Motto: „To co všichni druzí jsou, týče se mě též a to ve velké míře, neboť jakkoliv neodvislým se domnívám býti v mém společenském postavení – kdybych byl i papežem, carem, císařem nebo docela předsedou ministerstva – tak jsem předce nevyhnutelně výrobek těch, kteří za mnou a pode mnou stojí. Jsou-li nevědomí, bídní otroci, jest moje bytí určeno jejich nevědomostí, jejich nouzi a jejich otroctvím. Já vzdělaný nebo inteligentní muž – totiž jestli je tomu tak – jsem terčem jejich hrubosti, jestli odvážný, jsem otrok jejich rabství, bohatší než oni, blednu před jejich nouzí, výsadní, třesu se před jejich spravedlností. Já, který nekonečně svobodným býti si žádám, nemohu jím býti, poněvadž všichni kolem mne svobodnými si nepřejí se státi a poněvadž si to nepřejí, jsou upotřebeni co nástroj utlačování proti mně.“ Bakunin
Úvod
Psáti úplný životopis s úplnou činností Bacunina, vyžadovalo by obrovské práce a velmi mnoho času, neboť zde nestává žádné souhrnné práce, která by činniost Bacuninovu líčila, pak je množství zpráv a pojednání o Bacuninovi nepravých a zkomolených, nebo jiné líčí jej jako tajemnou bytost s jakousi nadpřirozenou mocí. Tyto a podobné zprávy musí se přijati z reservou. Pak co se týče jeho slovanské revoluční činnosti, ta byla úplně tajnou, tak že přístup k těmto zprávám jest velice znesnadněn.
Carlo Cafiero a Elisee Reclus píší v předmluvě k Bacuninovu pozůstalém spise „Bůh a stát“: „Jeden z nás bude vbrzku životopis Bacuninův do jeho nejmenších podrobností vyprávěti.“ Jest snad povědomo, jakým neštěstím bylo předsevzetí Cafierovo překaženo. V Cafierově životopise (v „Sperimentale“ od Brescia, 29. května 1887) čteme, že on Bacuninův životopis a také nové vydání Pisakonových spisů dopsal, když jej potkalo to neštěstí, že zešílel. Jak dalece tato zpráva pravdivá jest, nemůžeme určiti, ale podle „Revolte“ od 20. srpna 1887, k tomu životopisu byli pouze noticky sbírány a ono dílo nevyšlo.
Po smrti Bacunina založilo se na návrh jeho ženy mezinárodní komité, které si obralo za účel, jeho pozůstalé rukopisy spořádati a jejich uveřejnění ohlásiti francouzsky v „Travailleur“ v Ženevě, rusky v „Abscina“ v Ženevě, malo rusky v „Gromada“ tamtéž.
Od smrti Zajčeva, který měl na starosti uspořádání ruských papírů, byl vydán pouze znamenitý útržek „Bůh a stát“ a ten jest jediný vydaný spis, který se zachoval. Tu jest malá naděje, že se uveřejní ostatních důležitých ruských rukopisů uskuteční.
Tím právě, že zpúráv o Bacuninovu životě a činnosti tak poskrovnu jest – o tom muži, ku kterému každý našinec s posvátným zanícením pohlížeti musí – viděli jsme nuceni, sebrati stávající tištěné zprávy a sestaviti tato v souhrnný celek, který jsme nazvali „Životopis Bacuninův“. Bude to zároveň vymožeností pro českou literaturu – která, co se týče revolučního hnutí, tak chudá jest – že bude vlastniti spis, který stručně souhrnnou činnost a životopis Bacuninův podává.
V Rusku mezi studujícími, v Německu mezi drážďanskými povstalci, v Sibiři mezi svými spoluvypovězenci, v Americe, v Anglii, ve Francii, ve Švýcarsku, v Rakousku, v Itálii, všude mezi lidmi dobré vůle – praví Cafiero a Reclus – byl jeho přímý vliv znatelný. Zvláštnost jeho myšlenek, jeho obrazotvornost, úchvatná, přesvědčivá mluva, jeho neochabující píle pro propagandu, podporován od jeho majestátního zjevu a jeho obrovskou životní silou, to vše otevřelo rázem Bacuninovi přístup do všech revolučních skupin. Jeho činnost zanechala všude hluboké stopy i u těch, kteří, když jej mezi sebe přijmuli – následkem rozdílu v prostředcích jak dospěti k cíli – jej zase ze svého středu vypudili. Jak těžko jest z toho, co až dosud tištěno, utvořiti si obraz jeho činnosti, dokazuje následující místo: „Jeho dopisování bylo velmi rozvětvené, celé noci trávil s upravováním dlouhých psaní na jeho přátele revolučního světa, z nichž mnohé byly určené, bázlivé povzbuditi, vyklající se upevniti, ospalé vyburcovati, plány ku propagandě nebo k revoluci rozvrhovati atd.; tyto psaní dostoupily celých svazků. Tato korespondence hlásá všem obdivuhodnou činnost Bacuninovu v revolučním hnutí našeho století.
Ještě dvě poznámky. První díl tohoto životopisu obsahuje velmi málo co se vztahuje k anarchismu. Neboť Bacunin se po dlouhou dobu zabýval socialismem.
Bylo by záhodno, aby čeští a němečtí dělníci hleděli se o Bacuninovi lépe poučiti, neboť co italští a španělští dělníci jej od dávna podle jeho zásluh oceňují, děje se to ze strany německé pouze od několika, kteří se v letech sedmdesátých anarchistické teorie v romantickém Švýcarsku znáti naučili, jak Reinsdorf a Werner atd. Avšak té velké mase německých socialistů dostalo se od jejich vůdců, kteří ke klice Marx a Engels náleželi, povždy těch nejhrubších nadávek, špinění a posměchu o Bacuninovi, což od nich vůbec celé anarchistické hnutí stále dostává – tehdy i dnes! Jestliže by někteří čeští sociální demokrati tento životopis četli, tož je upozorňujeme na kapitolu o Marxově činnosti proti Bacuninovi v Internacionále.
Bacunin v Rusku 1814 až 1840.
Michal Alexandrovič Bacunin narozen r. 1814 co syn statkáře v Torshoh (Guvermenr Twer). O jeho mládí jest málo známo; pocházel ze staré, a jak se zdá, ne tuze bohaté, šlechtické rodiny, poslán na Petrohradskou dělostřeleckou školu, kde na důstojníka vystudoval. Po složení zkoušek, které dopadly velmi skvěle, byl jmenován důstojníkem ve vojště, ale nepřidělen ke gardovému pluku jak očekával. Toto odstrčení se přičítá hádce, kterou měl s jeho otcem nebo s ředitelem ústavu, který s ním nebyl za dobré. Asi v 21 letech přidělen byl k jedné malé polské nebo rusínské posádce, avšak tamější život se mu tak zprotivil, že po jednom nebo dvou letech propuštění si vyžádal a do Moskvy přesídlil, kde vbrzku hrál vynikající úlohu v kruzích radikální mládeže.
Nyní přecházíme na pevnější půdu. Paměti Alexandra Hercena („Dumy“) a jeho příbuzného T. J. Paseka („Z dávných let“, Petrohrad 1878 – 79), knihy od Anekova o Stankjeviči, od Paneva a Pypina o Belinském (J. J. Panev, „Literární vzpomínky o Belinském“, Petrohrad 1876), líčí onu dobu, z nížto později vznikla řada rozličných navzájem se potírajících stran, jejichž zástupcové pospolu šli, avšak nemožnost jejich sjednocení každému známa byla. Hercen a někteří z jeho přátel byli již roku 1834 zatčeni a vypovězeni. Během těchto let vyhnanství (1835 – 38), založil se v Moskvě kroužek Stankjevičův. Náhledy jeho závisely na tehdejší německé filosofii, až 1835 zavládla Schellingova filosofie, pak poznal Stankjevič Hegela, psal o něm v „Teleskopu“ a napotom ovládaly Hegelovy náhledy ten kroužek, do kterého Bacunin, později Hercen a Ogarev vstoupili.
Mezitím co Hercen, Ogarev a taktéž liberál Gronovský, západoevropské, francouzské, liberální a socialistické nauky zastupovali, pracovali proti nim Chojňakov, Aksakov a jiní panslavisté, kteří národnost a panslavismus proti ideám západoevropským hájili. Pak zde stávali ortodoxní přívrženci Hegela, ke kterým v první řadě Bacunin patřil a skrze něho s Hegelem seznámem pozdější slavný kritik Belinský. Bacunin psal později (Marseillaise, Paříž, 4. dubna 1870) o oné době: „Fanatický Hegelián, domníval jsem se, že celý svět v kapse nosím a z výše této domnělé nejvyšší pravdy pohlížel jsem s opovržením dolů na celou zeměkouli.“
O Bacuninovi, když v zimě r. 1840 přišel do Petrohradu, praví Panev: „On byl tenkráte staro-konservativním náhledům a teoriím Hegelovým nakloněn; těm nejvšednějším událostem, bezvýznamným zjevům a slovům přikládal důležitosti a váhy, to jest on byl ortodoxní hegelián, dokud on pravý význam Hegelovy filosofie, nejenom v jejím obsahu, ale též v její metodě nepochopil.“ V ruské brožuře: „Nauka i naučné dílo“ (Ženeva, 1870), líčí Bacunin onen hegelismus. Učení Hegelovo, které všechny historické události za důslednou nevyhnutelnost považuje, bylo právě oné době vhod, v které každá činnost duševních schopností ruskou vládou pronásledována a potlačována byla. Toto učení vedlo k úplné lhostejnosti, což také Hercen potvrzuje.
Stankjevič odcestoval do Německa a Bacunin se stal záhy nejpřednějším zastáncem Hegelovy filosofie, v jeho domě scházel se často onen kroužek. Jeho sestra žila tenkráte v Moskvě, od této pochází zajisté příspěvek do sbírky vydané r. 1842, pod jménem „Literární večer“ (srv. T. J. Pasek, paměti, str. 312) také později musel bratr, nebo jeho příbuzný Bacuninův v Drážďanech se zdržovati, ale později nebylo nic o jeho rodině slyšeti. Jeho matka žila ještě roku 1860. Belinský a Bacunin přicházeli poznenáhlu k jiným náhledům, z čehož povstávaly časté hádky až konečně úplné rozdvojení mezi Hercenem a Belinským. Bacunin ačkkoliv taktéž tvrdošíjně zastával učení Hegelovo, přece jeho revoluční duch jej nutil, aby se přidal ke druhé straně. Belinský vyčetl Bacuninovi jeho slabost a nerozhodnost, při čemž používal takých výrazů, že jeho přátelé a zbožňovatelé nad tím strnuli. Bacunin však vzdor tomu přidal se k jeho náhledům a odjel s ním do Petrohradu.
V Petrohradě stali se oba zastánci radikálního směru, zavrhli fatalismus a filosfismus a použili Hegelovy dialektické metody ku kritice prohnilých literárních i společenských poměrů. Od roku 1842 počínaje, začali se nové kroužky zakládati nejenom v Petrohradě, ale i v jiných městech, které radikální propagandu směru Fourniera rozšiřovaly. Tyto kroužky fedrovaly literární vývin, až konečně v letech 1848 – 49 s přikvačící reakcí potlačeny a mnoho jejich členů na Sibiř posláno.
Z toho poznáváme, že Bacunin se stále pohyboval v těch nejpokročilejších kruzích jeho doby.
