Veliký zápas mezi prací a kapitálem nastal v této zemi. V západních státech, kde se dobývá měkké uhlí, vypukla v sobotu, dne 21. dubna 1894 všeobecná stávka z nařízení exekutivy „United Mine Workers.“ Tito dělníci stávkují za zvýšení mzdy a za odstranění různých vyděračných praktik, jimiž jsou od uhelných společností okrádáni a sužováni. Vůbec lid ten dohnán je k stávce, poněvadž za dosavadních poměrů není mu možno uhájit svou a rodin svých existenci. Tato obrovská stávka jest snad jednou z největších bojů stávkovních, jaký kdy organisované dělnictvo ve Spojených Státech vedlo. Ona rozšířena je na všecky uhelné distrikty, kde se dobývá měkké uhlí, jako ve státech Pensylvánii, Ohio, Maryland, Indiana, Illinois, West Virginia, Kentucky, Virginia, Alabama, Tennessee, Kansas, Missouri, Colorado, Washington a Wyomoing jakož i Indian Territory. President „United Mine Workers“ McBride udává, že počet na stávce se podílejících uhlokopů obnáší asi 200,000 mužů a připojili se k stávce ještě horníci dobývající tvrdé uhlí, pak by dostoupil počet stávkujících číslice asi 300,000.

Vrhnouti se do stávkovního boje v době tak zlých časů, v takové krizi, kdy milliony dělníků všech oborů práce jsou po kolik měsíců na zahálce a trpí tu největší bídu, nezdá se zajisté podnik příliš moudrý. Ale v tomto případu amerických uhlokopů musí býti důrazně vytčeno, že lidé ti nepouští se v boj ze žádného

nepředložení, nýbrž že nesnesitelný stav, otázka: mají-li žiti aspoň poněkud jako lidé, anebo hladem a nedostatkem pozvolna mříti při úmorné dřině, donutila je v tento velký boj. V takovýchto poměrech a za takových okolností, s jakými mají američtí uhlokopové zápasiti, je velmi těžko zůstat chladnokrevným, rozvážným a vypočítavým. Jaké poměry panují v uhelných okresích, bylo již mnohokrát vylíčeno. Je to otroctví, proti němuž bylo otroctví černochů před občanskou válkou v mnohých ohledech rozkošnou svobodou a blahobytem. Američtí uhlokopové, píše jeden soudruh, musí stávkovat, neboť nemohou vůbec žíti za tu almužnu, kterou za svou těžkou a nebezpečnou práci dostávají. Platí se jim 50 centů od tuny uhlí. Otcové rodin, mající 6 a 7 dětí, vydělají v Hocking Valley a v Sunday Creek Valley v Ohio 40 centů denně a jejich průměrná mzda za posledních 6 měsíců kolísá mezi 40 a 50 cty. denně. A pak ty jiné způsoby okrádání! Za 100 liber kamení v uhlí nalezeném, srazí se jim 200 liber uhlí i více, jak to foremanu napadne, jak je naložen anebo jak koho chce potrestat. Namísto hotových peněz musí přijímat poukázky a když je chtějí vyměnit na peníze, ztrácí při tem 10 až 20 procent. V „truck storech“ počítá se jim o 40, 60 ba až o 100 procent zboží dráže než se v jiných obchodech prodává, ba než by stálo, kdyby se až z Pittsburgu, ze vzdálí 200 mil dováželo a dovozné k ceně připočetlo. Kdežto mzda horníků snížena byla ze 70 na 50 centů za tunu, stoji všecky životni prostředky a potřeby pracovní, jako olej, prach, zápalky, nádobí atd. zrovna tolik jako před snížením mzdy.

