Dávaje v sázku, že snad považován budu za ťulpase, přiznávám se, že bych byl nikdy nevěřil v možnost, že socialisté – hlavně sociální demokraté – budou schvalovat a dobrovolně účinkovat buď na straně Spojenců nebo Němců v přítomné evropské válce. Ale co tomu řekneme, když mezi nimi nacházíme i anarchisty, ne mnoho, ale přece jen kamarády, které milujeme a jichž si vážíme.
Praví se, že přítomná situace ukazuje úpadek „našich formul“ resp. našich zásad a že bude nevyhnutelné je opravit. – Povšechně řečeno, každá formule musí být opravená, kdykoliv ukáže se nepraktickou vůči faktům; ale v přítomné situaci netřeba toho, jelikož úpadek
není přivozen z nedostaku našich formul, ale tím, že tyto byly zapomenuty a zrazeny.
Vraťme se k našim zásadám. Nejsem „pacifista“. Biji se, jako my všichni, pro vítězství míru a bratrství mezi všemi lidmi; ale vím, že touha nebít se, může jen tehdy uskutečněna být, když kterákoli strana chce anže tak dlouho, co muži se najdou, kteří porušovat chtějí svobodu druhých, je povinnost druhých se bránit, nepřejí-li si být věčně v podruží; a také vím, že výpad je často lepší, neb jen nejúčinnějším prostředkem k bránění se. Mimo toho myslím, že utlačovaní jsou vždy ve stavu legitimní sebeobrany a mají vždy právo, napadat utlačovatele. Připouštím proto, že jsou zde války, jež jsou nevyhnutelné svaté války; a tyto jsou války osvobozovací jako povšechně „války občanské – revoluce“.
Však co má dnešní válka společného s lidskou emancipací, jež je naší záležitostí? Dnes slyšíme socialisty mluvit právě tak, jako jiné buržoáky Francie, Německa a jiných politických a národních skupin, výsledky to historických zápasů – jako stejnorodé, národopisné jednotky, každá mající své patřičné, vhodné zájmy, tužby a poslání v opozici k zájmům, tužbám a posláním vůči jednotkám soupeřů. Toto může být poměrně pravdou tak dlouho, dokud utlačovaní, z většiny dělnictvo, nemající sebevědomí nepoznají bezpráví v jejich podřízené pozici a stávat se budou učenlivými nástroji svých utlačovatelů. Zbývá tedy jen třída panující, s kterou se počítá a tato třída v její touze zachování a zvětšení své moci, jakož i svého přesvědčení a ideálů, nalézá příležitost, vzhledem k podrážděné rodové ctižádosti a zášti, poslat svůj národ, své stádo, proti cizím zemím, pod nátěrem osvobození jich od stávajících utlačovatelů a podřídit je jejich vlastní politické a ekonomické panovačnosti.
Ale poslání těch, kteří jako my, přejí si konce všeho utlačování a vydírání člověka člověkem je, budit sebevědomí odporu zájmů, mezi panujícími a podřízenými, mezi utlačovateli a dělníky a přivodit třídní boj v každé zemi a solidaritu mezi dělníky přes hranice, bez ohledu na předsudky a utrpení toho neb onoho národa neb rasy.
A toto jsme činili vždy. Učili jsme vždy, že dělníci všech zemí jsou bratři a že nepřítel „cizinec“ je vykořisťovatel, ať narozen v našem okolí neb v daleké zemi, mluvící naší neb kteroukoli jinou řečí. Vždy vybírali jsme si naše přátele a kamarády zrovna tak, jako naše
nepřátele, pro ideje jež hlásají a postavení, jež v sociálním zápase zaujímají, však nikdy ne proto, že jsou té neb oné rasy neb národa: Vždy bojovali jsme proti patriotismu (vlastenectví), kteréž je přežilé a dobře slouží jen zájmům utlačovatelů; byli jsme hrdi na to, že jsme mezinárodovci nejen slovy, nýbrž z hloubky naší duše.
A nyní, když kruté následky kapitalistické a státní panovačnosti měly by i slepým dokázat, že byli jsme v právu, většina socialistů a mnoho anarchistů ve válčících zemích spojí se s vládou a buržoazií dotyčných zemí, zapomenouce socialismus, třídní boj, mezinárodní bratrství a vše ostatní.
Jaký to úpadek!
Je možné, že přítomný děj ukazuje, že národní cítění jsou živější, co mezitím cítění mezinárodního bratrství jsou méně zakořeněna, než jsme mysleli; ale toto měla by být další příčina k zvýšení, ne opuštění naší protivlastenecké propagandy. Tyto události ukazují také, že ve Francii ku příkladu, náboženské smýšlení je silnější a kněží mají větší vliv, než jsme si představovali. Je toto snad příčina k obrácení se k římskému katolicismu?