II.
Bacunin v Německu a Švýcarech.
(1840 – 1843)
Bacunin přišel roku 1840 do Berlína, aby studoval a poslouchal filosofické přednášky na universitě. Barnhagen z Ense, který Bacunina r. 1840 poznal, zmiňuje se o v jeho deníku (svazek 1., Lipsko 1861). „Pan z Bacuninu mne navštívil, on se zdá být šlechetný, svobodomyslný a odvážný mladý člověk. On chce zde hlavně Hegelovu filosofii poslouchati,“ 7. listopadu 1840. „Ti mladí Rusové byli u mě, Tugeněf, Bacunin a Škatčkov“, 10. ledna 1841. „Včera návštěva pana z Bacuninu, podivné vypravování o Rusku. Přímý mladý člověk, šlechetného ducha.“
Zde není místa se šířeji rozepisovati o novém směru Hegelovy filosofie, kterou Scheling zastával a která v Bacuninovi našla svého odpůrce. Bacunin se přidal k nejradikálnějšímu zastánci Hegelovy filosofie, Arnoldu Ruge. Bacunin se spřátelil s Ruge a tento ve svých literárních pracích a dopisech často o něm se zmiňuje. Ruge vydával od r. 1838 Hallovo ročníky, denně vycházející kritický časový spis, hlavní orgán filosofického radiokalismu tehdejší doby. Ruge v dopise na Rosenkrance připomíná: „Před několika dny u Bindra v Lipsku vyšla brožura „Schelling a odhalení“, jest proti Schellingopvi namířena a od jakéhosi Rusa Bacunina, který zde nyní žije, psaná. On půjde nejspíše do Moskvy na universitu,“ z čehož ovšem sešlo. „On nechce být co pisatel znám z lehce pochopitelných ruských důvodů.“ 29. října 1842 píše: „Také Bacuninové jsou zde, já je často vidím. Starší Bacunin jest velmi vzdělaný a má mnoho filosofického nadání.“ (O tom druhém neví se ničeho)´. Později píše Ruge v zlostné náladě z Paříže mezi jiným: „V Drážďanech dělal to taktéž s Dr. Köckly a Kezler a s kým obcoval? S Bülovem a baronem Plochem a s drážďanskou ariostorkacií. Lid studoval na fogelviese.“
Za času jeho pobytu v Drážďanech psal Bacunin „Reakce v Německu, příspěvek od Francouze,“ podepsané Jules Elysard, v německých „Jahrbücher“ pro vědu a umění (Lipsko, 17. října 1843, čís. 247 – 251). Tento, Hegelovým slohem a směrem prosáklý článek, začíná !svoboda uskutečnění svobody – kdo může upřít, že toto slovo stojí na vrcholu všeho denního ruchu.“ On obrací se když aristokrati a zpátečničtí šosáci s opovržením na stranu odstrčil, s kterými se zabývat mu nestálo za to, proti těm, kteří tastávali směr restaurování čelící, proti zásadě revoluční, která se nazývá v politice konservatismus, ve vědě politická škola, v spekulativním umění určitá filosofie. Její existence není nijak nahodilá, nýbrž historická nutnost. Demokracie jest až dosud pouze neurčitá, my ale nejsme pouze těm určitým, protijdoucí neurčitá strana – my máme náš živoucí pramen ve všem pojímajícím přesvědčení, v neobmezené svobodě v přesvědčení, které všechno dobré co skutečnost obsahuje, taktéž v sobě zahrnuje a které nad skutečnost právě tak jako nad naší stranou povznešené jest.“ Ku konci co nejostřeji poukazuje na nynější sociální rozklad a na blížící se politický převrat.
„Všude vůkol nás povstávají úkazy, které věští, že duch, tento starý krtek svoji podzemní práci dokonal, aby se objevil a na soudný stolec zasedl – ve Francii, Anglii zakládají se socialisticko-křesťanské spolky, které přítomně politickému světu docela cizí jsou a z nových neznámých pramenů svůj život čerpají, bez hluku se vyvíjejí a svoje idee rozšiřují. Lid – chudá třída, která bez odporu většinu lidstva představuje – tato třída, která ten pravý lid v sobě zahrnuje, staví se všude do hrozivé pozice a počíná sčítati řady nepřátelské, které v poměru k ní tak slabé jsou, připravena, žádá skutečné vyplnění jí přiznaných práv. Všichni národové a všichni lidé jsou jakousi předtuchou prodchnuti, a každý koho tělesné údy ještě zdravé jsou, pohlíží v hrozném očekávání blížící se budoucnosti vstříc, která to osvobozující slovo vyřkne. – V Rusku samotném, v této nekonečné, posněžené říši, kterou tak málo známe, a které snad veliká budoucnost nastává – v Rusku samotném stahují se černá mračna věštící bouři. Ó, vzduch jest tak dusný, jest těhotný bouřemi!“ – – – – „Důvěřujeme tedy, končí, ve věčného ducha, který jen proto boří a ničí, poněvadž on jest bezedný a věčně tvořící pramen všho života. – „Chuť bořící jest zároveň tvořící chuť.“ Z toho vysvítá, že Bacunin „úplné zničení stávajícího politického i sociálního světa,“ jak se zde vyjadřuje, již tenráte, tak jako po celý jeho život hlásal.
O novém roce 1843 opustil Bacunin Drážďany a odebral se do Paříže, kde se s polskými emigranty stýkal. V životopise od Eckardta stojí docela: „Poláky přemluven, odebral se do Švýcar, kde se na komunistické propagandě podílel. Eckardt tvrdí, že on Proudhona, který 1843 – 47 v Lyonu žil, jen tam poznat mohl. Poslednější nemožno dosvědčit, poněvadž nevíme, v kterém měsíci Proudhon se do Lyonu odebral. Bacunin jej mohl také v druhé polovici 1843 v Paříži poznati, jestli totiž se tam již nalézal, ale z Rugova dopisu a „Upomínek“ vysvítá, že Bacunin 1843 nejdříve s Herweghem do Švýcar odcestoval a do Německa se více nevrátil.
O Bacuninovi, který tenkráte v Curichu se zdržoval, ale ne dlouho, jest pouze toto známo: Poznámka v jeho životopise v augsb. Allg. Zeitung 31. května 1849. „Jeho osobní roztržka s ruskou vládou stala se již během jeho pobytu v Curychu, kde, aby posvěcení od celého Evropského revolučního hnutí obdržel, komunistou a socialistou se stal a u veselém hodování na Curyšském jezeře, pomáhal Fröblův systém připravovati a zakládati?!
Jezovitsky vypravená obžaloba státního rady Bluntschli, která taktéž jméno Bacuninovo do Curyšského komunistického procesu zapletla, měla za následek, že ruská vláda zdráhala se povoliti mu dovolení kl dalšímu pobytu v cizině.“ V soudní zprávě od Bluntschli jest následující což pochází z korespondence Weitlinga a prané od Emerbecka v Danciku1, tištěno: „Ty bys měl (píše Weitlingovi), my si tak přejem, s Bacuninem a Fröblem velmi přátelské styky a úzké spojení pěstovati, to bude Tobě (a věci) na prospěch (15. května 1843). Bluntschli upoutal pozornost ruské vlády na Bacunina a tato mu poručila, by se navrátil, jmění mu zabavila, jej pak důstojnického stupně, šlechtictví atd. zbavila.
O jeho literární činnosti není nám mnoho známo. Golovin píše o něm v jeho spise str. 48.: „1843 vydal ve Švýcarsku komunistickou brožuru v německém jazyku, na to byl od ruské vlády nazpět povolán, ale on se zdráhal uposlechnouti a byl ten samý čas se mnou (pro francouzskou brožuru) v senátu do obžaloby dán.“ Oba byli k ztrátě všech práv odsouzeni, což bylo v „Gazetě Tribunální“ uveřejněno. O oné brožuře, jestli skutečně stává, nevíme ničeho. Snad by daly zachovalá akta komunistického pronásledování a zabavená psaní na Weitlinger atd. bližší vysvětlení o onom období.
Od toho času až do podzimku 1844 není žádné zprávy kde se Bacunin zdržoval, jenom to jest jisté, že před tím časem nebyl v Paříži a přece se v některé německé zemi zdržoval, což vychází najevo z Rugových psaní, (o čemž v příštím.)
Bacunin v Paříži
(1844 – 1847)
K porozumění poměrů, které Bacunin 1844 v Pařížiu nalezl, mjusíme něco z let 1843 až 1844 předeslati.
Skorem ten samý čas, kdy byly německé „Jahrbücher“, (které Ruge vydával) potlačeny, zabředl Karel Marx do toho samého postavení, zákazem vycházení „Rheinische Zeitung“, jež on redigoval (poslední číslo 31. května 1843). Ruge a Marx chtěli nyní vydávati spolu noviny pod jménem „Revue Radikale“. Marx, který podle jeho životopiusu, v oné době byl teprve v začátcích, snášel se s Rugovým občanským demokratickým radikalismem docela dobře a onen před Marxovým socialismem jako před čínskou zdí zůstal státi. První sešit vyšel (Paříž 1844, str. 237) v němž byly socialistické pojednání od Marxe, Hessa, Engelsa atd.; více nevyšlo, neboť nakladatel nemohl dále tisknout a k tomu ještě rozdvojili se Ruge a Marx, který se stal socialistou. Rugovo psaní oné doby i když vezmeme nepřátelství, jež nyní mezi nimi nastalo, v úvahu a taktéž co se týče přesvědčení, uznáme Marxovo stanovisko za lepší, podávají nám mnoho látky ku poznání Marxova charakteru, který se zde nejeví nijak v pěkném světle. Zde to poznamenáváme pouze k vysvětlení chování Marxe oproti Bacuniniovi v rozličných dobách jeho pozdějšího života, pak to sobectví ješitnost a ctižádost Marxova, jeho pomstychtivost, ona bezohlednost, která se v jeho chování v onom čase jeví, vysvětliti musí onu pravou příčinu oné nezkrocené nenasytnosti oproti Bacuninu a jiným.
Tenkráte na jaře 1844 byl Herweg v Paříži a k tomu se Marx přidružil, ačkoliv rok před tím jej Marx chtěl připravit o redaktorství Curyšškých novin, které se měly vydávat. (Ruge, dopisy, str. 344 a 350). Marx se rozdvojil s Rugem, zamítá jeho přátelství v přípise, který mu zaslal. (Ruge, dopisy, str. 344). Tak byli všichni znešvářeni až do převzetí časového spisu „Vorwärts“ socialisty (v polovici 1844) k jaksi důslednější propagandě se přikročilo.
Do těchto poměrů přišel Bacunin. Zmíněný „Vorwärts“ vyšel 1. ledna 1844 jako obyčejný zábavný list, penězi Meierbeera podporovaný a od Heinrich Börnsteina založený, nesympatická a pochybná osobnost (srv. jeho: „Pět a sedmdesát let v novém a starém světě“, Lipsko, 1881, str. 388 a o něm noticku v Londýnském Soc. Dem., 25. ledna 1890). Skrze polemiku vedenou C. L. Bernaysem seznámil se Bernstein s Rugem a pak s ostatními německými radikály a socialisty , kterým on „Vorwärts“ nabídl k použití. „Vorwarts“ pak byl změněn (a od 1. června 1844) pod jménem „Vorwärts německý časový spis vyšel od socialistů redigovaný.