I když se pracovalo jen půl času, stalo se množství neštěstí, poněvadž dělníci při té snaze, aby několik centů více pro rodiny vydělali, musí pracovat s velkým chvatem a nesmí dbáti na bezpečí svých životů. Při celotýdní úmorné dřině musí uhlokopové zápasit s bídou a nedostatky. Omezení práce na půl času znamená zdvojnásobenou bídu a hlad. Horníci ve všech zemích, ačkoli tu nejtěžší, nejnebezpečnější, nejpotřebnější a nejtrapnější práci konají, jsou za ní nejbídněji odměňováni. Jsou to mučedníci a hrdinové zároveň. Ta bezcitná, zlelajná společnost, která připouští udržovati je v tomto otroctví, dává si tím vysvědčení nej brutálnějšího barbarismu. V Americe — v zemi pověstné „svobody“ — dostává se tohoto otroctví horníkům ještě ve zvětšené míře. Může se tu někdo diviti, že američtí uhlokopové i vzdor tomu, že statisíce dělníků zoufale volá o práci za každou mzdu, jdou na stávku? Nouze láme železo a nouze, hrozná bída a neslýchané vyděračství uhelných baronů vyhání horníky z těch podzemních děr na stávku. Nežli mřít nedostatkem při dřině a klopotě hladem, lépe bojem pokusit se o zlepšení. Ostatně budiž konstatováno, že uhelní baroni stávku uhlokopů zúmyslně provokovali, vyvolali. Jako všichni kapitalisté v celé zemi uměle vyvolanou peněžní, průmyslovou a obchodní krizi využitkovali k všeobecnému snížení pracovní mzdy a k rozbití dělnických organisací, aby si lid úplně podrobili, tak i ti největší odřihosti a loupežníci v oboru těžby uhlí tyranizovali a utlačovali uhlokopy, aby je chtěj nechtěj donutili k stávce.

Uhelní baroni dle příkladu ostatních průmyslových loupežníků chtějí horníky stlačit na stupeň naprosté nicoty, na stupeň zvířecké otrockosti, aby svůj dosavadní zisk a lup zdvojnásobiti, organisace uhlokopů zničiti a pracovníky své despoticko — loupežnické vůli úplně podříditi mohli! Co se podařilo kapitalistům v jiných oborech průmyslu, to uhelní baroni míní docíliti lehčeji, ve větší míře a důkladněji u svých otroků.

Nynější stávka uhlokopů je boj v pravém slova smyslu o život statisíců rodind ělnických. K takovému zápasu zubožených bratrů nemůže zůstat srdce žádného řádného dělníka chladno. Kdo má jen poněkud cit v těle a porozumění pro smutný osud horníků, ten musí si nejen přáti, ale i kde možno napomáhat, aby boj uhlokopů skončil s vítězstvím největším! My jsme toho pevného přesvědčení, že by uhlokopové — vzdor tomu, že uhelné společnosti, pracujíce k provokováni stávky, nechaly nadělat ohromné zásoby uhlí a že myslí následkem milionů bez práce jsoucích dělníků lehko obsaditi místa stávkujících — zcela jistě museli zvítěziti, kdyby boj svůj vedli opravdově, jednomyslně a energicky a kdyby všechen ostatní proletariát průmyslový je v boji tom finančně i morálně podporoval. Za takových okolností by museli zvítězit. Ale my se obáváme, že tato jednotnost v boji a tato solidárnost ostatních dělníků nebude jako obyčejně taková, jaká býti má a musí, chce-li se něčeho dobrého docílit. A konečně se nejvíce obáváme, že vůdcové stávky, ti placení úředníci organisací, svůj lid zradí a kapitalistům zaprodají a tak uvrhnou jej do starého otroctví. Ne zlomyslné podezřívání, nýbrž smutné zkušenosti přivádí nám tyto myšlenky. Byli bychom šťastni, kdyby jsme co nejdříve mohli konstatovali, že se naše obavy tentokrát nesplnily a že všechny faktory tentokrát pevně a solidárně jednaly a tak vítězství uhlokopů vynutily. Ať ten obrovský boj uhlokopů skonči jakkoliv, srdce, mysl a sympatie naše jsou úplně a cele při našich bratřích hornících. Naším nejvroucnějším přáním jest, by nešťastní bratří dobyli rozhodného, úplného vítězství nad těmi bezcitnými tyrany!