Předpokládám, že okolnosti utváří se tak, kde pomoc všech bude zapotřebí, k povšechnému lepšímu bytí; tak jako epidemie, zemětřesení a vpád barbarů, kteří zabíjí a ničí vše, co jim do rukou přijde. V takových případech třídní boj a rozdíly společenského postavení musí být zapomenuty a společná akce musí utvářet se, proti společnému nebezpečí; ale pouze tehdy, když ony rozdíly zapomenuty jsou na stranách obou. Když kdokoli je v žaláři v čase zemětřesení a je nebezpečí, že bude zasypán, je naše povinnost zachránit každého, ano i žalářníky samotné v případě, že oni počnou dveře vězení otevírat. Ale pakliže žalářníci hledí spíše ještě vězně pečlivěji v čase katastrofy zavřít, je pak povinnost vězňů vůči sobě samým a spoluvězňům zároveň, ponechat žalářníky samy sobě a použít příležitosti k své záchraně. Když cizí vojsko vpadne na posvátnou půdu otčiny, aby třída privilegovaných všeho se zřekla a jednala tak, aby „otčina“ skutečně stala se všeobecným majetkem všech obyvatel, pak bylo by správné, že všichni měli by postavit se v boj, proti vpádu nepřítele. Ale, když králové přejí si králi zůstat a domácí páni přejí si mít jejich půdu a domy a obchodníci jejich zboží, k tomu pak ještě je draho prodávat, pak dělníci, socialisté a anarchisté měli by ponechat je jejich vlastnímu osudu, jsouce mezitím připraveni na příležitost těchto utlačovatelů se zbavit vevnitř země zrovna tak, jako těch, přicházejících odjinud.
V každém případě, je povinností socialistů a obzvláště anarchistů pracovat všemožně k zvrácení státu a třídy kapitalistické a vzít si na zřetel pouze zájmy socialismu; nebo jsou-li materiálně bezmocní jednat vydatně v jejich prospěch, aspoň odepřít dobrovolnou pomoc v prospěch nepřítele a zůstat stranou k záchraně aspoň svých zásad – což znamená záchranu budoucnosti.
Vše, co jsem zde právě řekl, je teorie a snad bude přijmuto teoreticky většinou těch, kteří v praxi dělají zrovna opak. Jak tedy mohlo by se to přirovnat k dnešní situaci? Co bychom měli dělat a přát si v zájmech naší věci?
Na této straně Rýnu praví se, že vítězstvím Spojenců skončí militarismus, zvítězí civilizace, mezinárodní spravedlnost atd. To samé praví se na druhé straně hranic o vítězství Němců.
Osobně, soudě dle jejich pravé ceny „vzteklý pes“ Berlína a „starý kat“ Vídně, nemají u mne větší důvěry než krvavý car, angličtí diplomaté, kteří utlačují Indii a vysávají Persii a kteří zničili republiku Boeru, neb francouzská buržoazie, která pobíjela domorodce Maroka, neb ti v Belgii, kteří připustili ukrutnostem v Kongu a z nichž těžili a vzpomínám jejich zločinů, páchaných náhodově, ani nečítaje co všechny vlády a kapitalisté páší proti dělnictvu a rebelům v jejich vlastních zemích.
Dle mého náhledu, vítězství Německa znamenalo by jistě vítězství militarismu a reakce; ale vítězství Spojenců znamenalo by Rusko – Anglické opanování v Evropě a Asii, vývin militaristického ducha v Anglii a klerikální a snad monarchistickou reakci ve Francii.
Mimo to, dle mého náhledu, je možno, že žádného vítězství rozhodujícího nebude dosaženo na žádné straně. Po dlouhé válce, ohromné ztrátě životů a bohatství, obě strany jsouce vysíleny, uzavřou dočasný mír, nechajíce otázky nezodpovězené a tak přivodí se nová válka, hroznější ještě než přítomná.
Jediná naděje spočívá v revoluci a jak já myslím, že vznikne z přemoženého Německa, dle všech známek a proto a jen proto přál bych si přemožení Německa.
Možná přirozeně, že se mýlím v uvedení pravé pozice. Ale co se zdá se mi přirozené a základní pro socialisty, anarchisty aj., je nutnost chránit se jakéhokoli kompromisu s vládou a vládnoucí třídou vůbec a být připraveni využít každé příležitosti, jež se naskytne a v každém případě být schopni počít znovu a pokračovat v našich revolučních přípravách a propagandě.