Do něho psali Ruge, Herweg, Heine, Marx, Engels, Georg Weerth, G. Weber, Bacunin, Dr. Emerbeck, J. Bürgers, také Hess, Marx, Ajug. Becker. Börnstein píáše (str. 351): „Já mám (co redakční místnost) několik neobydlených pokojů a v tom největším bydlí Rus Bacunin, tj. on má v tom velkém pokoji vojenskou postel jeho vak a cínový pohár – z toho pozůstává celé jeho zařízení, neboť on jest jeden z nejskromnějších lidí.“ V onom pokoji odbývali se redakční schůze za bouřlivých debat mezi socialisty a stoupenci Rugovými. žel nám neznámo nic bližšího o „Vorwärts“ a o Bacuninovým přispívání.
Německá vláda si přála potlačení tohoto listu; obžaloba následovala a následkem toho list měl vyjíti v lednu 1845, jenom jako měsíční revue. Ale vláda pracovala proti listu dále a – pan Alexander Humboldt měl prostředníka při tom hráti – – vydání lednového čísla bylo překaženo vypovězením redaktora a spolupracovníků, s nimi i Bacunin (11. ledna 1845). Tento rozsudek byl však zvrácen po interpelaci v parlamentě a Bornstein nechal list zajíti co protislužbu vládě, jak sám vypravuje ve výše zmíněné knize. Avšak kroužek spolupracovníků byl přece roztržen a Bacunin se nám na nějaký čas ztratí z obzoru. Börnstein praví (str. 354) on šel do Drážďan. Pravost tohoto ojedinělého tvrzení nebudeme posuzovati, ale pochybujeme o něm z vícero důvodů.
V historii německého dělnického hnutí od G. Adlera stojí: Marx, Bacunin a Hess šli do Bruselu, to však se v „Neue Zeit“ (1886, str. 93) popírá. Bacunin šel neznámo kam, každopádně ne do Bruselu, (kde Marx a Engels žili). Myslíme, že zůstal v Paříži.
V říjnu 1847 zmiňuje se Barnhagen o Bacuninovi v Paříži, který mu po poaní Herweghové dopis poslal (deník 4., str. 150). Na polském banketu, 27. listopadu 1847 přednesl Bacunin známou řeč, jeho první veřejné vystoupení (tak dalece co my víme). Tato řeč, která jako první vystoupení ruského revolucionáře, který zájem Polska i Ruska v pospolné revoluci spatřoval, velký úžas vzbudila a v mnohých vydáních vyšla. Na to byl za vlády Guizotovy vypovězen.
Barnhagen píše (22. prosince 1847): „Strašná ostuda pro Guizota a Louis Phillipa! O přízeň Ruska žebrajíce vyženou Bacunina z Paříže i z Francie! 10 000 stříbrných rublů bylo od ruské vlády nabízeno jako cena za jeho vydání. Bacunin sde odebral – jsa podporován od starého Mikuláše Turgeněva (zemřel ku konci roku 1871), praví Golovin – do Bruselu, kde jej (praví opět Golovin) jenerál Skrijnický podporoval.
Po vypuknutí únorové revoluce šel Bacunin, jak se samo sebou rozumí, ihned zpátky do Paříže.
Bacunin v letech 1848 – 1849
Během let 1848 – 49 až do jeho zatčení v květnu 1849 zjevuje se Bacunin brzy zde hned zas onde, ve Francii, Rakousku, Německu, na řadě revolučních podniků se podíleje. Jeho skutečná činnost, co se týče slovanských zemí, byla většinou tajná a tu ovšem nemožno nám do oněch pramenů nahlédnouti. Jeho hlavní účel byl, pracovati pro revoluci všech slovanských národů. Se socialistickou otázkou měl zde velmi málo co dělat, tj. slovanské národy byly ještě daleko pozadu, oni ještě vězeli úplně ve spárech šlechty a kněžstva, tak že to byla dosti těžká úloha (která se však přece nepovedla), přivésti je na zajisté malou výši německé demokratické buržoasie z. r. 1848. Zde se jednalo hlavně o to, zabrániti tomu, aby se stali nástroje protirevoluce, tj. aby se nedali veštvati v národnostní hádky a třenice, jedni proti druhým, Rusíni proti Polákům, Češi proti Němcům, Chorvati a Srbové proti Uhrům a Rusové proti všem ostatním.
Bacunin byl jedním z těch málo Slovanů, ten jediný, který v tomto smyslu rozhodně vystupoval, mezitím co Marx a jeho soudruzi k. př. v „Neue Rheinische Zeitung“ jenom Poláky uznábvali a pro jiné Slovany jenom nenávist a opovržení měli. Bacunin pracoval až do konce vzdor neúspěchu, ku spolupůsobení německých, slovanských a uherských demokratů. On tedy zastával stanovisko mezinárodní v té době, kdy málo jiných fanatické národní stanovisko opustili, což bylo hlavní příčinou neúspěchu tehdejší občanské revoluce.
Bacunin píše 1863 v „Stockholmer Aftonbladet“ o slovanském sjezdu: „Já potíral oba směry, oba stejně neštěstí slovanské rodině přinášející. Rakouští přívrženci, kteří chtěli slovanské národy co podnoží habsburské moci použíti, a petrohradský panslavismus.“ 1849, co Mikuláš proti Uhrům bojoval, snažil se Bacunin, Čechy se svobodomyslnými Němci ve spojení přivésti. To mohlo Itálii a Uhry zachrániti, polské povstání způsobiti a revoluci do Ruska převésti. Avšak ono se nepodařilo všeobecné hnutí přivodit. „Doba byla tuze zpátečnická, my jsme nemohli než neúspěch skliditi.“
Z jiných pramenů můžeme následující podati: (Sborník posmrtných statí od A. J. Hercena, Ženeva, 1870, ss. 179 – 206). Zde vypravuje Hercen jak Bacunin po svém útěku do Londýna přišel, on měl ještě ty staré idee z r. 1848. „Jeho nejštastnější dny byli v únorové revoluci. Přišed z Belgie vrhnul se v ono revoluční moře. On nešel z kasáren montagnardů ven, spal s nimi a hlásal stále komunismus, rovnost, osvobození Slovanů, zničení všech Rakušanů, stálou revoluci, boj až do zničení posledního nepřítele. Causidiere nevěděl co si má s ním počít a radil se s Flaconem, aby jej poslali ke Slovanům.
„Co to za muže,“ praví o Bacuninovi, „v první den revoluce pravý poklad, ale druhý den by jsme jej musili zastřeliti.“ Tak dalece Hercen, který když přišel na začátku května do Paříže, Bacunina tam více nezastihl.
Náhledy Pařížských demokratů, kteří se pomocí revoluce ku vládě dostali, mpžeme zde asi takto zobraziti: revolucionáři včera, jsou dnes co vláda, nezbytně zrovna tak zpátečnicky, jako každá jiná vláda a dny červnové připravovali pozvolna, ale jistě. Bacunin však docela dobře poznal jejich hru. Když on z Paříže odjel, zastavil se v Lipsku u Ruge, tento o něm vypravuje („Upomínky“): „Bacunin nebyl s Paříží nijak spokojen. Nemysli si pravil on, že vy Sasové máte patent na filistry, Paříž se jimi jen hemží. Hnutí zdá se ochabovat a zpátečnictví jistě nastoupí. Že my Španěly a Itálii necháme ve štychu, jest chyba. La Martiné jest frázista, pro německou a slovanskou revoluci není porozumění. – On si s nějvětší tíží zaopatřil prostředky pro agitaci v Rusku. Odejel do Vratislavi, aby byl blíže hranic. V Paříži se přidržoval zvláště námořnictva. Golovin praví, že Flacon mu dal 3000 franků a francouzský pas.
Bacunin cestoval přes Lipsko do Vratislavi, kde se měla odbývati nějaká polsko – slovanská schůze (Kolokol, 15. ledna 1862). V Lipsku vyhledal Rugeho („Upomínky“) nechal jej ze schůze zemského spolku vyvolati a tak jej upoutal svým vypravováním, že Rugova kandidatura pro Sasko v jeho nepřítomnosti propadla.
„Nech je volit, když mají chuť,“ pravil Bacunin, „vždyť z toho nic nebude – bude o jeden řečnický spolek více, toť vše.“ Druhý den cestoval dále do Vratislavi.
O době vratislavské podává zprávu pouze Ruge. („Upomínky“). Bacunin mu psal by přišel do Vratislavi, že tamější demokratická strana, volební manifest (který pro „Frankfurtské“ shromáždění „nejvyšší konstituční moc“, požadoval) s pochvalou přijala a jej za kandidáta prohlásila. Bacunin byl v krátkém čase všude znám, všude jej rádi viděli pro jeho milou a duchaplnou povahu i mimo kruh demokracie, která zde byla lépe zastoupená než v zemském vlasteneckém spolku. (Lipsko). Při naší návštěvě v domech konstitučních, jako u vrchního předsedy Pindera, a nápotomního ministra Milde, u policejního předsedy (sic!), slyšeli jsme že volba Heinricha Simona zajištěná jest, ale já jsem se přesvědčil, že Bacunin předpověděl pravdu,. neboť já jsem zvítězil 8 hlasy nad mým protivníkem.“
To ovšem není nijak hezká událost, zvláště ve světle oné doby, ale my jí podáváme aby se neřeklo, že něco zamlčujeme. Bacunin zajisté nedal nic na Frankfurtský parlament, ale on příkládal tomu důležitosti, právě pro (z velké části) polskou Vratislav, která měla ve slovanském hnutí od něho očekávaném a připravovaném, zajisté velkou úlohu hráti, přítele, kterýž též jeho znal, ve Frankfurtském parlamentě míti.
Bacunin soustředil kolem sebe několik Rusů, (praví Ruge), agitace kvetla a vstoupil ve spojení s Čechy a bylo usneseno v Praze slovanský kongres odbývati. – – Na tomto sjezdu (4. až 14. června 1848) zúčastnilo se 237 Čechů, 42 jižních Slovanů, 61 Poláků a 1 Rus (Bacunin). Bacunin a Polák Libelb vypracovali manisfest, jenž byl pak určený komité Palackému podán, který manifest v mnohých částech změnil a přepracoval a teprve 12. června, přijat jako „prohlášení prvního slovanského sjezdu, v Praze k národům Evropským.“ Jediný úřední spis o onom sjezdu, (otišten od Reshauer a Smeto, „Rok osmačtyřiácátý“, Vídeň, 1872, 1. svz. s. 340 – 342). Bacuninovo a Liebetovo vypracování, které mělo též dolnorakouské slovany pojmouti bylo zavrhnuto. 12. června, byla schůze vypuknutím povstání překažená, nastal pětidenní boj, na barikádách proti Windischgrätzovi. Bacunin, praví Ruge, byl pro slovanskou osvobozující revoluci a spatřoval splnění jeho tužeb v Pražském svatodušním týdnu. Poláci ujišťovali Rugeho „že on se statečně bil“. Nad porážkou oné revoluce jásali Němci a Windischgrätz obdržel množství německých blahopřání, – taktéž blahopřání od cara Mikuláše, který alespoň věděl proč mu blahopřeje.
Následek byl, že Češi byli do armády reakce zatlačeni a němečtí Rakušani ve Vídeňské říjnové revoluci byli od toho samého Windischgrätze udupány.