Horníci! Bojujte všemi k cíli vedoucími prostředky! Hleďte osvoboditi se za každou cenu! Mnoho zdaru vašemu zápasu!

Mezinárodní dělnická jednota (International Workers People Association), anarchistická černá Internacionála v USA.

České dělnické revoluční hnutí utrpělo opět velkou nenahraditelnou ztrátu. Neúprosná smrt vyrvala z řad jeho jednoho z nejlepších, nejšlechetnějších, nejpevnějších a nejobětavějších zásadních soudruhů, Josefa Křižka staršího z New Yorku. V pátek ráno, dne 29. prosince 1893 dobilo to
šlechetné srdce jeho, které takovou láskou plálo pro svobodu a nadšeno bylo pro idealy radikálního socialismu.
Josef Křížek narozen byl roku 1837 v Loučíme u Domažlic v Čechách, zemřel tedy v stáří 56 roků. V dospělém věku usadil se v Brně, kde pracoval v soukennických továrnách. Hned v prvopočátcích socialistického hnutí v Rakousku stal se horlivým, nadšeným a velmi činným jeho přívržencem, neboť jeho bystrý duch a šlechetné srdce vycítily, že jedině v socialismu spočívá spása a svoboda pracujícího lidu. Od toho okamžiku nebylo obětavějšího a činnějšího soudruha a šiřitele sociálně revoluční myšlenky nad něho. Ačkoliv pro své smýšlení mnoho vytrpěl od vyděračných továrníků, kteří jej pronásledovali vyhazováním z práce a poskytováním špatného výdělku, tak že měl stále krušný zápas o existenci své rodiny, přece byl vždy horlivým podporovatelem každého dobrého podniku strany. Obzvláště dělnický tisk a dělnické spolky měly v něm vždy až do posledního okamžiku nejlepšího přítele a podporovatele.

V době největší policejní persekuce v Rakousku od roku 1880 do r. 1886 ukázal se nejlépe vzácný charakter Josefa Křižka, neboť on v této době pronásledování zůstal pevným, neoblomným a věrným šiřitelem a obráncem radikálního socialismu. Před třemi roky, nemoha již tovární práci zastávati, odhodlal se s manželkou, která stejně s ním nadšena byla pro socialismus a svobodu proletariatu, odebrati se k svému synu do Ameriky. Zde šlechetná manželka jeho brzo zemřela, podlehnouc útrapám proletářského života. To byla pro Josefa Křižka velká rána.

Josef Křížek byl jednatelem „Hlasu Lidu“ a toto zaměstnání mu dodalo. Jsa stižen revmatismem v nohou nastudil se za minulé zimy, kdy v prudkých mrazech a plískanicích čekávat musel na káru za noci když jel do tiskárny a při roznášení listu. Při počátku jara ulehl a více lože neopustil. V pátek, dne 29. prosince dotrpěl. Šlechetný tento muž, který se tolik napracoval a natrpěl pro snahy revolučního socialismu, nedočkal se splnění svých tužeb, ale on nezoufal ani okamžik. Až do posledního téméř okamžiku zachoval si podivuhodnou pružnost ducha a přesvědčení ve vítězství socialismu. Dělnické časopisy četl stále a když jej redaktor tohoto listu v sobotu před štědrým večerem navštívil, odříkával si Josef Křížek ještě jednu revoluční báseň a tázal se ho jak prospívá hnutí dělnické. Byl to ryzí charakter a soudruh jakých je velmi málo a proto, ač byl již stár, přece jest ztráta jeho pro naší věc veliká. Josef Křížek vykonal pro hnutí služby neocenitelné.

Zdroj: anarchistický časopis „Dělnické listy“ (New York, 1894)

Dnes si připomínáme narození geografa, přírodovědce a teoretika anarchistického komunismu (většinového směru tohoto hnutí) Petra Kropotkina, který se narodil 9. 12. 1846. Historický spolek Zádruha od něj vydal několik publikací: dvě knihy „Anarchismus jeho filozofie a ideál“ a „Blahobyt všem (Dobývání chleba)“. Dnes každá k dostání za 100 Kč, obě za 200 Kč. Poštovné 30 Kč. K dostání je také brožura „Čemu učí Kropotkin“ za 50 Kč. K objednání na našem e-mailu: spolekzadruha@riseup.net nebo zprávou na našem Facebooku či Instagramu. Platba na účet Zádruhy:1024164477/5500.

