ROZHOVOR PRO A-KONTRA: PŘEDCHŮDCI POD STEJNÝM PRAPOREM

Historie je postupným mizením pravdy v čase, napsal kdysi surrealistický malíř Jindřich Štyrský. Historici nebo lidé připomínající minulost se snaží tlaku času vzdorovat a stejné úsilí vyvíjí v posledních měsících také severočeská skupina Zádruha. Svůj facebook krmí skoro denně životopisy známých i méně známých anarchistů z přelomu 19. a 20. století či články o jejich činnosti a plánuje i další aktivity.

Proč dějiny českého anarchismu, co vás k nim přivedlo?
Jelikož se sami považujeme za účastníky hnutí a zároveň nás baví historie, chtěli jsme se dozvědět víc informací o našich předchůdcích a podělit se o ně s ostatními. Severní Čechy bývaly baštou českého anarchismu, a když na jednom benefičním koncertě, který pořádala Severočeská anarchistická federace, za námi přišla jedna z účastnic, že její pradědeček Julius Kadavý z Bohosudova byl anarchista, člen České anarchistické federace a kolportér časopisu Práce a že na půdě mají pořád po něm různé časopisy a tak dále, ukázalo se, že jeho jméno nám je neznámé. Řekli jsme si, že by bylo dobré začít pátrat po dalších účastnících hnutí, aby jejich jména a jejich práce nebyly zapomenuty.

Proč vlastně Zádruha?

Při hledání názvu nám padl do oka staročeský výraz Zádruha, což byl titul časopisu vydávaného anarchisty v letech 1908 až 1914, publikačního orgánu České anarchistické federace (1904–1914). Zároveň odkazoval na původ tohoto pojmenování: zádruhou se označoval slovanský autonomní pokrevní spolek s kolektivním vlastnictvím půdy. Proto tento název užívali i tehdejší čeští anarchisté, aby označili „samosprávu“ či „komunu“. To ostatně uvádí předchůdce časopisu Zádruha, anarchistický list Komuna ve svém podtitulu: Kulturní obrození, hospodářskou svobodu ve federaci zádruh!

Jak fungujete? Na základě čeho si vybíráte témata, jak sháníte a ověřujete zdroje?

Teprve začínáme fungovat, jsme v prvopočátcích. V současné době pracujeme na registraci spolku, jeden právník nám už zkontroloval dokumenty a nyní se chystáme spolek registrovat u soudu. Nemáme žádný klíč, který by určoval, čemu konkrétně se věnujeme, záleží na jednotlivci, co ho zrovna zajímá. Dáváme do kupy střípky, potrvá léta, než se nám je aspoň částečně podaří dát dohromady. Informace sháníme různými cestami, z českých, německých i anglicky psaných publikací, z různých zdrojů na internetu, z dobových materiálů, především periodik, a chystáme se také pátrat v muzeích, a hlavně v archivech; také se snažíme kontaktovat potomky starých anarchistů a od nich získávat informace ke kompletaci životopisů, fotografie či lokalizaci hrobů.

Jaké bylo vaše největší překvapení – setkali jste se při pátrání v dějinách českého anarchismu s něčím, co jste nečekali nebo si to představovali jinak? Zklamalo vás něco?

Začínáme historii českého anarchismu teprve odkrývat a bylo by předčasné říkat, zda nás něco zklamalo. Je velká škoda a zklamání, že byly zničeny materiály sociálně demokratického novináře a historika Františka Cajthamla-Liberté mapující český anarchismus v Americe, které by byly dobrou studnicí informací. Naopak mile nás překvapilo, že se v duchcovském muzeu nachází kompletní sbírka francouzského anarchistického časopisu z let 1927 až 1939, který místní anarchisté odebírali i v době, když už hnutí jako celek bylo minulostí. Dalším překvapením byla účast českých anarchistů v Americe na vzniku prvomájové tradice v květnových událostech roku 1886 v Chicagu. Vzpomeňme i trochu toho „anarchistického bulváru“, například česko-americký anarchista Josef H. Havel byl milencem a láskou významné anarchistky Emmy Goldmanové a další českoamerický anarchista Josef Kučera byl láskou jedné z nejkrásnějších amerických anarchistek Voltairine de Cleyre. Jistě to nebude poslední věc, na kterou při bádání narazíme, a to je také jeden z důvodů, proč je to tak zajímavé.

Co vás na anarchistech té doby oslovuje, co naopak hodnotíte kriticky?