V „Kolkolu“ (15. ledna 1862), stojí: „Když byl sjezd od Windischgrätze zmařen, pokusil se Bacunin vzdor Palackému, slovanští demokrati s uherskými a neměckými revolucionáři spolčiti. Od toho času co Bacunin se zúčastnil pražských bojů, byl neustále pronásledován a mohl jen v tajnosti žíti. Již 19. června 1848 píše Barnhagen z Ense (deník svz. 5.): „Jest-li do Pruska přijde. Policejní president vyzval p. Dr. Müllera, aby jeho přáítele varoval, (Bacunina) jest-li nebude již pozdě.“ Tento policejní president byl jakýsi Minutoli, který si to nechtěl s demokraty docela zkazit zmíněný Dr. Müller byl švagr profesora Mindta.
Bacunin přišel ale přece do Berlína. Bettina z Arninu, píše Berhagen 17. července 1848, pravila mě, že Bacunin je zde a včera s Arago (Emanuel Arago, vyslanec Francouzské republiky) dlouhou rozmluvu měl. Ruge píše: „Od pražských událostí stal se jaksi nedbalým, on nemohl všechny svoje zavazadla zachgránit a tím ztratil mnoho na eleganci.“ 24. července píše Barnhagen: „Včera večer přišel Rus Bacunin, zdráv a odhodlaný jako vždy, hrdý a veselý pln sladké naděje. Jeho obrovské tělo vzdoruje všemu nepohodlí. On mě vyprávěl příhody z Prahy, Paříže a Vratislavi, zde myslí, že je v bezpečí a něco podniknout již musí neboť má prý mnohio k vykonání. Jeho styky zdají se býti velmi rozvětvené, onj má mnoho přátel zvláště v Rusku a to od času co jest od ruské vlády pronásledován. On mluví o prohlášení a provolání v ruské řeči v desíti tisících výtiscích, jest pro svobodu všech Slovanů, Poláků, Čechů, Ilyrů atd. On zde žije pod jménem Jules. Ministři Kühlwetter a Milde vědí o něm, hrabě Reichenbach (později známý pronásledovaný slezský demokrat) jest jeho přítel. On pracuje na nějakém spisu a žije odloučeně od společnosti.“
26. července: „Byl jsem u Bacunina, který pilně pracuje na pojednání o Valašsku.“ 27. srpna: „Odpoledne přišel Bacunin ke mně. Vyprávěl o nejnovějších událostech a sdělil mě svoje naděje a plány. On jest spokojen s docílenými až dosud úspěchy, ony samy o sobě jsou již požehnáním, krásný den mezi pochmurnými, každý se s ním těší a jej použije i když více krásných nenásleduje. Ptal se mě na ruskou tiskárnu.“
22. září: Sešel jsem se, píše Barnhagen, s Bacuninem, který mě pravil, že odjíždí dnes večer do Slezska, aby na ruských hranicích s Poláky a Rusy se poradil a je přemluvil nyní nic nezačínati. „My musíme k porozumění těchto řádků hlouběji do tehdejších událostí zasáhnouti a přece jest nám skorem každý přístup do tehdejší tajné činnosti Bacunina uzavřen.
On byl brzy z Pruska vypovězen; 7. října píše Barnhagen: „Bacunin byl z Vratislavi a z celého Pruska vypovězen, jest-li se navrátí má být Rusku vydán. K takové hrozbě se již odvažují! Z Vratislavi vypovězen, zdá se že šel do Drážďan, kde však také nemohl zůstati; konečně jej nacházíme v Dessau a Köthen kdež zůstal přes zimu, až v březnu 1849 přišel do Drážďan. Tehdy vyšlo jeho: „Provolání na slovany, od ruského vlastence.“ Köthen 1849. Polsky, co: „Odezva do slovian“ začínající: „Bratři, hodina povstání udeřila“ atd. On vyzývá k neodkladné revoluci, nyní jest čas k boji pro svobodnou samosprávu Slovanů, střed boje musí tvořit Rakousko. Windischgrätz jde nyní do Uher, tam jej musíme napadnouti, my musíme též pro Maďary bojovat. (str. 34 v pols. vydání). Něco socialistického neb něco co by se týkalo zemské otázky toto provolání k boji proti Rakousku neobsahuje.
August Rökel byl důvěrníkem Bacunina při zosnování nového povstání v Praze na jaře 1849, on píše mezi jiným: („Saské povstání a vězení ve Waldheimu.“) „Bacunin žil tajně v Lispku a měl kolem sebe kroužek dánských studentů. Několik dní před květnovou revolucí přijel tajně do Drážďan, kdež jej Rökel u sebe přechovával.“
Jeho snaha byla spojení německých a slovanských demokratů proti ruskému carství. Ruge viděl jej v Lipsku: „Bacunin zapředl užší styky s pražskou mládeží s sdělil mu jeho plány.“ („Upomínky“) Ruge byl proti tajným podnikům a to je tehdy rozdvojilo. Když přišel Bacunin do Drážďan, poslal Rökla do Prahy s otevřeným psaním, které však do rukou policie padnouti muslo, ono jest v reakcionářské knize od Monthee otištěno (pravé?) (ss 4 – 5, Drážďany, 30 dubna 1849): „české a německé hnutí by se mělo spojiti, jest velmi málo času povstání připraviti, nebude-li povstání vbrzku uskutečněno, tak přijdou Rusové, neboť zpátečnictví v Evropě se řídí podle jistého plánu a kolébka všeho zpátečnictví jest Rusko.“
Rökel píše chladně o tom, co v Praze zvěděl, byl tam tři dny, když květnové povstání v Drážďanech vypuklo, což jej přimělo zpět se navrátiti (byl již 6. května zase zde).
Květnová revoluce v rozličných částech Německa vypukla. V Drážďanech – Rýnské provincii – Falc a Baden, vedla v Drážďanech k dosazení prozatímní vlády: Tzchirner, Heubner, Todt. Krátce muselo se město proti saskému a pruskému vojsku brániti.
Bacunin se na všem čile podílel. V knize od Monthe, praví se (ss. 120 – 121): „Hnací silou ku všem těmto násilnostem byl již tehdy (?) Bacunin.“ Z vyšetřovacích listin městského soudu drážďanského jde najevo, že ten samý již 4. (května) odpoledne po zvolení prozatímní vlády na radnici byl viděn. Todt se zmiňuje v jeho zaslaných zprávách o vystoupení Bacunina až 5. k polednímu a praví: „V tuto dobu přišel Rus Bacunin s několika neznámými do radnice, kdež odloučeně od ostatního shromáždění se drželi a za stínidlem u kamen nějakou tajnou činnist rozvíjeli. (Ó, hrůza!). Tamtéž praví: „Když Jäkel a Lindemann v Čechách poslední velké shromáždění svolali, byl Bacunin na cestě z Lipska do Čech, aby tam poslední přípravy k revoluci vykonal.
Tu vypuklo povstání v Drážďanech. Bacunin spěchal zpět do Drážďan, přišel třetího dne (5. května) a převzal ihned vedení povstání (sic!. V této poznámce se zdá býti mnoho policejního tlachání.). Sám Bacunin (v zmíněném psaní na Stockholmer Aftonbladet) praví: „Povstání v Drážďanech vypuklo než jsme se toho nadáliu, a já jsem byl právě v tom okamžiku překvapen, když jsem chtěl jeti do Prahy, kdež jsem byl očekáván.“ On se stal jak dále praví členem revolučního komité. Ve všech zprávách jest chválena jeho ráznost a odhodlanost, taktéž jeho vojenské zkušenosti co bývalého dělostřeleckého důstojníka; a zpátečnický spisovatelé hledí jeden na druhého předstihnouti v líčení jej co strašlivého člověka. Oheň bylo jeho heslo, před jeho rázností sklonila se sama prozatímní vláda. – (Monthee, s. 32): „Bacuninovo vystupování bylo tím určitější, čím blíže rozhodný okamžik nadcházel. Všechno se třáslo před tímto mužem. Městského radního Pfotenhauera, který jej stále obtěžoval v záležitosti prachu (prach v radnici – B. pravil: „E, co domy! Ty ať vyletí do povětší) vystrčil bez velkých okolků ze dveří ven. (Strašné!). Štěpán Born z Poznaně, tehdejší dělnický agitátor byl jmenován vrchním velitelem po zatčení dřívejšího (Heince). Hájení stalo se nemožným a 9. května z rána asi o třetí hodině nastal ústup prozatímní vlády přes Tharand do Freiberg (Monthee). Rökel praví: „8. května v nici nastal ústup na Freiberg. Bornův pluk rozešel se za Freibergem a Born unikl. Heubner, Bacunin a poštovní sekretář Martin jeli do Chemnitz napřed, kam se mělo všechno stáhnouti. Oni tam dorazili samotni; poradili se s vůdci tamějšího hnutí a uložili se (10. května) v hostinci (U Modrého anděla) (Monthee) k pokojnému spánku. V této noci byli od bídáků, s kterých Monthee, Dr. med. Beckera a vrchního žandarma Schüze s obzvláštní chválou (!!) jmenuji, (jeden z nich, jak Rökel vypravuje, se podílel docela na přípravách k pochodu na Drážďany) přeopadeni a zajati a Prusům v Altenburgu vydáni! O tom také stává krátké zprávy od Heinricha Däumera 7. října, podepsané ještě od 4 jiných německých uprchlíků, tehdy v Anglických listech vyšlé, kde Dr. Becker, co švagr Heubnera se jmenuje. Taktéž v (Demokrata Polski, 20. list. 1853).
Bacuninovo uvěznění a útěk.
(Sasko – Rakousko – Rusko – Sibiř)
(1849 – 1861)
Konečně se octnul Bacunin ve drápech reakce, která jej nepustila (od 10. května 1849) až on roku 1861 po zdařeném útěku v San Franciscu přistál.
Bacunin byl co vězeň přes Altenburg a Lipsko do Drážďan přivezen. (Rökel). Na této cestě imponoval i těm surově s ním zacházejícím pruským vojákům, svým smělým, hrdým a klidným chováním (dle vypravování očitého svědka) (Monthee). Barnhagen, jehož přátelství k Bacuninovi nezměněno zůstalo píše mezi jiným (12. května): „Boj v Drážďanech měl hlavně Bacunin vésti, on sám jako zajatý přiveden byl.“ 13. května: „Bacunin má být skutečně zajat, že on byl z hlavních vůdců z drážďanského povstání jest jisto.“ 15. května: „Nevěří se, že bude vydán Rusku, on má být dříve přiveden před soud saský.“ 17. května: „O Bacuninovi jest všude ticho. On měl zde mnoho přátel z dřívějších časů, když zde studoval, ale těm naskakuje husí kůže, když o něm nyní slyší. Jeho novější přátelé jsou většinou vypovězeni a nemohou pro něho ničeho podniknouti.“ – Rökel (s. 197) popisuje zacházení s Bacuninem ve vězení; on jediný musí nosit okovy i na procházce, ti druzí jsou bez okovů. V srpnu 1849 byli všichni zajatci z Drážďan na Königstein dopraveni. Na str. 213 zmiňuje se Rökel o plánu k útěku, na kterém on a Bacunin pracovali, ale ku provedení nedošlo. 14. ledna 1850 byl ortel smrti Heubnerovi, Röklovi a Bacuninovi přečten. Barnhagen píše (22. ledna 1850): „Heubner, Rökel a Bacunin jsou tedy skutečně k smrti odsouuzeni, přijali ono sdělení docela klidně, zejména Bacunin. Bacuninovi bylo oznámeno, že jeho rozsudek podléhá změně…“ (24. ledna): „Já jsem pohlížel dnes na obraz Bacunina. Tyto vznešené, výrazné a přece bolné tahy, tyto dobré modré oči! Tento obličej má býti od kulí roztrhán? To se nestane! – – 20. března: „Hrozivá zpráva, na Bacuninovi a Röklovi má býti ortel smrti vykonán a to v Sasku, kde ostranění pokuty smrti ukutečněno jest!“ Vrchní apelační soud potvrdiul 16. dubna vyřknutý ortel smrti. Když bylo Bacuninovi navrhováno, aby prosil o milost, pravil, „že dává přednost zastřelení“. (Ruge „Upomínky“).