„Jak známo, udála se v okolí Mansfieldu vzpoura, která měla hlavní svůj počátek z hladu, o (čem ale vlastně pojednávat nemíním, nýbrž že se tam dělo hromadné zatýkání až pátý a šestý den po událostí. „Pittsburg Press“ ze dne .31. ledna psala, že zatkli též s některými Čechy soudruha Františka Chouru a to poděsilo některé naše národovce takovou měrou, že hned svolali schůzi vyvolených, ovšem že tajně a tam se radili, jaké stanovisko by měli zaujmout aby dokázali, že jsou synové hrdé Čechie a pak že chtějí pouze vytrhnout do pole pro národní čest. Pročež aby se na tak veledůležitou věc připravili, dán návrh a přijato, by si napřed zazpívali:

My jsme mandaríni,

čínští ministři,

co si teď myslíme,

to sami nevíme,

o tom jsme jistí!

o tom jsme jistí!

Pak dostal jeden „fotr“ slovo, který začal asi ná.sledovně: „Jak Vám známo, že v síni jednoty (českých spolků máme v podnájmu Česko-Dělnický Vzdělávací Spolek, tento spolek odbýval veřejné schůze, ve kterých obyčejně Fr. Choura přednášel. Jelikož tento je nyní zavřený — (ostatní: kdyby ho chlapa oběsili), tudíž přišlo i na naše spolky, které v této síni svoje schůze odbývají, špatné jméno, protož navrhuji, by jsme je tam odtud vyhodili. (Souhlas.) Dále k tomu návrhu dávám dodatek, by jsme jejich knihovnu hned na ulici vyhodili a více je do síně nevpouštěli. (Ostatní: Ano, pojďme, vyhodíme ji!) V této udatné myšlence se rozběhli, jelikož neměli do síně daleko, byli tam v okamžiku. Přišedše před odsouzenou skříň, zůstali v slušné vzdálenosti stát, jako kdyby na ně z oné skříně strašidlo hledělo, až přece z jednoho vylezlo: „Copak jestli je tam dynamit! Ono nás to zabí, radši toho nechme a pojďme domů!“ A ostatní synové hrdé Čechie v divném rozpoložení kus vým maminkám se ubírali. Aby se předce pomstili, v den .3. února 1894, kdy náš spolek schůzi odbývati měl, obíhali již od čtyř hodin okolo síně a chudáci čekali na nás až do sedmi; tu jsme se začali scházet a milosrdní samaritáni již nám vstříc hlásali z plných plic: „Dnes ze schůze nebute nic! Vy jste anarchisté a ti mají špatné jméno, jestli budete schůzi odbývat, přijde na vás policie a přijdete do basy a i my budeme mít špatné oko u policie!“ Když jsme se jich tázali, jeli možné, byo pokojný lid mohl být pozavírán, byli o tom úplně přesvědčeni, že my ano. No je to dosti hezké, když se tak o nás staráte, by se nám nic nestalo, ale kdyby jste mohli, však by jste nám nákrčník hodili. Jen pomalu „fotrové“, vždyť jste se chlubili, že jste také byli anarchisty, když jste odbírali „Proletář“ z New Yorku od Kochmana a takového černého nevděku se Vám nedostalo jako nám! Což Vám je hej, máte již chalupy a sedíte v nich jako pán bůh ve Francii, ostatní je Vám všeckob ukvicí a po vás ať přijde třeba potopa a ještě byste byli vstavu hned jít na toho, kdo se k svému přesvědčení hlásí a zničit jej. Tak páni, jak se něco šustne, jen se přihlaste u šerifa, on Vás přijme a pak si budete moct řádně schladit žáhu, vždyť Vám to bude ku cti, jste předce potomci slavných husitů, snad Vám proudí ještě táboritská krev v žilách a až se vyznamenáte u šerifa, pak se zajistě všelijaký biřic špatně na vas nekoukne. Jen buďte důslednými, vždyť jste pustili nový problém do světa, „že jenom člověk majetný má charakter.“ Na to si vemte patent, to se mohlo zrodit v hlavě jen u báru, když ten boží dar počíná účinkovat na mozek. Dostanete medaily.