Nejinspirativnější na starém anarchistickém hnutí, i když bychom měli předejít jeho nekritickému idealizování, je především fakt, že anarchisté těch několika generací hluboce věřili myšlence, kterou prosazovali, a taktéž blížící se sociální revoluci, příchodu svobodné společnosti. Tomu odpovídalo i jejich nasazení a práce. Neustávali v činnosti, přestože to znamenalo mnoho potíží nejen pro ně samotné, ale i jejich manželky a četné potomstvo. Za své přesvědčení a odborářskou činnost se dostávali na černé listiny zaměstnavatelů, těžko tak mohli shánět práci, často byli vlastníky vystěhováváni z bytů, či dokonce vyhošťováni „postrkem do domovských obcí“, byli zatýkáni a vězněni, pokutováni, což pro chudé dělníky a jejich rodiny znamenalo další strádání. Mnozí tento tlak nevydrželi a rozhodli se emigrovat, v nové domovině pak zůstávali svým ideálům věrní a pokračovali v boji pod černým praporem.

Můžeme se od nich něco naučit?

Naučit se můžeme mnohé a především, pokud budeme kriticky zkoumat staré anarchistické hnutí, se můžeme vyvarovat mnohých chyb, které tehdejší anarchisté učinili, a nebylo jich málo. Začněme fatální chybou, s níž přišla poslední nejmladší generace českých anarchistů, kteří po první světové válce revidovali svůj postoj ke státu ve vztahu k nově vzniklé Československé republice a změnili taktiku, což je vtáhlo do politiky a přivedlo na cestu kompromisů, jež nakonec vedly k zániku anarchistického hnutí v jeho organizované podobě. Z této chyby, která byla v dějinách evropského anarchismu unikátní, bychom si měli vzít největší ponaučení – anarchismus není slučitelný s politickými stranami, volbami a pochybnými spojenectvími. Cesta ke svobodné společnosti musí být prosazena svobodnými prostředky a organizací.

Poučení bychom si měli vzít také z dalších neduhů, které tehdejší anarchistické hnutí trápily a oslabovaly. Patřily mezi ně především osobní spory a ustavičné hádky mezi čelními postavami hnutí, mnohdy zastávajícími také pozici redaktorů anarchistických periodik. Stejně tak koncepce placených redaktorů anarchistických listů vedla k určité koncentraci moci a vlivu, jelikož kolem časopisů se hnutí soustřeďovalo. Na druhou stranu je nutné těmto redaktorům vzdát velký respekt, s jakým odhodláním a osobní převahou čelili represi kvůli vydávání anarchistického tisku. Stejně bolestné byly oběti finanční, jelikož být placeným redaktorem znamenalo třít bídu s nouzí, častokrát větší, než měli ostatní anarchisté pracující v továrnách či dolech. To vedlo k nejednotě hnutí, vzniku mnoha skupin, a jelikož zároveň neustávala represe ze strany rakouských úřadů, hnutí nebylo schopno adekvátně konkurovat především svému největšímu rivalu sociální demokracii, které se tak podařilo opanovat většinu dělnictva a mládeže, až na severní a severozápadní Čechy, kde si anarchisté udrželi značný vliv především mezi horníky a textilními dělníky. Velkou chybou bylo také mizivé zapojení anarchistických žen do činnosti hnutí. Manželky anarchistů, ačkoliv sdílely anarchistické ideje se svými muži, stály v hnutí stranou, což se anarchisté snažili napravit až těsně před vypuknutím první světové války.

Neodvádí nás historie od přítomnosti?

Jelikož našemu hnutí chybí kontinuita, myslíme si, že práce historického spolku může aspoň částečně zacelit mezeru, která zánikem hnutí ve 20. letech 20. století vznikla. Věnujeme se historii jako amatéři, ze záliby a zájmu, nikdo z nás to nečiní na plný úvazek, a do hnutí se zapojujeme i dalšími způsoby. Naopak nám přišlo dobré, aby se někdo historií zabýval a oprášil dějiny našich předchůdců. Co když i tvůj pradědeček věřil stejným ideálům jako ty?

Nepřisvojujeme si tu dobu naším zájmem a tím, že si do těch tehdejších lidí, s jejich vlastním horizontem, nadějemi a sny, promítáme sebe sama?

Částečně určitě ano, věříme přeci stejnému ideálu a pochodujeme pod stejným praporem anarchie, i když se doba značně změnila a čelíme novým výzvám a okolnostem, ale právě ty názory a naděje nás s našimi předchůdci spojují.

Zatím jste hodně na facebooku, chcete pracovat s dalšími médii?
Facebook jsme si nevybrali náhodou. Je to prostor, ve kterém se nachází snad všechna mladá generace, a tak k ní tyto informace snáze dostaneme. Zároveň to byla sonda, jaký zájem je o historii anarchistického hnutí. Bylo pro nás milým zjištěním, jakou měly odezvu tyto stránky i naše výzvy ke spolupráci. Těší nás, že i mladá generace anarchistů a anarchistek se o historii vlastního hnutí zajímá.