V polovici června byl konečně k doživotnímu vězení „omilostněn“ a v okovech z Königsteinu do Rakouska dopraven, nejdříve do Prahy. Při dopravě na pražské Hradčany seděl důstojník vedle něho, který měl rozkázáno jej zastřeliti při nejmenším pokusu o útěk. (Hercen v sborníku posmrtných statí). Barnhagen píše 10. ledna 1851: „V Praze byl Havlíček s jinými zatčen, poněvadž hleděli Bacunina osvoboditi. On byl vyslýchán ohledně svatodušní revoluce, ale zamítl jakoukoliv odpověď.“ (Ruge). Pod 21. březnem 1851 píše Barnhagen: „Bacunin jest z Prahy do Olomouce dopraven.“ 30. března: „Jest Bacunin ještě v Olomouci nebo v Brně? Byl Rusku vydáín? Nikdo neví! Jak budu ten den chvalořečiti, který mu dá nazpět svobodu. Ještě doufám, že ten den přijde! Taký vznešený duch, taká železná vůle nemůže v bezúčelném mučení zahynouti!“ 19. května 1851: „Noviny přinášejí zprávu, že Bacunin také v Rakousku odsouzen k smrti provazem, tento trest však změněn „z milosti“ k doživotnímu vezění. Křížově spoután, tělesně bídný, avšak nezdolný šlechetný duchem.“ – – Následuje pak dodatek, že byl konečně i Rusku vydán! 13. července: „Podle jiné zprávy jest ještě v Rakousku ve vězení.“
Kdy byl vlastně vydán nevíme. Hercen praví, že byl Bacunin v Olomouci půl roku ku zdi připoután.
Bacunin, kterému na ruských hranicích pouta sňali, (Hercen) byl přes Varšavu a Vilno, kde jak se vypravuje, polské obyvatelstvo jej s velkou sympatií vítalo; do Petrohradu na Petropavlovskou pevnost dopraven.
V Petropavlovské pevnosti žádal jej, vypravuje Hercen (sboprník posmrt. st.) car Mikuláš skrze hraběte Orlova, aby napsal pamětní list o slovanském a německém hnutí, což Bacunin také učinil ve způsobu úvodního novinářského článku. Ruge praví („Upomínky“): „On sám mluvil s carem a řekl mu otevřeně svoje mínění. Ten jej nechal doživotně odsouditi. Když roku 1834 anglické loďstvo bylo očekáváno, byl Bacunin na Schlüsselburg převezen, kde až do 1857 zůstal. Nebylo s ním tak bídně zacházeno, jak se nyní v Rusku zachází s politickými provinilci, ale vězení, nedostatek pohybu zničili přeci jeho zdraví a měly za následek předčasnou smrt (62 roků stár) tohoto obrovského siláka a zdravého muže. Ruge praví, že když 1862 do Londýna přijel, byl skorem k nepoznání, „Schlüsselburg jej zničil.“ Ku konci jeho vazby, vypravuje sám v „Buletin de la Fed. jurassiene“, 9. července 1876, že stratil všechnu chuť k jídlu a živil se pouze syrovou zeleninou. Nejvíce se obával, aby vězněním nebyl zničen, že přestane nenávidět a ochabne jako Silvio Pellico. 1857 byl na severní Sibiř vypovězen, jeho matka prosila za něho u cara Alexandra II. ten však pravil, tak dlouho dokud on žije, že Bacunina nepropustí. O této cestě na Sibiř vypravoval Rugovi (dle jeho „Upomínek“): „Cestoval s jedním důstojníkem, který jej na jeho rodinný statek dopravil a několik dní se tam s ním zdržel.“ V Irkutsku byl tehdy generálním guvernerem hr. Maravjev, amurský příbuzný Bacunina, který s ním (jak Hercen praví), dobře zacházel. Knihy i noviny mohl čísti, takže byl dosti klidně živ.
V Demokrata Polski, 15. července 1859 (II. str. čís. 52) sděluje někdo, kdo Bacunina před půl rokem viděl: „Až do března 1857 byl v pevnosti; v říjnu 1858 oženil se s 18letou Polkou, Antonií Kwaithowskou, dcerou jednoho doktora. Jeho postavení by bylo snesitelné, kdyby nebyl nucen k úplné nečinnosti.“ Hercen o této svatbě, (srv. sborník posm. st., str. 189) Rugovi vypravoval: „Prodáním malého statku jeho ženy zaopatřil si prostředky k útěku, jeho žena jej pak s dítětem následovala.“
1860 žádala Bacuninova matka cara, aby se směl tento navráti do Evropy; odpověď zněla nikdy, ale co milost mohl Bacunin jako písař do státní služby vstoupiti. (Hercen). Však vbrzku na to podnikl svůj zdařený útěk. Vyprávěl o tom Rugovi (dle jeho „Upomínek“). „Nechal se od jedné firmy co obchodní cestující podle Amuru dolů přijmouti. Na této řece nalezl jednom jdnu vládní fregatu, na kterou vstoupil a ta jej dolů po řece dopravila. Nebezpečí hrozilo potkáním guvernéra, který jej znal a jemuž ona fregata jela vstříc. Před sejitím se oné lodě s guvernérem, hleděl se dostati na nějakou obchodní loď, nejdříve na brémskou loď, ta se však zdráhala jej do Japonska sebou vzíti; ale on dovedl přelstíti kapitána fregaty a tento jej v jeho vlastní loďce dopravil na jednu americkou loď a na této odejel druhý den, právě když guvernér přibyl do Jokohamy. V Hakodadi v severním Japonsku přestoupil na jinou americkou loď, na které se sešel s ruským generálním konsulem! Taktéž se tam nalézaly ruské válečné lodě. Onen konsul mu nabízel, aby se s ním na některé z oněch válečných lodí nazpět navrátil, ale Bacunin pravil, že by rád poznal zem, poděkoval konsulovi za jeho ochotu a přátelsky se rozešli. Dostav se na zem jel příjemnou a rychlou jízdou do San Francisca. Tam nalezl známé z Evropy, kteří mu zaopatřili prostředky (dle Ruge), přes Panama do New Yorku cestovati. Z New Yorku cestoval dále do Anglie a dorazil 26. prosince 1861 do Liverpoolu a 27. prosince do Londýna.
Tak skončila po mnohých letech Bacuninova doba osmačtyřicátá.
Předem, než budeme nopvé poměry, do nichž on přišel a jeho novou činnost líčit, musíme připomenouti velmi ošklivý zjev, který jej skorem po celý jeho život pronásledoval a i po smrti pronásleduje (Plechanov!), totiž soustavné špinění a zlehčování skrze kliku Marxistů. Mohlo by se říci, že to nestojí za namáhání tyto staré historie předváděti, ale dle našeho náhledu, jst zapotřebí o tom se zmíniti, aby každý porozuměl vystupování Karla Marxe v Internacionále proti Bacuninovi a anarchistům; dále k porozumění v tělesné nevraživosti, která se Marxovi, v Liebknechtovi, v Lafarquovi a všech ostatních jeví, oproti jinak šmýšlejícím
Nejdříve 1840. Po slovanském sjezdu přinesly „Neue Rheiniche Zeitung“, orgán Marxův výstrahu před Bacuninem, kde se praví, že jest agent Ruska. Jest to celá historie, kterou George Sandtová od Ledru Rollin slyšeti měla, kterýý v ministerstvu vnitra měl naleznouti nějaký kompromitující list od Bacuninma. Jeden vratislavský demokrat psal na Volfa od „N. R. Z.“ a tento mu odpověděl: „Redakce neuveřejňuje žádných výstrah, aniž by se předem nepřesvědčila. Chceš-li ale míti psané důkazy, obrať se na George Sandtovou, od které jsme je obdrželi.“ (Dle R. Meyer, Boj za osvobozenmí 1868, který všechny nadávky přes Bacunina snesl dohromady). Hercen ale vypráví další: „Bacuninův přítel A. Reichel obrátil se na George Sandtovou; tato mu ihned odpověděla a zároveň poslala dopis na redakci Marxových novin, v němž velmi přátelsky se o Bacuninu zmiňuje, a poznamenává, že nikdy s Ledru Rollin o Bacuninovi nemluvila.“
Marx to musel otisknout a připsal k tomu, že ona nepravá zpráva se dostala do listu za jeho nepřítomnosti; zajisté pěkné omluvení. „Můžeme ještě připomenouti, že v uveřejněných dopisech od George Sandtové nic o Bacuninovi nestojí, až na malou poznámku (svz. 3, Paříž, 1882, str. 3), kde svému synu 18. února píše: „Ty jsi tedy nevěděl, že Bacunin od naší ctihodné vlády vypovězen byl? Obdržela jsem od něho asi před měsícem psaní. Odpověděla jsem mu, souhlasíc, že jsme od canali ovládáni a že si velmi škodíme, když si to necháme líbit.“
Následující výpad (tak dalece co my víme) na Bacunina stal se r. 1859, co on uvězněn na pevnosti dlel. Známe o tom Hercenovu kapitolu „Němci ve vyhnanství“ (Sb. post. st., ss. 51 – 80) a jednu zrpávu v Demokrata Polski, 20. listop. 1853. Hercen praví: „Marx vyhlásil Bacunina za ruského špicla, jak v 1848 tak i 1853. Tehdy byl známý Weghardt ve veřejném životě činným, s jeho dvojí ideou o budoucnosti Turecka, a že ruská vláda každého (….)
(…)
–
Na začátku roku 1863 odcestoval Bacunin na delší dobu do Stockolmu. Bylo to právě za polského povstání, a Bacunin, který zde nevystupuje co socialista, nýbrž co ruský revolucionář, vytknul si za cíl, pak-li bude možno, Švédsko do války proti Rusku pohnouti a tím polské povstání zesíliti. Naše prameny pro ono období jsou: Hercenovy zprávy o expedici Ward Jackson (Sbor. post. st.) a paměti generála Lapinského. Bacunin udržoval ve Švédsku spojení s ruskou společností „Země a Svoboda“ přes Finsko a touto cestou zprostředkoval též zasílání Kolokolu. Snažil se všemožně vzbuditi syympatii Švédska pro polské povstání; měl rozmluvu s ministry a s bratrem krále švédského, hleděl je přesvědčiti o nastávající revoluci a povstání sedláků v Rusku. Po ukončení propagandy ve Švédsku, hodlal se do Polska odebrati. Bacunin se nalézal již celý měsíc ve Švédsku, a nikdo nevěděl o neodvislé polské námořní expedici, která se z Londýna vypravila. – Josef Zverkovič, jednatel Polské národní vlády, přišel do Londýna, aby Ward Jackson (tak se jmenovala ona loď) na výpravu připravil. Na vypravení lodě se pracovalo nedbale a nepozorně, což Hercen a Lapinský přičítají zradě. 25. března přistála ona loď v Helsingborgu, který konečně přišel. Již v Kopenhagen zdráhal se kapitán dále jeti, a vzdor zakročení Bacunina u anglického konsula mohlo se do Malmö jeti (ve Švédsku), odkud se Bacunin vrátil zpět do Stockholmu a radil vůči zprávám o zakročení evrospkých mocí v Polsku; právě nyní ničeho nepodnikati (dle Lapinského). Loď zůstala dlouho v Malmö a Poláci byli velmi od Švédu oslavováni, což jim však velmi málo pomohlo, neboť dále se nemohli dostati.