Josef Šebek, Allegheny, dne 10. února 1894.

Newyorští čeští anarchisté v emigraci vydávající zde měsíčník „Volné listy“ informovali o úmrtí starého průkopníka dělnického hnutí v Čechách ze 70. a 80. let Josefa Křížka, který se hlásil k anarchistickému hnutí: „Ukončením minulého roku skončil i soudruh J. Křížek svou pouť života po tříleté trpké zkušenosti v Americe. Bídou donucen musel se stát roznasečem „dělnického“ Hlasu lidu, jelikož byl ale jenom poctivým soudruhem z Ameriky a nikoli americkým humbukářem, dali mu páni ten nejhorší okres, kde s každým číslem půl hodiny běžet musel. Trudný výdělek u tohoto listu přivedl jej též o několik let dříve do hrobu.

Soudruh Křížek byl v celém českém hnutí chvalně znám, zejména ze své činnosti v Brně, a není takřka soudruha, který cestoval Brnem, aby se u něho nezastavil“.

Josef Křížek byl přesvědčený anarchista, člen spolků Mezinárodní dělnické jednoty (International Workers People Association in America). V letech 1893-1894 byl distributorem a jednatelem vybírajícím předplatné pro anarchistické dělnické noviny „Dělnické listy“. Bydlel v té době na adrese č. 550 E 16 street v New Yorku. V hnutí byl aktivní také jeho syn Josef Křížek a synovo manželka Marie Křížková. Dožil se také dvou vnoučat Viktora a Blanky.

Zdroj: anarchistický časopis „Volné listy“ (New York, 1894)

„Musím napsat několik řádek z našeho uhelného distriktu. Horníci ze státu Ohio měli podepsanou smlouvu, týkající se mzdových a pracovních pravidel, až do 1. května. Ale uhelní baroni, vidouce že uhlokopové v jiných státech pracují laciněji, zaslali nedávno presidentu státní Union of Mineworkers telegram, by svolal konvenci. Každý ví proč. Na konvenci bylo ujednáno, že uhlokopové do 1. května setrvávají na platné smlouvě a nepodvolí se žádné redukci mzdy, kterou nám uhelné společnosti chtěly snížit o 20 procent. Dále bylo usneseno, že se to má dát k odhlasování všem dělníkům ve státě.

Ale naší slavní vůdcové hornické organizace, ti prohnaní darebáci, svolali ještě jednu konvenci a tam to zfixovali a vyprali z jedné vody na čisto. Odhlasovali, že mají dělníci příště kopat uhlí za 50 ctů. tunu, což je veliká redukce mzdy. Nuže, k takové dřině nás odsoudili naší úředníci, kterým platíme $1500 ročně. Tak jsme přijali tedy co nám kapitalisté nabízeli a nyní přece stojíme, neboť „štrekaři“ mysleli, že jím neutrhnou a proto na ty, co pracujou od tuny nedbali. To je však mohlo napadnout, že když nám utrhli na tuně, že jim utrhnou od yardu a proto měli být s námi za jedno. Glide, kdy už dostaneš rozum a vezmeš karabáč Na tu vyděračnou kapitalistickou chátru

a vymrskáš ji ze země! Dělníci, nám nepomohou žádné konvence, kde nás naší zástupci zradí naším vyděračům. My můžeme být osvobozeni jen když celé to nynější nespravedlivé zřízení kapitalistické bude odstraněno. K tomu cíli je potřeba pracovat všemu pracujícímu lidu. Poučováním a agitací k převratu! Na zdar! Se socialistickým pozdravem,