Pracuje se na webových stránkách, které jsou přeci jen přehlednější než sociální sítě. V plánu je také vydávání „kapesních brožur“ a možná také historické revue, ale vše chce svůj čas. Momentálně připravujeme brožurku o duchcovském anarchistovi Hynku Holubovi, respektive vzpomínky jeho dcery Vlasty Kuklové doplněné jeho fotografiemi a možná také vzpomínkami žijící vnučky, s níž se snažíme spojit. Pracujeme i na publikacích o stávkách, kterých se anarchisté aktivně účastnili či je přímo organizovali.

Myslíte si, že se i o anarchisty na přelomu 20. a 21. století budou zajímat nějací anarchističtí historikové? Co je na nás asi bude zajímat a co si asi nad námi pomyslí?

Pokud bude hnutí existovat, dá se předpokládat, že se zajímat budou a snad budou mít snadnější práci než my dnes, jelikož to, co nám velice ztěžuje poznání, je fakt, že nemůžeme kvůli velké časové propasti mluvit přímo s veterány hnutí. Tahle práce se možná měla učinit už ve 30. až 50. letech, ale tehdy to zřejmě nikoho nezajímalo. Jednou z mála světlých výjimek byl historik Pavel Koukal, jenž stihl vyzpovídat několik posledních žijících anarchistů v 60. letech, ale žel ani on už není mezi námi. Co si o nás budoucí historikové pomyslí, těžko soudit, ale do značné míry to bude záviset na našich skutcích a činech.

Jaké máte naděje, plány, sny do budoucna?

Plánů je hodně. Uvidíme, které se nám podaří realizovat. U některých to bude trvat léta. Práce je opravdu hodně a na desetiletí, tak snad nám vydrží chuť v ní pokračovat a najdou se další, co převezmou štafetu.

V první řadě se budeme snažit dát dohromady kartotéku starých anarchistů, postupně u jednotlivých osobností dohledávat informace ke kompletaci životopisů, fotografie, pátrat po jejich potomcích a hrobech, ty bychom případně adoptovali, aby nebyly zničeny, a převzali nad nimi péči. Kartotéku zveřejníme a budeme doplňovat. Třeba tam někdo najde svého pradědu, přihlásí se a pomůže nám při doplňování informací o daném účastníkovi hnutí.

Stejně tak chceme dohledávat místa spjatá s činností tehdejšího anarchistického hnutí, pokud již nebyly zničeny – a snažit se zde instalovat pomníky či pamětní desky. Jednou snad bude moci vzniknout i „průvodce“. Rádi bychom v budoucnu digitalizovali stará anarchistická periodika, brožury, knihy, letáky a plakáty, které se dochovaly do dnešních dnů.

V rámci vzdělávání se budeme kromě publikování článků na internetu a vydávání různých publikací, včetně benefičních materiálů, snažit – když čas dovolí – pořádat přednášky a vytvářet krátké filmy.

Nejvíce času a práce samozřejmě zabere bádání v archivech, což je práce na desetiletí, postupně se nám snad podaří jimi prokousat, především ty policejní přinesou mnohé zajímavé informace. Zároveň se pokusíme dohledat potomky dřívějších anarchistů nejen v Čechách, ale také v Americe či Rakousku, a pokud budou mít zájem, získáme od nich informace, které v žádném archivu nejsou.

V současné době jsme v kontaktu s potomky několika anarchistů – Julia Kadavého, Ladislava Knotka a Aloise Bašuse. Plánuje se setkání se pravnučkou duchcovského anarchisty Václava Draxla, s potomky Hynka Holuba, dále Aloise Šefla a Pletánka, snad nám přinesou nové a zajímavé poznatky. V případě, že by pravnučka Václava Draxla souhlasila, rádi bychom jeho hrob přestěhovali na duchcovský hřbitov, aby se opět sešel se svými kamarády. Ti zde mají souhrobí, jež je památkově chráněno, což je také práce historka Pavla Koukala.

Na severu Čech, v městečku Hostomice, které bylo hornickou kolonií s četnou anarchistickou základnou, se nachází Bakuninova ulice, zde bychom rádi instalovali památník Michailu Bakuninovi, přeci je to přinejmenším středoevropský unikát a popravdě netušíme, v kterém dalším státě nese ulice jméno tohoto významného ruského anarchisty.

Pokud by nám chtěl někdo pomoci s dohledáváním a kontaktováním potomků starých anarchistů, například prostřednictvím sociálních sítí, není to nic obtížného a budeme vděční za výpomoc. Přestože facebook přináší mnohá úskalí, může nám při bádání pomoci, zkusili jsme například oslovit Vohryzkovy z Brazílie, čekáme na odpověď, pokud by se ozvali, bylo by to senzační, jelikož o předním anarchistovi Karlu Vohryzkovi po jeho emigraci do Brazílie ztrácíme jakékoliv informace.

Děkujeme za poskytnutí prostoru, velice si toho vážíme. A na závěr jen krátce: Dejme se do práce!

Ptal se Ondřej Slačálek.

Tento obsah bol zaradený v ROZHOVORY. Zálohujte si trvalý odkaz.