemii a snad i medicinu. Za tím účelem študuje dnem i nocí živoucí vědu – lid, charaktery, poměry, jakož všechny podmínky přítomného sociálního „pořádku“. Účelem těchto študií jest zároveň – nejrychlejší a nejjistější zrušení všeho nynějšího oplzlého světového pořádku.
4. Revolucionář opovrhuje „veřejným míněním“. On opovrhuje a nenávidí přítomnou společenskou „mravnost“ ve všech jejích pobídkách a všech jejích projeveních. Pro něj jest všechno mravným, co vítězoslávě revoluce jest příznivým, všechno nemravným a zločinným, co ji zadržuje.
5. Revolucionář jest obětovaným člověkem (který sám sobě více nenáleží), on nemá žádného ušetření pro stát zvláště a celou „civilisovanou“ třídní společnost; on rovněž pro sebe ušetření očekávati nesmí. Mezi ním a společností panuje boj na smrt a život, otevřený boj a potají, ale vždy nepřetržitý a nesmiřitelný. On musí zvykati každé útrapy snésti.
6. Přísným jsa vůči sobě, musí jím býti i vůči jiným. Všechny pocity a náklonnosti, obměkčující pocity příbuzenství, přátelství, lásky, vděčnosti musí v něm utlumeny býti jedinou studenou náruživostí revolučního díla. Pro něj stává jen jednoho požitku, jedné mzdy, jednoho ukojení: výsledek revoluce. Dnem i nocí smí jen jedné myšlenky míti, jen jednoho účele: neúprosné zrušení. Co zatím tento účel chladnokrevně a bez ustání sleduje, musí sám ku zemřítí hotov býti a právě tak hotov býti vlastníma rukama každého usmrtit, kdo zadržuje jej u dosáhnutí tohoto cíle.
7. Povaha pravého revolucionáře vylučuje každou romantiku, každou tklivost, každé privátní nadšení a uchvácení; ba ona vylučuje i osobní nenávist neb mstu. Revoluční náruživost, u něj každodenním a stálým obyčejem se stanouc, musí družiti se se studenou vypočteností. Vždy a všade musí ne svého osobního pudu poslouchati, nýbrž to, co mu všeobecný zájem revoluce předpisuje.
Povinnosti revolucionáře vůči svým revolučním soudruhům:
8. Revolucionář může přátelství a náklonnost jen k tomu zachovati, kdo činy dokázal, že rovněž bojovníkem revoluce jest. Stupeň přátelství, oddanosti a jiné zavázanlivosti vůči takovému druhu vyměřen jen dle užitečnosti jeho v praktickém díle bořivé revoluce.
9. O solidaritě mezi revolucionáři jest zbytečno mluvit; na ní spočívá celá moc revolučního díla. Revoluční soudruzi, kteří na stejném stupni revoluční rozumnosti a revoluční náruživosti se nalézají, musí seč možno o všech důležitých záležitostech společně rokovati a jejich uzavření jednohlasná býti. Při provedení jedné tak uzavřené věci musí však každý spoléhati se nejvíce na sebe sama. Kde se o provedení jedné řady zbořujících činů jedná, musí každá na vlastní ruku činným býti a pomoc a radu svých soudruhů požadovati, když toho úspěchu nevyhnutně zapotřebí je.
10. Každý revoluční soudruh musí vícero revolucionářů druhé nebo třetí řady, totiž takových, kteří ještě neúplně vyučeni jsou, po ruce míti. On musí je považovati co jeho hotovosti svěřený díl povšechného revolučního kapitálu. On musí hospodářsky se svým podílem jistiny zacházeti, aby co možné největšího prospěchu v této vydobyl. On má sám sebe považovati též jen co jistinu, kteráž ku vítězoslávě revolučního díla upotřebena je, co jistinu však, s kterouž on sám a bez souhlasu veškerých úplně zasvěcených soudruhů vynakládati nesmí.
11. Nachází-li se některý druh v nebezpečí, tu nesmí revolucionář při otázce, má-li jej zachrániti čili ne, se žádným osobním pocitem raditi se, nýbrž jedině a jenom v zájmu věci revoluce jednati. Dle toho musí z jedné strany prospěch, jakýž druh ten poskytuje, z druhé strany zase vynaložení revolučních sil, jež osvobození jeho vyžaduje, jedno s druhým odvážiti a jednat, na tu neb onu-li stranu váha se kloní.