Štěpán Herink, Drill, O., 21. února 1894.“

„Jak je soudruhům známo, stává též v Allegheny, Pa., Český dělnický vzdělávací spolek (Č.D.V.S., místní organizace Mezinárodní dělnické jednoty v USA) a má svou spolkovou místnost v domě Jednoty zdejších českých spolků. Do místnosti té nás Jednota sama dobrovolně přijala. Po celý čas, co v místnosti odbýváme schůze, platili jsme správně a poctivě naše nájemné a ve schůzích jsme se chovali vždy mravně a slušně, tak že nám nikdo nemůže dokázat nějaký sprostý čin. Než přece se najdou jen lidé, kteří jako nepřátelé brojí proti věcem, které svým rozumem neuznávají za správné. A tak se stalo, že 3. února 1894, kdy měl spolek opět odbývat svou pravidelnou schůzi, dostavili se nejdřív tři „andělé strážní,“ kteří nás varovali či spíše zakazovali nám odbývati schůzi. Pravili, jestli máme nějaké „pobuřující letáky“ a snad také mínili nějaký dynamit a bomby, bychom to raději ukryli, neboť prý nám za to neručí, že nedostaneme nějakou prohlídku. (Snad již o nějaké věděli). Neradi prý by viděli, aby k vůli anarchistům přišli k nějaké hanbě nebo ostudě a Amerikáni by prý dokonce řekli, že všichni Češi jsou anarchisté a žádný by nikde práci nedostal. Ti zpozdilci! Hle, tak mluví ti vysloužili socialisti! Mnohý říká: ,,Já jsem byl také někdy socialista, ale když jsem poznal, že to nic není (?), tak jsem toho nechal“. To je moudrost Vysloužilých socialistů! To dokazuje, že oni socialismus nikdy nepochopili! A když se zmíníte o dělnické věci tomu nejzarytějšímu kostelíčkáři, dá vám tu samou odpověď. Z jejich vyjádření jde na jevo, že nás mají za ty nejsprostší tvory a snad dokonce i za lupiče a vrahy (za jaké nás prohlašují kapitalistické listy), jelikož se bojí, aby skrze anarchisty do nějaké hanby a ostudy nepřišli. A přece dosud nemůže se žádnému anarchistovi dokázat, že by byl někoho okradl a uprchnul do Kanady, jak se to může dokázat některým obrvlastencům. kterých již známe několik. A proto vám vy opatrní pánové radím, byste podobné neřesti a zločiny nesvalovali na bedra anarchistů, neboť žádný opravdový a přesvědčený anarchista není schopen takých nepravostí, jak se snad někdo z vás domnívá.“

S bratrským pozdravem František Otásek, Allegheny, Pa., 5. února 1894.

Zajisté četli jste a snad vás i překvapila zpráva o velkém „anarchistickém spiknutí“ a zatýkáni na Bowerhill, o nálezu ručnic, revolverů a násad od seker, na nichž ještě byla čerstvá krev a vlasy, jak do celého světa řvaly noviny kapitalistů, aby fabrikovaly veřejné míněni proti stávkujícím uhlokopům v pánvi Mansfieldské, kdežto zlodějské uhelné barony vyhlašovaly za trpitele, lidumily a dobrodince lidu.

Celý ten puff je následující. Dne 31. ledna 1894, když deputové šerifa Richardse hotovi byli se zatýkáním na Toms Run, přišli za tmy časně z rána v počtu asi 50 osob, rozestavili se kolem tiché obce Bowerhill a čekali, kdo se objeví, aby jej jali. Nejdříve padl jim do rukou zmrzačený uhlokop, Slovinec z Krajiny, jménem Kauča, který šel na dráhu sbírat uhlí. Pak zatkli 18letého Němce Drellsa a ještě tři malé hochy a dále Němce Schultze. Avšak to vše jim nestačilo; oni chtěli mít anarchisty a ne jen samé kosteličkáře. Z té bídy pomohla jim prý jedna žena, která prý jim řekla, aby šli do posledního domu tam že bydlí ten vůdce anarchistů František Choura a u Václava Beneše, že mají schůze. Deputovaní hned jako diví spěchali k domu F. Choury, ale ten nebyl doma, neboť den před tím odešel do Pittsburku. Doma byla jen manželka Chourová, která je Češka a nezná ani anglicky ani německy a na té chtěli vědět, kde je její muž, ale ona jim nerozuměla. Proto se dali do hledání: v dolech, ve studně, v zahradě, v posteli, pod ní, v skříni, v hrnečkách a konečně i v troubě, snad v domění, že snad jim ho nechala žena upéci, aby měli snídaní na vidličku.

