Mraky se stáhly nad celou Evropou. Z pouhého atentátu jímž odpraven kolos reakce a násilí, následník rakouského trůnu, příslušníky samotné říše, vyvolal krajní pobouření celé germánské reakce, jejíž služkou a holkou pro všechno je, jako byla od železné moci krvavého Bismarcka, rakouská diplomacie i se svojí představitelkou, rakouskou vládou, reprezentovanou starým, chorým mocnářem Fr. J. I. – rozpínavost Germánstva, pokud týká se jeho šovinisticky nacionálního patriotismu, byla dlouho pozorována celým slovanským i románským světem. A atentát, který dle domnění mladých lidí měl odstranit jedno zlo v osobě následníka, vzhledem k jeho reakcionářské a Slovanstvu silně nepřátelské povaze, je dle náhledu zločinců se zlatými límci – příčinou k válce. Drzá a nízká lež! Na válku se připravovalo Rakousko, jsouc Německem podporováno, již dávno. A následník měl prakticky uskutečnit tužby německé rozpínavosti a zločinů. A nyní, když se dle domnění učinila se hráz a přetrhl se provaz, na němž měl býti oběšen postupně celý slovanský Balkán a zničil život následníka, jako budoucího popravčího, vyvolala diplomacie válku, jako akt msty, na vyvinovavším se slovanském národu – Srbech. Rakouský císař, potomek starého přežilého rodu, který stojí nad hrobem, chce aby poslední chvíle jeho života byly oslavovány pláčem a nářkem nevinných obětí, aby poslední chvíle jeho života byly proklety tisíci zmrzačených, aby vyvolali krajní pomstu a nenávist opuštěných. Nuže, přeje-li si rakouský monarcha, aby v posledních chvílích tragického života zahrál se mu válečný pochod, nechť je připraven, že to bude poslední pochod, pochod smrti a mstící se spravedlnosti, ubíjených a utlačovaných národů, kteří jistě budou míti schopnost, moc i odvahu, aby do hrobu, kopanému slovanským národům, vložili jeho i celou dynastii, jakož i ony, kteří jsou bezprostřední příčinou vražedné tragédie.

Není to anarchismus, je to tlak, vyvolaný bezmezným a pustým jednáním, kde nezastavuje se člověk před zločinem, jedním z nejhroznějších, hromadné vraždy. Kdo je vinen? Rakouský a německý císař; první jako nástroj a druhý jako příčina. Ale oba stejně kvalifikovaní zločinci, že dávají sankci k tak hrůzným zločinům. Válka teprve počala a již je viděti onu hroznou spoustu: chaos, vysoké stoupání životních prostředků, klesnutí průmyslu a obchodu, bídu a hlad.

Pak nechť přijdou ti, kteří ustavičně ve slepé důvěře spoléhali, že svojí evoluční činnost zreformují zločinné společenské zřízení. Proč nyní nereformují, proč nyní neradí? Situace je příliš ostrá pro reformní snahy a vládnoucí kruhy velice dobře vědí, že mají-li něco proraziti, musí jíti ostře a bezohledně i za cenu životů statisíců. Ale ti, kterým jedná se za těchto okolností o jich vlastní životy, raději se nechají vraždit za zájmy mocných než by vraždili a bili se za zájmy vlastní, za zájmy lepšího života.

Kam spějeme? Člověk by se rval, zabil by celý svět, ale jen tehdy, když to může přinésti jinému užitek a radost, ale bíti se za sebe, za sebe jako člověka, má nynější člověk za nízké a směšné. Nebo teprve tyto tragédie mají oživovati ony krásné dojmy a naděje ze života revolucionářů z konce minulého století? A nyní války, hrozná a strašná, před jakou nikdy nestál svět a která může vyhubiti půl Evropy, která bude státi ne miliony, ale miliardy, která vše, co bylo krásného za celá staletí vytvořeno, zničí během několika chvil.

Nepláčeš člověče nad svojí bestialitou, jevící se již v tom, že proti ní nerevoltuješ a nebouříš? Nebo jsi již tak degenerován, že život je ti lhostejnějším než nízká smrt za nějakou vládu nebo potentáta?