Konečně 3. června nastal návrat, jak se zdálo, zpět do Anglie, ale ve skutečnosti na jiné lodi dále podle severního pobřeží. Dne 11. června mělo se přistát, ale následkem bouře nebylo možno. Při této bouři zahynulo mnoho lidí z oné výpravy. Loď konečně přistála u švédského ostrova Wisby, kde výprava složena a jednou švédskou válečnou lodí nazpět do Londýna dopravena (19. června).
Bacunin se zdržoval ve Stockholmu pod jménem Henry Soule. Polské aristokratické hnutí, které bylo též ve Stockholmu zastoupeno, bylo mu nepřátelské a z tohoto šlechtického tábora byl v novinách napaden; kun obhájení svému napsal další vysvětlení do Aftonbladet o ruských poměrech ve smyslu v jakém napsal „Národní dílo“ (1862). Škoda, že marxisti ono pojednání nečetli, mohla býti jejich brožuira o Allianci o několik stran jízlivě volených výtažků silnější, které by se byly dobře do jejich krámů hodily. Bacunin v tehdejší své ruské revoluční činnosti nemohl počítati na víc, než na politickou revoluci. Švédové, mezi kterými se nalézal, psali ovšem na něho slavnostní básně a oslavovali jej; ale oni byli pouze liberálové, kteří o socialismu neměli ani ponětí, majíce pro socialistické myšlenky jenom opovržení. Bacunin vyložil v jedné řeči cíle společnosti „Země a Svoboda.“
1. Země má být předána na sedláky bez odškodnění majitelů na útraty celého národa (!).
2. Odstranění německé úřednické správy, komuna za základ, samospráva distriktů a provincií.
3. Odstranění conskripce, zřízení milice na místo stálého vojska, které by nesmělo býti upotřebeno k výpadu.
4. K dosažení toho, národní shromáždění, které by tyto body v úvahu vzalo a ve skutečnosti přivedlo.
„Náležím k této společnosti a ji zde zastupuji; ona uzavřela spojení s Varšavskou národní vládou a s Maloruskými vlastenci a jest hotova uzavříti spojení též s Finy. S těmito posledními se mnoho Bacunin ve Švédsku zabýval; později napsal též článek o finské otázce.
V Aftonbladet 13. října 1863 jest zmínka o jeho odjezdu (přes Götenburg do Anglie), zamýšlí přes Francii do Itálie cestovati, kdež chce zůstati po celou zimu. Poslal množství korespondence do Stockholmu na Sohlmanna pro Aftonbladet, avšak z této bylo velmi málo zveřejněno.
Tímto končí naše zprávy o ruské činnosti Bacunina na počátku 60. let.
Bacunin v Itálii.
Zde končí slovanská činnost Bacunina, a začíná období mezinárodní a socialistické. Tím není řečeno, že on dříve nebyl socialistou; v nejdůležitějších dobách jeho činnosti 1848 – 49 a 1862 – 63, nalezl on tolik příležitosti v politickém hnutí slovanských národů, svoje demokratické idee, které tomuto docela chyběly – rozvinouti, že on jim socialismus obětoval. Avšak od té doby počínaje, zdá se, že dával přednost skutečné socialistické propagandě, před jakýmkoliv politickém hnutí masy.
Předem než přistoupíme k líčení jeho socialistické činnosti, předešleme několik slov o socialismu v Itálii, za oné doby. Myšlenky St.Simona, Fouriera, Lamennais, atd. nalezli něco přívrženců, ale ty rozličné národní směry zabraly vždycky první místo a malý průmyslový vývin prodlužovaly samostatné vystoupení proletáře. Taktéž myšlenky socialismu byly velmi málo fedrovány, avšak velkou výminku zde činí Carlo Pisacone, který Proudhonův směr hlásdal a k neodvislému kolektivnímu anarchismu dospěl, ačkoliv jej úplně důsledně nezastával.
Pisacone narozen 1818 v Neapoli. Dřívější důstojník se účastnil v horno-italských bojích 1848, poznal ve Švýcarsku Mazziniho, podílel se na hájení Říma, odešel pak zpět do Švýcar a do Londýna; konečně usadil se u Ženevy, kdež napsal známé studie: Soggi storici – politici – militari sull´Italia, (Milano, 1860) v nichž obsažena jeho socialistická soustava, a které po jeho smrti vydány byly. V těchto svých spisech praví mezi jiným: „Idee vyvinují se ze skutků, a nikoliv skutky z ideí, lid nebude svoboden, poněvadž je vzdělán, ale on se brzy vzdělá, pak-li že bude svoboden. řekne se, vaše podniknutí jest nemožné, tož odpovím já, jestli budem čekat na uznání celého světa, tak nikdy ničeho nepořídíme; svět uznává jen zastaralé náhledy a nazývá každého, kdo první krok kupředu učiní bláznem. Moje politické zásady jsou dostatečně známé, já věřím v socialismus, ale nikoli v socialismus rozličných francouzských systémů, které více nebo méně na monarchistickém a despotickém základu zbudovány jsou, já věřím v ten socialismus, který nevyhnutelně v blízké budoucnosti celou Itálii a celý svět pronikne. Tento socialismus, o kterém mluvím, mohu ve dvě slova shrnouti: „Svoboda a Spolčování“.
Bližší obsahuje třetí svazek jeho Soggi; na str. 164 – 167 jest podán v desíti bodech následující návrh:
1. Země bude na obce rozdělená, v nichž se jakási zemědělská společnost ustaví pro vzdělávání půdy; a která si sama svou správu určí asi v jednom administrátoru, v jednom řediteli, v jednom správním a v jednom technickém radovi; všechny jiné funkce se rozdělí podle schopností každého jednotlivce a výtěžek se pak stejně mezi všechny rozdělí.
Kapitál bude pospolité vlastnictví, každý v nějakém průmyslovém odboru zaměstnaný, náleží k průmyslovému cechu, kterému národ potřebné prostředky vydá atd. Pisaconovy praktické návrhy jsou daleko pozadu za jeho kritikou zákona a autority. Od italských anarchistů jest za jejich předchůdce považován. Na jeho zapomenutí nese vinu italský politikář Nicotera, který spisy Pisaconovi kde jen se k nim dostati mohl uničiti nechal, tak, že se s nimi velmi zřídka setkáváme. (Nestalo se to samé s mnoha spisy Bacuninovými?)
Dle Guochi Viani (Rivista internale del Socialismo, 1. srpna 1880), byly první socialistické noviny v Itálii: „Il Proletario“ 1865, druhé Bacuninovým vlivem v Neapoli 1866 založené: „Liberta et Justicia“. (Svoboda a spravedlnost).
Po polském neúspěchu šel – praví se ve zprávě Jurské ventrální sekce, 9. července 1876 – do Itálie. Doufal nalézti mezi svými starými přáteli z r. 1848 lidi, kteří svým revolučním myšlenkám zlstali věrni; dlouho doufal, ale konečně se přesvědčil, že ti lidé z r. 1848 jsou pro revoluční hnutí mrtví, neboť oni se stali úředníky, profesory atd. Bacunin se zdržoval v Toskano (ve Florencii) a zvláště v Neapoli. Tam založil 1866 „kroužek revolučních socialistů“, z něhož 1869 povstala Neapolská sekce internacionály. Tehdy vyšel později potlačený časopis „Liberta et Justiocia“, do něhož Bacunin psal.
K historii Neapolské sekce podáváme toto: Podle zprávy na sjezdu v Baselu v lednu 1869, založená ona sekce 1868, přijala program internacionály a nazvána prozatímně „ústřední sekce“. V květnu 18698 měla již 1200 členů, její orgány byly: Nejdříve „Fratellanza“ (v polovici 1869), „Eguaglianza“ 1869 (anarchistická), později „Campana“ (koncem 1871).
Bacuninova činnost v Itálii může se posuzovati podle tychlosti a duslednosti s jakou se idee anarchistické od 1869 a ještě více od 1871 v Itálii rozšiřovaly. „jemu (Bacuninovi) máme co děkovati, více jak komukoliv za založení a za první úspěch internacionály v Itálii; jemu děkujeme za naše první revoluční vychiování“ – pravil E. Malatesta na sjezdu internacionály v Bernu 1876. – Známo jest – praví Merlino v jeho knize, – že zakladatel socialismu v Itálii jest Bacunin, odkud byl G. Fanellim do Španěl uveden.
Muž obrovského vzrůstu, jehož tahy prozrazovaly ráznost charakteru velmi jemných způsobů, nadán mocnou výmluvností a vřelou uchvacující přesvědčivostí, jemuž vydobyté zásluhy v jeho revoluční minulosti předcházely, – jeho odsouzení a útěk ze Sibiře – bylo ono kouzlo, které jednu část italské demokratické mládeže k němu přivábilo, a kterou on od vlivu Mazziniho vymanil. Okouzlena aureolou slávy, která jména spiklenců a mučedníků za národní samostatnost obepínala, nalezl u ní také nadšení a takovou oddanost , jež dovedla každé překážce vzdorovati. Musíme uvážiti, že tehdy – jako dnes pouze v Rusku – mnoho buržoácké mládeže se k socialismu hlásilo. Byl to čas revoluční; v Paříži samé pikle, v Bruselu zasedal sjezd studenstva, které se prohlásilo pro nevěru a socialismus atd. Jen v Německu bylo ticho. Konečně komuna v Paříži učinila tomuto socialismu konec.
Bacunin podporován svým všestranným vzděláním a přízni, rozšiřoval socialistické idee slovem i perem. Celá řada nejlepších anarchistických spisovatelů a nejodvážnějších propagandistů slovem i skutkem, vyšla z jeho bezprostředních přátel a soudruhů. Jmenujme jen jedno jméno – Carlo Cafiero.
Bacunin a „Liga svobody a míru“.
(1867 – 1868)
Kdy a z jakých příčin opustil Bacunin Itálii není nám známo. Bacuninova příští veřejná činnost se vztahuje na „Ligu svobody a míru“; tato pěstovala styky s internacionálou v letech 1867 a 1868. Bacunin stále ještě doufal v de,mokracii a hleděl tuto pro socialismus získati. V r. 1867 vzepřelo se veřejné mínění hrozící francouzsko – německé válce – zkrze lucemburskou otázku – toto mírumilovné hnutí mělo za následek založení „Ligy svobody a míru“.