Ale když nic nenašli, odtáhli s dlouhým nosem. Zastavili se u F. Padílka, kde jim řekli, že Choura byl v sobotu v době„ riotu“ od rána až do 2 hodin odpoledned oma a Beneš též. Ale deputové se chtěli přece něčím proslavit a odebrali se do bytu Václava Beneše, kde má svou místnost řád „Duch Nové Doby“ č. 165 Č. S. P. S. Tam řekli, že prý se v domě tom odbývají tajné anarchistické schůze a chtěli vědět, kde je „tajná tiskárna“ a zvláště bomby a dynamit a zbraně. Beneš jim řekl, že přišli na nepravou adresu, u něj že je síňř ádu „Duch Nové Doby“ Č. S. P. S. a tens amý řád že má inkorporaci od státu Pennsylvanie. Těm chlapům blbým a nerozumným to nestačilo a tak vykonali přísnou prohlídku, ale když nic nenašli,tak vzali sebou dvě brokovnice dvojky,také nebezpečné co? A pak si vzali Beneše, který jest spořádaným občanem a pilným dělníkem a v řetězích odvlekli sebou. Jeho manželka zůstala doma s třemi malými dítkami. A to vše děje se v zemi, která se ve světě prohlašuje za tu nejsvobodnějši! O, vy pokrytci!

Druhý den spustily všecky anglické
deníky v Pittsburku, které jsou největšími nepřátely Čechů a Slovanů a obzvlášť anarchistů a socialistů, velký řev o „anarchistickém spiknutí“ na Bowerhill, té tiché obci co pařeništi anarchismu, o zbrani a krvi a vůbec o hrůzách, tak že mnohým šosákům nechtěl držet ani klobouk na hlavě, jak se jim ježily vlasy. A tyto vylhané zprávy nejen že poplašily Angličany, Němce a Irčany, ale i některé naše obrvlastence v Allegheny City, kteří sestrčili hlavy dohromady a radili se, aby vypověděli Český dělnický vzdělávací spolek z „České síně“ a mnuli si radostí ruce, že prý ten Choura je zavřen (pravím, byli to jen někteří) a ten jeden mu docela z bratrské lásky „Čespesácké“ přál, aby se mu dostalo to, co se dostalo chicagskými anarchistům r. 1887.

Taká je tedy pánové ta vaše svobodomyslnost, kterou neustále kolem sebe házíte a to vlastenectví vaše, že místo abyste se zastali nevinně potlačovaných Čechů, křičíte s nepřátely svobodné myšlenky: Ukřižuj!“ A to snad jen proto, že ten neb onen Čech dovolí sobě jinak smýšlet než vy? Co vám udělal ten Choura, že na něj voláte smrt? Nemluvili jste s ním vždy co přátelé? Nepodávali jste mu ještě před 14 dny přátelsky pravici? Kde hned dnes ten obrat? To nejlépe ilustruje vaší svobodomyslnost, za kterou by
se každý český kostelíčkář, jimž nadáváte, styděl a tak smutnou nehrál by roli jako vy. Vy jste zkostnatělí puritáni a vaše svobodomyslnost jest karty a chlast a vy jste ti poslední, na něž ten Choura hledí; to co mu přejete má na něho takový vliv jako štěkot psa na měsíček. Ten Choura může k vám jako k bratrům Č. S. P. S. zvolat slova Karla Havlíčka Borovského: „Pane bože, chraň mne před mými přátely, před nepřátely se ubráním sám“.

