„Jak známo, udála se v okolí Mansfieldu vzpoura, která měla hlavní svůj počátek z hladu, o (čem ale vlastně pojednávat nemíním, nýbrž že se tam dělo hromadné zatýkání až pátý a šestý den po událostí. „Pittsburg Press“ ze dne .31. ledna psala, že zatkli též s některými Čechy soudruha Františka Chouru a to poděsilo některé naše národovce takovou měrou, že hned svolali schůzi vyvolených, ovšem že tajně a tam se radili, jaké stanovisko by měli zaujmout aby dokázali, že jsou synové hrdé Čechie a pak že chtějí pouze vytrhnout do pole pro národní čest. Pročež aby se na tak veledůležitou věc připravili, dán návrh a přijato, by si napřed zazpívali:
My jsme mandaríni,
čínští ministři,
co si teď myslíme,
to sami nevíme,
o tom jsme jistí!
o tom jsme jistí!
Pak dostal jeden „fotr“ slovo, který začal asi ná.sledovně: „Jak Vám známo, že v síni jednoty (českých spolků máme v podnájmu Česko-Dělnický Vzdělávací Spolek, tento spolek odbýval veřejné schůze, ve kterých obyčejně Fr. Choura přednášel. Jelikož tento je nyní zavřený — (ostatní: kdyby ho chlapa oběsili), tudíž přišlo i na naše spolky, které v této síni svoje schůze odbývají, špatné jméno, protož navrhuji, by jsme je tam odtud vyhodili. (Souhlas.) Dále k tomu návrhu dávám dodatek, by jsme jejich knihovnu hned na ulici vyhodili a více je do síně nevpouštěli. (Ostatní: Ano, pojďme, vyhodíme ji!) V této udatné myšlence se rozběhli, jelikož neměli do síně daleko, byli tam v okamžiku. Přišedše před odsouzenou skříň, zůstali v slušné vzdálenosti stát, jako kdyby na ně z oné skříně strašidlo hledělo, až přece z jednoho vylezlo: „Copak jestli je tam dynamit! Ono nás to zabí, radši toho nechme a pojďme domů!“ A ostatní synové hrdé Čechie v divném rozpoložení kus vým maminkám se ubírali. Aby se předce pomstili, v den .3. února 1894, kdy náš spolek schůzi odbývati měl, obíhali již od čtyř hodin okolo síně a chudáci čekali na nás až do sedmi; tu jsme se začali scházet a milosrdní samaritáni již nám vstříc hlásali z plných plic: „Dnes ze schůze nebute nic! Vy jste anarchisté a ti mají špatné jméno, jestli budete schůzi odbývat, přijde na vás policie a přijdete do basy a i my budeme mít špatné oko u policie!“ Když jsme se jich tázali, jeli možné, byo pokojný lid mohl být pozavírán, byli o tom úplně přesvědčeni, že my ano. No je to dosti hezké, když se tak o nás staráte, by se nám nic nestalo, ale kdyby jste mohli, však by jste nám nákrčník hodili. Jen pomalu „fotrové“, vždyť jste se chlubili, že jste také byli anarchisty, když jste odbírali „Proletář“ z New Yorku od Kochmana a takového černého nevděku se Vám nedostalo jako nám! Což Vám je hej, máte již chalupy a sedíte v nich jako pán bůh ve Francii, ostatní je Vám všeckob ukvicí a po vás ať přijde třeba potopa a ještě byste byli vstavu hned jít na toho, kdo se k svému přesvědčení hlásí a zničit jej. Tak páni, jak se něco šustne, jen se přihlaste u šerifa, on Vás přijme a pak si budete moct řádně schladit žáhu, vždyť Vám to bude ku cti, jste předce potomci slavných husitů, snad Vám proudí ještě táboritská krev v žilách a až se vyznamenáte u šerifa, pak se zajistě všelijaký biřic špatně na vas nekoukne. Jen buďte důslednými, vždyť jste pustili nový problém do světa, „že jenom člověk majetný má charakter.“ Na to si vemte patent, to se mohlo zrodit v hlavě jen u báru, když ten boží dar počíná účinkovat na mozek. Dostanete medaily.
Josef Šebek, Allegheny, dne 10. února 1894.