Její první sjezd odbýval se v Ženevě od 9. září 1867 počínaje; týden po sjezdu internacionály v Lousanne. Jedna komise sjezdu internacionály, mezi nimi Dupont od londýnské generální rady, Klein z Kolína nad Rýnem, Bürkly ze Švýcar, vypracovala adresu, v nížto se ze strany internacionály s Ligou míru souhlasí. Jest důležito toto připomenouti, poněvadž marxisti obyčejně pokládají to Bacuninovi za zločin, že k této buržoácké organisaci náležel. De Paepe, Eccarius (za generální radu) a Talain posuzují správně tento kongres míru ze socialistického stanoviska. Ženevští delegáti jej obhajovali a mnozí z nich jako Perron a později nepřítel Bacunina J. P. Becker náleželi k těm, kteří tento sjezd míru svolali. Z toho jest zřejmo, že mezi delegáty internacionály a mezi ligou míru velkých rozdílů v přesvědčení nestávalo. Mohl tedy každý býti členem ligy míru i taktéž internacionály jako J. P. Becker a ženevští kolegové, aniž by byl prohlášen za zrádce nebo buržoáka. Jen pozvolna přicházela internacionála k vědomí třídního stanoviska. Na onom ženevském sjezdu Ligy míru, nepřišlo se k žádné pravé debatě o adrese internacionále; někteří socialisté mluvili (Dupont, Langnet, de Paepe) a občan Bacunin, kterého každý poprvé viděl přednesl energickou řeč právě se rozvinující zásady o zničení států a založení komunistických obcí. Tehdy jako vždy před tím vystupoval Bacunin ve veřejném hnutí internacionály co anarchista. Bacunin se stal členem stálého výboru Ligy a byl pro tuto velice činným. Hleděl všemožně, aby spojil Ligu a internacionálu k pospolité činnosti.
Na sjezdu Internacionály v Bruselu 1868 přijat Bacuninův návrh na zaslání oběžníku na „Ligu míru“ v němžto jí Bacunin vytýká její bezmocnost bez třídy dělnické.
Na sjezdu ligy v Bernu 1868 učinil Bacunin poslední pokus přiměti ligu k resoluci, dělnická práva uznávající. Přítomni byli mezi jinými: Reclus, Jacklard, Albert Richard, Zhukovský, Gambuzzi, Fanelli, Fribourg, Mme. Barbet, Outine (pozdější nástroj ženevských pletich proti Bacuninovi), Goegg, ruský positivista Wyrouboff, Polák Mroszkovský, Ch. Perron z Ženevy, Elpidin aj.
V jeho první řeči – proti dvěma resolucím od německého demokrata Ladendorfa a francouzkého individualisty Chaudey a pro svou resoluci (pro „hospodářskou a společenskou rovnost tříd a jednotlivců“) – pravil: „Oni (dělníci) žádají, aby ode dneška stávalo pouze jedné jediné společnosti, založené na spravedlnosti a na práci, která každému stejné východisko poskytuje, stejné prostředky, stejné vychování a vyučování ve všech oborech vědění, stejné pracovní podmínky nikoli pomocí zákonů, nýbrž přírodou, její vlastní organisací, která každému v stejné míře jeho povinnost k duševní nebo hmotné práci vykáže. My žádáme odstranění tříd v hospodářskéím, sociálním i politickém žití.“ –
V druhé řeči vyslovuje se ostře proti komunismu tehdy skorem všichni anarchisté tak učinili.
„Poněvadž žádám hospodářské a společenské srovnání tříd, poněvadž jsem se prohlásil, na dělnickém sjezdu v Bruselu za přívržence společného majetku, vytýká se mi, že jsem komunista. Jaký rozdíl činíte, pravilo se mi, mezi komunismem a kolektivismem? Jsem skutečně překvapen, že p. Choudey tento rozdíl nezná. Já nenávidím komunismu, neboť on ovládá svobodu a já si nedovedu nic lidského bez svobody představit. Nemohu býti ¨komunistou, poněvadž komunismus všechnu sílu společnosti ve státu soustřeďuje a stráviti nechá, poněvadž on nevyhnutelně k soustředění majetku do rukou státu vede, co já zatím odstranění státu žádám – hlásám radikální vyplenění tohoto přesvědčení, této víry v autoritu a poručnictví státu, který pod rouškou lidstvo moralisovat a civilisovat jej až do dnešního dne, drží v porobě, utlačuje, vysává a znemravňuje. – Žádám zorganisovaní společnosti, kolektivního a sociálního majetku, zdola nahoru pomocí svobodného spolčení a nikoli shora dolů skrze nějakou autoritu jako vždy. Tím, že žádám odstranění státu, žádám též odstranění škodlivého osobního majetku, který pouze státním zařízením jest, nic jiného, než v¨následek státního přesvědčení. V tomto smyslu pánové, jsem kolektivist, ale docela rozhodně ne komunist. – Ve třetí řeči potírá víru v autoritu. „Většiny Ligy míru“ tvořili němečtí demokrati s pozdějším eizanachskými německými marxisty. Tyto dvě strany udržovaly spolu styky, pospolitě se proti každému uznání proletáře vyslovily a taktéž hlasovaly, následkem toho oznámilo v poslední schůzi sjezdu 18 členů skrze Bacunina jejich vystoupení.
Takto vystouplá menšina utvořila „Alliance de la democratie socialiste“, která se připojila k internacionále. Její prozatimní komité sestávalo z Perrona, J. P. Beckera, Bacunina, Francouze Brosseta, ženevských: Guetata, Duvala a Záborského. Odbory byly založeny v Itálii, ve Francii a ve Španělích.
Kolektivismus v Interacionále, sjezd Baselský 1869.
Nemožno nám, – ačkoliv by to velmi posloužilo ku posouzení celé činnosti Bacunina v interancionále . šířeji se rozepsati o důležitém vývinu, který socialismus tenkráte prodělal, totiž vývin mezi mutualismem a kolektivismem, z něhož vyšel a až do let 70. převládající kolektivismus anarchistický.
Z toho bychom poznali, že Bacunin od té doby se nalézal na výši tehdejšího vývinu, kdežto marxisti nebrali na tomto hnutí žádného podílu. Oni byli sice pro kolektivismus a podporovali do jisté míry ty, kteří na bruselském a baselském kongresu pro kolektivismus vystoupili, ale oni byli a zůstali socialisty a obhájci lidového státu, co se s přesvědčením Proudhonistů tak i kolektivistů nebo anarchistů nesrovnávalo. Kdykoliv se příležitost naskytla, pokusil se Marx jeho učení od politické činnosti internacionály, co úřední zásadu uznati a když se mu to nepodařilo, nechal raději internacionálu rozbíti, než aby jí svobodný vývin jejich ideí dopřál.
Bacunin, 1869, v nejvyšší míře činný, rozšiřováním „Alliance“, agitací v Ženevě a Juře, propagandou v Rusku, konečně literárně v „Egalité“ a v „Progres“, objevil se na kongresu internacionály v Baselu, v září 1869 co delegát tkalců hedvábí v Lyonu, a strojníků v Neapoli. Při jednání o „bezprostředním zákonodárství skrze lid“ povstal proti tomu tak jako ostatní anarchisté, proti tomuto koníčku Rittinghausena, kterého švýcarští a němečtí delegáti podporovali.
Při tomto jednání, zvolal občan Liebknecht – hlava německého socialismu, který v Baselu co delegát eisenachského kongresu se nalézal, – že pouze zpátečníci mohou býti proti teorii přímého zákonodárství. Na to odpověděl jeden z belgických delegátů, že přímé zákonodárství může jenom sloužit k založení jiné vlády, kdežto internacionála zničení jakékoliv vlády hlásá. To byl Hins, který taktéž zvolal: „Šťastní jsme my v Belgii, že nemáme hlasovací právo! A nyní vodí vůdcové sociální demokracie, z části tehdejší anarchisté, dělnictvo již po léta ulicemi a kdo ví kolik „demonstrací“ již spunktovali pro všeobecné hlasovací právo. Jak dále bylo hnutí před 25 roky, než posibilismus německé demokracie, její ztotožňování voličů s politickou činností, proletář vysílil.
Liebknechtovi nehodily se baselské usnesení do krámu, neboť on uznal rychlý a dalekosáhlý vývin internacionály za nepříležitý, poněvadž jak sám píše – Lipský velezrádný proces, str. 120 – „mým přáním jest, ne předčasně s jižní německou lidovou stranou do křížku se dostati.“
V otázce o dědictví vystoupil Bacunin a mluvil pro odstranění dědictví. Generální rada, tedy marxisti, předložili charakteristickou zprávu: „Dědičné právo jest následek, nikoli příčina nynějšího vydírání, jeho odstranění může být pouze následek a nikoli východisko revoluce.“ To jest velmi správné zakročiti, bylo by tak nesmyslné, jako zákony, smlouvy mezi nabídkou a poptávkou chtíti zrušiti, co zatím nynější poměr výměny existuje.“
To by si měli dnešní osmihodinoví marxisti nechat říci, ale oni byli tehdy tak zruční jako nyní, neboť ve všech jejich resolucích a programech strany vyčuhuje povždy čertovo kopýtko v podobě „přechodních požadvků“ a tak skončila generální rada (Marx) její zprávu s tím návrhem – větší daně na dědictví, obmezení práva dlužního, atd.
Popobné návrhy, bez oněch paliativních požadavků předložil de Paepe jménem bruselské sekce: „Společnost s kolektivním vlastnictvím půdy a výrobními prostředky, ve vlastnictví jich používajících skupinách a stejná výměna mezi těmito, jest naším cílem a v takové společnosti nemůže dědičné právo, které pouze na vlastní výrobky vztahuje, škoditi.“ – což jest nesprávné, neboť by se tím rovnost podmínek pro všechny, východisko oné společnosti zvrátilo. – Návrhy oné sekce, co se týče společného vlastnictví půdy a výrobních prostředků byly přijaty. Marx tehdy podlehl, což mu bylo velice nmepříjemné, neboť tak dokazuje způsob v jakém on a jeho přátelé onen případ odsuzovali, kladouce na podlehnutí Marxe velké váhy, což zajisté žádnému delegátu, který pro onen návrh hlasoval, ani ve snu nenapadlo.
V Jurských pamětech, ss 80 – 82 jest poodávaná celá řada marxistických lží o baselském sjezdu. Praví se tam, že tehdy generální rada používala úplné důvěry, tak že jí známé administrativní resoluce povolily, jimiž se její moc zvětšila, které ona brzy zneužila. „A právě tehdy – praví se dále, ss 82 – 83. – počal Marx, který hned od začátku nahlédl lépe než my, že naše zásady s jeho nikdy se nesrovnají a že my pospolu nemůžeme pracovati, chovaje proti nám již tehdy onu nechuť, kterouž on neprávem též u nás proti němu hledal, onu podzemní práci, jejíž konečný cíl byl, nás z internacionály vyloučiti, aby všechen vliv ku svému prospěchu využitkoval. Žárlivý na naši duševní neodvislost, neústupný proti našemu revolučnímu směru, nepochopiv onu nenucenou zálibu, s kterou njsme též „Kapitál“ a „Všeobecné idee revoluce v 19. století“ (Proudhon) četli, sníce o sdružení, při kterém Marx Proudhon si ruce podají, prvnější maje na zřeteli pouze úspěch tajných pletich, které mu jeho autoritu v internacionále zajistiti měli. – Marx nás předem odsoudil, aniž by nás poznal, viděl v nás pouze nepřátele, kteří za každou cenu a s každým prostředkem v záhubu přivedeni býti musí. – Ještě 1870 neočekávalo se něco podobného od něho. My jsme tenkráte ještě nevěděli – o čemž nás skutky nyní poučily. – že my máme se silně organisovanou tajnou společností co činiti, která poněvadž nás do její organisace přivésti nemohla, skrze neúprosnou důslednost jejího postavení, nucena byla nás zničiti.