Povinnosti revolucionáře vůči společnosti:
12. Nový člen, když nejen v slovech nýbrž v skutcích zkoušku byl složil, může jen jednohlasně do associace přijal býti.
13. Revolucionář vstupuje do světa státu, do světa tříd, do „civilisovaným“ se zvoucího světa a žije v tom samém jedině z té příčiny, jelikož na jeho brzké a úplné zničení věří. On revolucionářem není, v tomto-li světě na některou věc se poutá. On nesmí zastrachovati se, kde se o to jedná, některý onomu starému světu náležející svazek přetrhnouti, některé zařízení neb některého člověka zničiti. On musí vše, co protirevolucionářské, stejně nenávidět. Tím horší pro něj, má-li v tomto dnešním světě svazky příbuzenstva, přátelství aneb lásky; on není žádným revolucionářem, jeho rámě-li tyto svazky zadržeti mohou.
14. K vůli neúprosnému zboření můžeš revolucionář a takřka musí častěji ve středu společnosti žíti a při tom zdánlivost zachovati, že je zcela jiným, nežli v skutečnosti jest. Revolucionář musí sobě všade přístup zaopatřit, ve „vyšší“ společnosti jakož i v středním stavu, v kupeckém krámě, v kostele, v aristokratickém paláci, v úřadovládním, vojanském a literárním světě, ba dokona i u tajné policie a v císařském paláci.
15. Ona úplně oplzlá společnost naší doby dělí se ve vícero kategorií, nesmí rozhodovati individuelní zkaženost člověka anebo snad nenávist, v jakéž tento u členů organisace nebo u lidu se nachází. Vždyť může i tato zkaženost a tato nenávist dle jistého stupně užitečnou býti, anto lid ku vzpouře dráždí. Jenom na měřítko užitku má se ohled bráti, který smrtí jisté osoby pro revoluční dílo vzejíti má. Na prvním místě musí ti zničeni býti, kdož revoluční organisaci nejzhoubnějšími jsou a jichž násilná a náhlá smrt s to jest vládu zastrašiti a její mocí otřásti, anto ona svých nejenergičtějších a nejinteligentnějších agentů zbavena.
17. Druhá kategorie pozůstává z oněch, jimž se provisorně život ponechává, aby řadou pobuřujících činů lid k nevyhnutelnému povstání doháněli.
18. Ku třetí kategorii náleží počet vysokostojících bestií, které ani duchem ani energií se nevyznamenávají, které ale prostřednictvím svého postavení bohatstvím, vysokými styky, vlivem a mocí se označují. Oni musí na všechen možný způsob využitkováváni býti, oni musí zapleteni a spleteni býti a v naše otroky proměněni býti, když před tím pány jejich nečistých tajností jsme se byli stali. Na tento způsob stane se jejich moc, jejich spojení, jejich vliv a jejich bohatství nevyčerpatelným pokladem a vzácnou pomocí při rozličných podnikách.
19. Čtvrtá kategorie pozůstává ze všelijakých ctižádostivých úřadníků a liberálů všech možných odstínů. S těmito lze dle jejich vlastního programu konspirovati, když činíme, jako bychom jim slepě následovali. Oni musí se do našich rukou dostati, my zmocniti se musíme jejich tajemství, musíme je úplně kompromitovati, tak že jim ucouvnutí nemožným a oni ku přivedení nepokojů v státě sloužiti musí.
20. Pátou kategorii tvoří doktrinářští „spiklenci“ a „revolucionáři“, všichni ti, kteří ve schůzích anebo na papíře klábosení robí. Oni musí se neustále ku praktickým a nebezpečným projevům poháněti a unášeti, čehož výsledek jest, že většina jich zmizí, kdežto několik z nich co praví revolucionáři se vyvinou.
21. Šestá kategorie má velkou důležitost: jsou to ženy, které se ve tři třídy dělí. Ku první náleží povrchní ženy, bez ducha a srdce, s kterýmiž tím způsobem zacházeti se musí, jako s muži třetí a čtvrté kategorie. Ku druhé třídě náleží vášnivé, příchylné a schopné ženy, které však k nám nenáleží, jelikož nedospěly ještě ku praktickému a frází prázdnému revolučnímu srozumění; ony používají se jako muži páté kategorie. Konečně přichází ženy, které zcela a úplně k nám náleží, totiž které úplně zasvěceny jsou a veškerý náš program za svůj přijaly. Je musíme co nejvzácnější našich pokladů považovati, bez jejichž přispění nám ničehož poříditi nemožno.
Z časopisu Volné Listy z roku 1890.