Vzbouřete se proletáři nejen Evropy, ale celého civilizovaného světa a dokažte, že máte více svědomí, síly i odvahy umírat za věci vznešenější a krásnější, než je bojiště vyvolané mocnými v jejich zájmu a prospěchu. Vyvolejte bouři a revoluci a staňte se soudci i mstiteli vašich odvěkých tyranů, kteří snáší smrt na vaše životy. Odepřete jim poslušnost, křikněte hlasem, který utlumí rachot děl a pušek, pod jehož ozvěnou dnes musí skáceti se trůny a v jejich troskách zahynouti musí všechny dynastie i trůny. To je vaše svatá povinnost, poslání lidí, kteří v sobě cítí, že nejsou na světě pro choutky několika dynastií, ale pro život!

Kde je to krásné nadšení, které udržovalo ve vídeňském, pražském a pešťském dělnictvu let 1874 – 90 ducha odboje a revoluce? To stalo se krotkým hnutím oportunistickým a nyní jsou zde následky. Socialismus stal se docela liberálním, vládám a kapitalismu méně nebezpečným, neboť reprezentanti jeho často i omlouvají z tribuny parlamentní zločiny na lidu páchané a tyto právnicky odůvodňují. A lid, ten revoluční lid, byl ve svém jádru politickou činností od svých revolučních ideí odveden do vod politických pouští a dnes, za dobu necelého půl století, tak politicky zpracován, že v sebe křiklavějších a tragičtějším událostech nemá schopnost radikálních akcí, zejména tam, kde se nalézá pod přímým vlivem politikářů ze řemesla.

Pozoruhodným je chování se italské vlády, která prodělala před několika málo měsíci krizi revolučního hnutí. Dělníci! Itálie – aliance Trojspolku – je dnes tichá a mlčenlivá jako hrob. Proč? Italská vláda ví dobře, že socialismus v Itálii fedrovaný revolučními socialisty není pouhou formulí a dogmem, ale že je praktickou činností a vláda italská to ví, že její socialisté nejsou rakouští ani němečtí, nýbrž italsští a slovo revoluce u nich není na jazyku a frází, nýbrž v duchu a životě.

Nyní se zdá, že přichází nová éra, nové probuzení a vzpruhy toho vysmívaného revolučního počínání. Sebelepší teoretikové, filozofové a umělci radikálních a krajně revolučních směrů nemohli ani svými díly ani kritikou přesvědčiti široké masy o nutnosti revoluce, až nyní musí ji vyvolati vlády svým brutálním násilím. Vše bortilo se o umírněné snahy pořádkumilovných socialistů, kteří stávali se čím dál tím více řádnými státními občany, chránící zákon i kdyby čelil proti samotnému lidu. Nahromadivším se materiálem vznikly tak hrůzné pojmy o právu občana ku státu a jeho povinnosti, že bylo již nutno, zejména v Rakousku, hledati nějakého léku. A rakouská vláda našla lék, který je zároveň jedem, jež je válkou. Nyní počíná luštění. Mám za to, že po těchto válečných tragédiích lid otevře oči a pochopí, kam se dostal, že věřil v mír a spolupráci s lupiči, prostřednictvím parlamentu. Nyní snad lid pochopí, že ta revoluční snaha prvních socialistů nebyla utopií, ale přípravnou a důležitou akcí, která nyní musí se ukutečňovati.

Ideál, který opustilo spousta „praktických“, nyní jistě vyvře, aby poctiví jej vzali opět do ruky jako znamení, že nadešla hodina a čas soudu a trestu nad zločiny a nadprávím. Bude to strašný soud, kde anarchie bude bezohledná, aby ztrestala všechny zločiny, oběti to všech evropských vlád a dynastií. Bude to soud, který bude ohromnou obžalobou, kde budou mluvit pomníky a památníky, kdy se otevře strašná nezacelená rána krvácejícího srdce celé lidské proletářské společnosti; soud, kde muži bez rukou a nohou, ženy bez mužů, děti bez otců, prostitutky, žebráci, budou obviňovati a žádati náhrady, která bude znít strašně, hrozně a budou chtít zadostiučinění. Může se jim dáti? Nelze! A ani zavolají v hrozné zlobě zrazených, týraných, nenáviděných, pronásledovaných a odkopávaných: „Žádný pardon! Smrt tyranům a vrahům života, našeho, minulých i budoucích. Třeste se, katané! Nastává hodina posledního soudu: V něm je msta, spravedlnost a odpověď!“

ZDROJ: Volné listy; roč.: 23; 15. srpna 1914, č. 7 str. 1 – 2