Tak všechno vysvětlování, poučování, přímé jednání zůstalo bez účinku; naši protivníci odepřeli nám sluchu poslušni pouze rozkazu, povolný nástroj panovačné vůle, domnívali se, že když nás zlehčují a špiní, že konají záslužný skutek pro dobro jejich věci. Účel světí prostředky! Také jednání, jakým se později vyznamenala generální rada, stalo by se u neodvislých mužů nemožným. Ale tato zarytá, nesamostatná a na diktatuře založená organisace, která se nechala ovládat pouze prospěchem její vlastní věci, která mravní smysl u svých nástrojů vyhladila, a která bezohledně všechno v cestu se stavící ničí, taková organisace jest všeho schopná a ty hanebnosti páchané od této jezovitské společnosti nás nijak nepřekvapují.“ (ss. 83 – 84).
To jsou pravá slova, která své potvrzení najdou, kdekoliv Marx a jeho soudruzi na hnutí se podíleli.
K potvrzení toho může sloužit následující, Bacunina se týkající, případ. Slyšel, že jej Liebknecht nazval před krátkým čase jednatelem ruské vlády – tak zase ono občas se vracející špinění, 1848 – 1853 – 1862 – 1869!! – Porota sestávající z de Paepe, Polixe z Lyonu, Dr. Sentinona z Barcelony, Fric Roberta a ještě jednoho na Bacuninově straně, Hessa, Eccarinsa a třech jiných na Liebknechtově straně, prohlásila, „že Liebknecht špatně jednal, opakováním hanebných pomluv nemaje nijakých důkazů je potvrditi.“ Liebknechrt poukázal na Borckheimův utrhačný článek v berlínské „Zukunft“, jako na pramen, z kterého čerpal – Borckheim, zajisté divný pramen ruských poměrů! – Liebknecht slíbil zadostiučinění a Bacunin jej požádal, aby článek otištěný v „Liberta et Justicia“ on ve „Volkstaat“ nechal otisknouti. Liebknecht to přilíbil…
A co učinil Liebknecht? On ten článek nikdy neuveřejnil a za odvetu uveřejnil korespondenci jemu z Paříže od Morice Hessa zaslanou, v které ty samé obžaloby, od čestné poroty za mrzké utrhání na cti uznané zase znovu opakovány byly – Liebknecht se vyslovit následovně: „Kdežto onen (Bacunin) oproti kriticko-vědeckému socialismu, který cílí k tomu, dodělati se zájmům lidstva přiměřené organisace státu a společnosti, bezuzdný komunismus zastupuje, který na odstranění státu a společnosti cílí.“
A pouze z takových pramenů učili se němečtí dělníci po mnohá léta anarchismus! Toto skutečně nepravé vyjádření můžeme nechati stranou, neboť Bacunin komunismus zavrhoval. Jest velmi zajímavé jak Liebknecht se mravně rozhorlil proti odstranění státu.
My se nalézáme oproti marxistickým pletichám každého druhu, a proč? Idee Marxovy – velmi dobrosrdečné oproti buržoasii a rozličným lidovým stranám, náchylné k posibilismu každého směru a k „positivní činnosti“ atd. dávajíce najevo oproti revolučnímu hnutí zrovna naivní obmezenost – měly tak a ne njinak internacionále vnuceny býti. Marx internacionálu nevymyslil ano nevytvořil, ale ono se mu podařilo v generální radě se pevně usaditi a on podnikl pomocí její – od něho, Liebknechta a několika Němců, ale kromě těchto od docela žádného – přijaté obmezené učení rozšiřovati. (My zde nemluvíme o jeho všeobecné kritické činnosti v „Kapitálu“). Tak muselo v internacionále přijíti k boji mezi ním a neodvisle myslícími.
Utvoření „Alliance de la demokracie socialiste“ a zaražení jakéhosi tajného odboru v té samé, dalo přívržencům Karla Marxe podnět, o vyloučení Bacunina z internacionály se pokusiti, což se jim také podařilo na sjezdu v Haagu 1872 pomocí většiny všemi možnými pletichami dohromady spunktované. Velmi objemné zprávy o Allienaci jsou k nalezení v marxistických hanopisech: Oběžník z r. 1872 a L´Alliance de la demonkracie et l´Association internationale des travailleurs, Londres, Hamburg 1873.“ Poslednější spis byl pod sensačním přibájeným názvem: „Spiknutí proti internacionále“ (německy od Halosky, Braunschweig u Bracke). Německým dělníkům přístupný učiněn. Taktéž haněn Bacunin pomocí vícero lidových pojednání uveřejňovaných pod názvem: „Bacunin – Cagliostro“, ale to co se psalo na obhajobu Bacunina, zejména paměti Jurské federace nikdy do němčiny se nepřeložilo.
Srovnejme brožury o Allianci s Jurskou zprávou a Jurskými paměti atd. a najdeme řadu nesprávností a potměšilého překrucování, které nás opravňují nevěřiti vůbec v to, co tyto marxistické publikace obsahují.
Avšak lidé s takovými zásadami nemohli na dlouho zvítěziti.
Nemůžeme se rozepsati o boji, který se nyní rozvinul mezi Marxovým socialismem a mezi anarchismem, skončiv vítězstvím kolektivního anarchismu v internacionále.
Na sjezdu v Ženevě (1. – 6. září r. 1873), byla smlouva solidárnosti mezi autonomními federacemi trvale uzavřená a stanovy internacionály proti – autoritativnímu smyslu změněny. Zastoupeny byly: Španěly, Itálie, Belgie, Jura (Švýcarsko), Francie, Holandsko a Anglie. Ve všech těchto zemí vyjma Holandska a Anglie, postavila se internacionála na stanovisko kolektivního anarchismu.
Nájezdy, špinavé utrhačství ze strany sociální demokracie oproti Bacuninovi však neustávaly, což konečně naplnilo Bacunina takovým hnusem, že po prohlášení ženevského sjezdu, kde anarchistické idee zvítězili, se vzdal politického života a na na začátku října 1873 vystoupil z Jurské federace.
V psaní zaslané na „Journal de Geneve“ pravil tehdy mezi jiným: „Pan Marx se viděl nucena vydat zas nový spis, jenž on svým a několika věrných podpisem označil. Tato nová brožura, pravilo se mi, jest hotové udavačství, jest to policajtské udavačství oproti společnosti známé pod jménem Alliance. Unešen od zuřivého hněvu nepozoroval p. Marx, že sám sobě zasadil morální facku, převzav veřejně úlohu udavače a policejního agenta. Musím vám přiznati, že mně to vše naplnilo hnusem před veřejným životem. Mám již toho dosti, stráviv celý svůj život v boji ochabnul jsem. Šedesát let mám již za sebou a k tomu srdeční vadu, která se stále zhoršuje s přibývajícím stářím, ztěžujíc mi život víc a více. Nechť se uchopí mladší síly práce! Co se mě týče nemám již dostatečné síly, abych nadále valil Sysifův kámen, proti valícímu se zpátečnictví. já odcházím tedy z bojiště a žádám od mých současníků pouze jedno: Zapomenutí. Od této doby nebudu žádnému klid rušit – nechť taktéž mně není rušen.“
V psaní „na soudruhy Jurské federace“ píše Bacunin mezi jiným: „jest již čas ke skutkům, především musí dělnická třída býti zorganisována, já nemám již potřebné tělesné síly, ale na něco vás upozorním; mezinárodní zpátečnictví má své sídlo nikoli ve Francii, nýbrž v Berlíně a jest zastoupeno jak Marxovm socialismem tak i Bismarckovou diplomacií, účel onoho zpátečnictví jest poněmčení Evropy. Ono se staví mezi dělníka a jeho konečné osvobození a protož musí všemi sílami býti potíráno.“
Poslední slova byla prorocká, která země vypěstovala autoritu, despotismus, otrockou poslušnost a loyálnost, s větší vytrvalostí než pruské Německo? A v které straně panují neobmezené ty samé náhledy, která strana potírá houževnatě anarchismus a miliskuje se s reakcí? Jest to strana přísahající na Marxovu sociální demokracii.
Bacunin zakončil tedy svojí veřejnou činnost, když vítězství anarchistických ideí v internacionále bylo zajištěno.
Bacuninova smrt.
Poslední léta života zdržoval se v Locarnu, těžce zkoušeje srdeční vadou a jinými nemocemi; zdraví toho obra bylo devítiletým žalářováním zničeno. Při své poslední nemoci přišel do Bernu ku svému příteli dr. Gustavu Vogtovi, kdež také 1. června 1876 zemřel, jsa stár necelých 62 let.
Jednoduchý kámen a jméno označují na bernském hřbitově ono místo, kde tělo Bacunina uloženo bylo. Při pohřbení jeho těla mluvili švýcarští, ruští, francouzští a italští socialisté, přičemž jakési smiřiující naladění mezi anarchisty a sociálními demokraty zavládlo. Toto příměří bylo však ihned ze strany sociální demokracie porušeno, uveřejněním hanebné posmrtní zprávy (nekrolog) v curyšském „Tagwacht“.
Závěrek.
Jednoduchý kámen označuje ono místo, kde ostatky onoho muže odpočívají. – Není více třeba. On má větší, neskonalý pomník v našich srdcích, v srdcích svobodně nezávisle myslících lidí. V této tmě, v tomto k zadušení těžkém ovzduší, on jako meteor zazářil na firmamenté, ukázav proletáři pravou cestu k osvobození, hlásaje pravdu neskonalou, – jejíž cíl jest svoboda a lidskost. Idee jeho a soudobých bojovníků za pravdu a osvobození, budou stále širší a širší půdy v srdcích chudého lidu nabývat, co zatím falešné idee nynějších velikánů z jeho – srdcích mizí. Ty nynější učenci, umělci, filosofové, slavní vojevůdci a chytří diplomati, kteří dějiny falšují, dnešní barbarství za civilisaci prohlašují, národy ve válkách ničí, vědu za nevěstku státu upotřebují, kteří jako žebráci u domu boháče stojí, čekajíce na úsměv korunované hlavy; tito liudé bez citu aq studu, domnívají se, že jejich jména budou navždy v dějinách lidstva zanešena.
K tomuto sboru ctihodných, slavných mužů druží se důstojně ta celá armáda sluhů Páně s náměstkem boha v čele, tento zástup černých postav, potměšilých zelotů bez srdce a citu, usedají jako hejno krkavců na tělo proletáře, aby vysáli z něho poslední kapku krve, kterou ještě stát a společnost mu ponechali, při čemž mu na sinalé rty tisknou tělo Kristovo k políbení.
Od našich předchůdců zaseté – símě se vzmáhá a rozšiřuje oproti této zvrhlé společnosti, oproti jejím lžím, my hlásáme pravdu oproti vraždění, – my hlásáme lidskost proti otroctví, my hlásáme svobodu.
V příští společnosti se vymažou jména a zničí pomníky učenců a velikánů nynější společnosti, neboť se bude na ně pohlížeti jako na – šarlatány, kteří lidu pravdu poznat zbraňovali, aby jej v porobě udžeti mohl.
Přednešeno v literárním řečnickém kroužku „Pokrok“ v roce 1895. Podává J. Nekvasil