František Choura, Woodville, 9. února 1894.

Poznámka:
Č. S. P. S. – Češko Slovanské Podporovací Spolky, podpůrné a pojišťovací spolky v USA, některé založili anarchisté a vedly je, většina však vedena demokraty
Č.D.V.S. – Češko Dělnický Vzdělávací Spolek, místní spolky anarchistů federativně sdružené v Mezinárodní Dělnické jednotě v USA.

Čeští anarchisté z Mezinárodní dělnické jednoty v USA informují o stávce havířů a dosvědčují, jak tuhá třídní válka v tehdejší době v „zemi svobody“ panoval a jak bohatí, zacházeli s pracujícími. Mezi hornictvem působily české anarchistické spolky MDJ jako například ČDVS „Čtenářská beseda“ ve Wheeling Creek nebo ČDVS v Allegheny City. A tak píší: „V uhelné pánvi v okolí Mansfieldu v Allegheny County, v Pennsylvanii, došlo koncem ledna 1894 mezi zoufalými, stávkujícími a téměř k smrti vyhladovělými horníky a skéby a pochopy lakotných uhelných baronů k velmi tuhému boji. Ve Woodville, Federal, Bridgeville, Tom Runs a na jiných místech shromáždili se stávkujicí a vyhladovělí horníci a učinili útok na skéby i uhlodoly. Jak kapitalistické listy oznamují, spustošili a zničili prý revoltující uhlokopové mnoho majetku uhelných společností. Dřevěné kůlny byly zapáleny, sta uhelných vozů zpřévrháno a kola rozbita; okna v skladištích a kancelářích společností byla vytřískána. Toť se rozumí, že uhelní baroni spustili veliký řev, že jejich majetek je v nebezpečí a volali vše do zbraně proti zoufalým a k smrti vyhladovělým horníkům. Sheriff Richards vytrhnul hned se 150 ozbrojenci a zahájil boj a hon proti vzbouřencům. V bitce bylo několik stávkářů poraněno a celá řada jiných zatčena. Jeden raněnýj iž zemřel“

zdroj: anarchistický časopis „Dělnické listy“ (New York, 1894)

Ve čtvrtek 25. února 1894 vynesl soud v Pittsburghu rozsudek nad 51 horníky, kteří se účastnili hornické stávky na dolech Mansfieldských, vesměs obvinění z výtržnictví a vzbouření. Jak již bylo zvykem stávkující museli čelit obrovské represy a násilí ze strany uhlobaronů a jejich soukromých armád, ale i státu, který ochotně vždy přispěchal na pomoc při potlačování dělnických stávek. Mezi odsouzenými nalézáme také české a slovenské havíře. Vzpomeňme je, aby nebyli zapomenuti: mezi strůjce soud považoval českého anarchistu Václava Beneše, který odsouzen na 9 měsíců vězení a Jana Schulze na 2 roky a 3 měsíce žaláře. Karel Paleček, spolubydlící Beneše dostal 15 měsíců. Dále zakladatel podporovacího spolku „Duch nové doby“ Mike Coura, jak chybně soud zanesl, jednalo se o slavného českého anarchistu Františka Chouru, ten obdržel 4 měsíce žaláře. Jan Beck odsouzen k nuceným pracím na 8 měsíců. Ondřej Benč na 8 měsíců vězení. Chlapec Ondřej Oblak odsouzen na 5 měsíců vězení. Petr Rubič odsouzen na 10 měsíců vězení. Václav Kozák dostal 11 měsíců žaláře. Pavel Mikuláš na 1 rok vězení. Jan Tomec odsouzen na 2 měsíce. Jiří Petránek vyfasoval 6 měsíců nucených prací, bratři Novákové na 1 rok nucených prací. Na 6 měsíců těžkého žaláře odsouzen slovenský horník Peter Wervonita. Pavel Miskula za nošení zbraně odsouzen. Josef Balášek a František Pešek uznáni nevinnými, stejně tak slovenský horník Ján Strabora. Jen část jmen, která se nám dochovala.